Tenhle článek bude o mě a o mém nejoblíbenějším koníčku- divadle.
Těžko říct, kdy jsem začala hrát. Všichni si jako malí na něco hráli- na policisty, na maminku a tatínka, na rytíře, princezny a všechno možné. Já jsem si hrála na doktorku. Moje teta je zdravotní sestřička a když s námi ještě bydlela v domě, kyž jsem byla malá (máme velký rodinný dům...), měli jsme všude spoustu obvazů, náplastí, dokonce i stetoskop a prostě spoustu podobných věcí. A tak jsem si místo na princeznu, nebo na maminku hrála na doktorku. Měla jsem raději plyšáky než panenky. Všechny plyšáky jsem různě položila, přikryla je a potom jim jako měřila teplotu a různě je léčila. Většinou jsem jim našla nějakou zlomeninu, takže všichni mí plyšáci pak vypadali jako mumie... Ale to je trochu jiná kapitola...
Ve školce jsem moc nebývala, protože jsem byla pořád nemocná, takže si nepamatuji, jestli jsem vůbec byla ve školce na nějakém vystoupení. Zřejmě ne... Ve škole už to bylo lepší. V první třídě jsme sice taky moc nevystupovali, protože jsme měli módní přehlídku v kloboucích, které jsme si sami vyrobili ve výtvarném kroužku (musím říct, že se mi povedl :D) a ve druhé jsme hráli pohádku o princezně na hrášku. kde na mě taky nezbyla moc veká role a nakonec jsem tam ani nešla, protože jsem byla nemocná. Ale přelomová byla třetí třída. Paní učitelka z družiny nás obsadila s mou kamarádkou do maličkých rolí, kde jsme ale hrály s daleko staršími dětmi. Tehdy v nás zřejmě poznala nějaký talent, protože chvíli po tom, nám dala celkem slušnou roli na vánoční basídce, také s těmi daleko staršími. Neměla jsem tam sice moc textu, ale byla jsem tam téměř celé představení. Hrála jsem tehdy v jednom biblickém příběhu slepou dívku Ašau, do jejíž vesnice náhodně zavítá skvělý lékař, momentálně hledající Krista, který ji však nedokáže uzdravit. Měla jsem téměř celou dobu přes oči obvaz, takže až na pár chvil, kdy mi měnil doktor obvaz a "léčil" mě, jsem byla také prakticky slepá. Na konci mě Ježíš uzdraví, ale nekončí to pro všechny Happy Endem, jak by se předpokládalo, pokračuje to ukřižováním Krista a slavnou větou "Bože, proč jsi mě opustil!" kdy umře. Nevím, jestli se to moc hodilo na vánoce, ale rozhodně to bylo zajímavé divadlo a navíc jsem se na zkouškách hodně nasmála. Například v jedné scéně mě měla hořet vesnice. Všichni řvali hoří!, no a náš sbor hasičů (ta část, co tam hrála) si samozřejmě neodpustil udělat si z toho prču a donét tam hasičák. Prostě zkoušky jsou vždycky nejlepší.
Po této roli se to rozjelo. Začali jsme s kamarádkou hrát téměř na každém představení, které u nás v obci bylo. Navíc u mě se zjistilo, že mám dost silný a dobrý hlas, mám talent na zapamatování básniček a umím dobře číst a především recitovat. Proto jsem narozdíl od kamarádky navíc říkala na každé důležitější akci, především v naší farnosti nějakou básničku. Ať už měl někdo důležití narozeniny, nebo byla nějaká slavnost, většinou jsem básničku, úvod či závěr, nebo poděkování četla či recitovala já. Proto mě už všichni znali. Do páté třdy jsem si užívala slávy, protože mě všichni chválili, jak jsem něco hezky zahrála, nebo zarecitovala. Kdo mě moc nechválil, byli moje rodiče. Na většině mích představení, nebo událostí ani nabyli, možná hlavně proto, že můj otec je nevěřící a matka chodí do kostela obvykle jen v neděli. Když už na něčem ale byli, většinou řekli jen "no dobrý.." takovým znuděným tónem. Naštěstí mi všechno vynahradila babička. Mimo představení ve škole, jsme si ještě s jednou kamarádkou založili takový malý spolek, který hrál divadla i v družině. Vždycky jsme si našli nějakou známou pohátku, nebo příběh a vvlastními slovy jsme ji odvyprávěli. Udělali jsme si improvizované kostýmy a po pár zkouškách jsme to předvedli zbytku družiny. Prostě nás to strašně bavilo. Začaly jsme tak ve třetí a zkončily samozřejmě v páté. Proto si s kamarádkou myslíme, že většinu těch o něco mladších nadějných herců (prakticky všec, co s námi hráli v těch našich menších divadýlkách), jsme odchovaly já s kamarádkou. Jenže v šesté třídě byla obrovská změna.
Začala jsem chodit na gymnázium, moje dvě nejlepší kamarádky začaly chodit každá na úplně jinou školu. V obci po nás převzali "řemeslo" ti mladší herci, ti, které jsme s kamarádkou tak pracně učily hrát. Měly jsme z nich radost, ale o nás už nebyl takový zájem. Já jsem začala chodit do dramatického kroužku na gymnáziu, ale protože jsem zrovna byla nemocná, nedostala jsem žádnou moc dobrou roli. To mi trochu vadilo, protože jsem byla zvyklá, že já jsem ta hlavní a teď jsem tam měla říct dvě věty, ale nějak jsem to ještě překousla. Jenže se to začalo horšit...
První moje představení na gymplu- hráli jsme Princeznu Máňu, já hrála s ostatními primánkami nějakou čertici v pozadí...
Na fesťáku v Lužánkách- kdyby jste si náhodou říkali, proč máme všechny tak vadnej výraz- otevřenou pusu- bylo to tak naschvál, dostaly jsme to příkazem od našeho režiséra :D
Druhé představení- Ples upírů. Hraju dvě maličké role- nějakou holku a pak upírku, ale zkoušky i představení byla strašná sranda...
Žádné komentáře:
Okomentovat