Ještě pořád vás to nepřetalo bavit?
Okno bylo otevřené, takže do pokoje občas vletělo pár vloček sněho, které se snažily přikrýt ten příšerný výjev. Matka, která čekala dítě ležela zastřelená na lenošce, oči vyvalené, ústa sevřená v posledním výkřiku. Na jejím těle měl položenou hlavu mrtvý otec, klečící na koberci v kaluži krve. O kus dál na zemi ležel mrtvý Frank, kolem jehož těla se válely ještě střepy z rozbitého čajového servisu a několik zákusků. Jeho krev se společně s rozlitým čajem snažila vpít do koberce a celkem úspěšně se jí to dařilo. Když jsem to uviděla, okamžitě jsem se slzami v očích vyběhla k otci a i když jsem věděla, že jsou všichni mrtví, šla jsem si to ještě raději ověřit. Když jsem to potvrdila, začala jsem konečně ječet. Můj jekot přivolal Paula. Vešel do pokoje a uviděl mě, jak brečím u mrtvol rodičů a o kus dál spatřil svého otce. Rozběhl se k němu a s řevem, smíšeným s pláčem volal: "Otče! Vzlikal. "Proč jsi mě tu nechal samotného?!" Náš řev uslyšel podkoní a tak se šel podívat, co se nám stalo. Když nás uviděl, jak objímáme těla svých mrtvých rodičů, ihned šel zase zpět a zavolal policii.
Než policie přijela, podařilo se aspoň podkonímu odtáhnout nás od rodičů a alespoň trošičku nás uklidnit. Byli jsme oba celí zmazaní od krve, ale to nám bylo jedno. Policie přijela, přijel také jeden podivný hrobař z pohřební služby. Nevím proč, ale zdálo se mi, jako by se občas uchechtl, i když tam nebylo nic vtipného, který odvezl těla. Policie nezjistila kdo rodiče zabil, ani proč. Hrobař odjel, policie šla ještě prozkoumat zbytek domu a mě zaujal lesklý předmět, který se válel kus od okna. Když jsem se na něj šla podívat, zjistila jsem, že je to knoflík s erbem. Nevím proč, ale nechala jsem si ho. Zbytek jsem už nějak nevnímala. Každopádně někdo rozhodl, že s Paulem půjdeme do sirotčince. Oba jsme byli zdrcení, já si navíc musel zvyknout na úplně jiné podmínky, než jsem měla doposud.
Musela jsem se naučit pracovat, s čím mi naštěstí pomohl Paul a taky naučit se přežít v drsném prostředí sirotčince s přísnými pravidly a především tresty. Nesnášela jsem to tam. Jediné co mě drželo při životě byl Paul a naděje, že se odsud dostaneme brzy pryč. Když už nejhorší doba smutku pominula a já se začala seznamovat s realitou krutého světa, začala jsem přemýšlet nad tím, kdo byl vrahem rodičů. Rozhodla jsem se, že ho najdu a pomstím se mu, ať to stojí co to stojí. Vzpoměla jsem si na podivný knoflík, který jsem měla uložený ve své šperkovnici. Něco mi zůstalo z domova. Byli na něm dva vzájemně propletení hadi a uprostřed byla rudá růže. Celé to bylo zlaté až na tu rudou růži. Přemýšlela jsem o tom, že už jsem ten erb někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout kde. Paula jsem do toho nezatahovala, nechtěla jsem ho tím ještě víc trápit.
Žádné komentáře:
Okomentovat