Když se řekne nevěra, člověk si asi představí nevěru partnera. S tím nemám zase tolik zkušeností a tak jsem se rozhodla pojmout to trochu z jiného soudku.
"Ahoj... Hele, já nepřijedu..." "Jak nepřijedeš?!" "No víš... Matka se vymlouvá na to, že je jí blbě a tak musím hlídat bratra... Včera jsme se pohádaly když jsem jí řekla, že ne tu oslavu prostě npojedu a takhle to dopadlo, takže..." "Bezva. Opět. Ty prostě nemůžeš být jednou na mých narozeninách, že?! Já ji tak nesnáším! Co jsem jí udělala, že tě ani nepustí na moje narozeniny? Potkaly jsme se tak jednou... No nic, ahoj..." Ukončila jsem hovor. "Tak co?" Zeptaly se okamžitě ostatní kamarádky, které seděly u nás na zahradě a cpaly se brambůrkami. "Nepřijede, jako vždy..." "Hmm, už mě to ani nějak nepřekvapuje..." "Víš že mě taky ne? Čekala jsem to, nevěřila jsem, že by to tentokrát mohlo vyjít. Ale stejně mě to štve!" Tohle byl rozhovor na jedněch z mých narozenin. Opakovalo se to několikrát posobě. Takhle to dopadá, když vás nemá ráda matka vaší nejlepší kamarádky. Mě... Né, že bych si o sobě moc myslela, ale přece jenom... S rodiči svých kamarádek jsem nikdy neměla problém. U jedné kamarádky a jejich rodičů jsem byla jako doma, když jeli na nějaký výlet, skoro pokaždé mě brali s sebou, to stejné platilo o mé kamarádce a mých rodičích. K cizím rodičům jsem byla vždycky slušná, snažila jsem se slušně chovat a podobně a nikdy jsem s němi neměla problém. Až teď. A to s maminkou mé nejlepší kamarádky. Když jela poprvé k nám domů, její maminka nejprve volala té mé a vyptávala se na otázky ve stylu, jestli u nás nemá někdo nějakou infekční nemoc a podobně. Bylo mi řečeno, že takhle to probíhá normálně. Ten den jsme si skvěle užily, ale moc podobných v našem ani v jejím domě už nebylo. Není nám dovoleno se moc často v bydlištích výdat. A nejvíc mě vždycky naštve, když ji nepustí na moje narozeniny nebo mě jedinou z ostatních kamarádek nepozve na ples. Už jsem se s tím naučila žít, ale pořád mě to vytáčí. Kdybych jí aspoň něco udělala, ale jediný důvod je ten, že prý vypadám jako selka a nemám tak dobré známky, jak by si asi představovala. Bezva, vážně miluju lidi s předsudkama. Ale vrátíme se k tématu.
Za nevěru považuji trochu jinou věc. Když se na vás kamarádka vykašle kvůli jiné kamarádce. Už se mi to stalo tolikrát a vždycky mě to dost potrápí. Mám sice spoustu kamarádek, ale mám ráda každou z nich a když se na vás nějaká vykašle, není to příjemné. Nejhnusnější je, když vás "opustí" když ji nejvíc potřebujete. To je vážně bezva. Nejhorší to bylo na jednom táboře. Pořád to omílám dokola, ale byla to vážně asi nejhorší zkušenost v mém životě. Tábor začal skvěle, ale špatně skončil. Tak to dopadne, když se proti sobě postaví dva lidé a oba musejí mít poslední slovo. Horší na tom bylo to, že ten kluk, co stál proti mně byl oblíbenější, víc lidí ho tam znalo. Potopil mě, totálně mě potopil. Nejprve na svou stranu přetáhl všechny kluky. Všichni se mi posmívali kvůli hodně věcem, jedna z nich byla i ta, že chodím na gympl. A pak se přidali i holky, dokonce i jedna z mých kamarádek a to už bylo peklo. Měla jsem tam sice pár spřízněných duší, ale těch nebylo tak moc, ale když se vám směje celý tábor, pomlouvají vás, štvou vás, to není vážně nejlepší. Když tak o tom uvažuji, asi poprvé jsem ozkoušela šikanu na vlastní kůži. Každopádně tábor skončil a stejně tak skončilo naše přátelství. I když jsem na tábor nezanevřela, dokonce tam jedu letos jako vedoucí, ale stejně jsem té "kamarádce" nedokázala odpustit všechno, do teď nemám potřebu se s ní bavit, a tomu klukovi už vůbec ne. Nejvíc mě potrápilo, když s ním jedna z mých starých dobrých kamarádek chodila. Nebyla na tom táboře, tak jsem jí to nemohla zazlívat, protže když jsme tam jely znovu a pár borců z minulého roku mě štvalo, byla to právě ona, kdo se za mně postavil, takže tak. Tohle je jeden příklad kamarádské nevěry, ještě mám možná další...
Tohle jsem nemohla dlouho překousnout. Opět příběh s mou nejlepší kamarádkou. Na naši školu každý rok přicházejí nový primáni. A s nimi přišla i naše milovaná Terezka. Nejprve jsem se s ní znala já. Chodila se mnou do ZTV (mám astma, ale teď už na to kašlu a chodím do normálního těláku...) a tam jsme se nějak začaly bavit. Krom toho jsme se výdaly v dramošu. A tam se s ní seznámila i Bába. Možná jsem je dokonce seznámila já. Každopádně za krátkou dobu se z nich staly nejlepší kamarádky a to kamarádství přetrvává do teď. Samozřejmě, že jsem si připadala odstrčená, žárlila jsem a nebyla jsem v tom sama. Bába musela rozdělit svůj čas mezi nás a Terku. Nakonec to dopadlo tak, že s námi (mnou a zbytkem naší party v naší třídě) byla ve škole a s Terkou pak po škole. A to mně a naší partě samozřejmě přišlo málo. Nejvíc jsem to prožívala já a Šajda. Hanička to překousla a zkamarádila se s Terkou, Kubi byla v půli cesty. A tak začala nenávistná zóna mezi mnou a Terkou, která přetrvávala až do minulého roku, do začátku letních prázdnin. Už si ani nepamatuju, kdo udělal první krok, jen vím, že už mě to nebavilo. A tak jsme se usmířily, teď můžu snad říct, že jsme i kamarádky, občas sice ještě pořád rivalky, ale proti tomu před tím už to není nic. Naše kamarádství jsme spečetily o prázdninách (přijela na mou pařbu a já zase na její) a teď už je všechno v cajku. Sice si pořád připadám odstrčená (chybí mi ty společně strávený odpoledne s Bábou, třeba u naší milované sochy [nemám zrovna moc času, takže... Gympláci...], ale co se dá dělat) ale není to tak hrozné, jako to bylo před tím. Každopádně s Šajdou to bylo horší. Nechtěla se s ní smířit, nechtěla jí odpustit, že nám Bábu "ukradla". Nakonec se tak napůl usmířili na nějaké Haniččiné oslavě, ale pořád to ještě není ideální... Jenže, co člověk nadělá...
Žádné komentáře:
Okomentovat