Fantasy

Asi každý měl nějaký svůj vymyšlený svět, kam utíkal před denními starostmi a někteří ho mají dodnes. Většina mladších dětí má obrovskou fantazii, která jim buď zůstane, nebo taky ne. Já jsem ji taky mívala. Dokázala jsem si představit cokoli, všechno do těch nejmenších detailů, ať už to bylo jakkoli nesmyslné a zbytečné. Jenže teď, když bych ji konečně mohla k něčemu pořádnému využít, ji začínám nějak postrádat. Například v kreslení, zlomek mých výtvorů už tu někde je. Neříkám, že jsou moc dobré, ale zas moc špatné snad taky ne. Snažím se postupně zlepšovat, což se mi sice částečně daří, ale nemám moc času na to zlepšování.. Jenže většina by zřejmě neuvěřila, že bez předlohy nejsem schopná nakreslit aspoň slušně vůbec nic. Moje výkresy ve výtvarce tomu plně odpovýdají, protože naše milá paní profesorka nesnáší konkrétní věci a už vůbec ne, když kreslíme podle něčeho. To se mi zdá naprosto nelogické, protože jak už bylo napsáno v jedné z mých oblíbených knih: "Nejprve se musíš naučit kreslit to, co vidíš a až pak si můžeš kreslit co chceš." Jenže když už 5 rokem ve VV nic nevidím, jak bych se pak měla zlepšovat?? Nedokážu si tu dannou věc prostě představit se všemi detaily a podobně. Fantasie mi hodně chybí i ve psaní. Když se snažím něco napsat a není to skutečné, prostě si to nedokážu představit. Proto zkrachoval můj pokus napsat horor o vlkodlacích, ikdyž ten námět nebyl zas tak špatný. Jediné, kde mi snad fantasie nechybí je v hraní. Když mám něco zahrát a vím alespoň přibližně jak to má vypadat, ten zbytek si už prostě domyslím a to i do těch nejmenších detailů, které by většina zanedbala. Není to tak samozřejmě vždycky, ale častěji než u všeho ostatního. Možná je to z toho důvodu, že divadlo už hraji spoustu let a tak už jsem v něm zkušenější než třeba v kreslení nebo psaní. Psaní mě nikdy nebavilo, ale když se ocitnete na nové škole mezi tolika tvořivými novými kamarádkami, které každé začaly už něco psát, nějak vás to k tomu donutí, nebo spíš nabudí. S kreslením už to je lepší. Bavilo mě kreslit, ale naučila jsem se prostě kreslit jen podle něčeho. První úspěch, který si pamatuji byl už někdy před dlouhou dobou. Nevím kolik mi tak bylo, řekla bych tak 7. Byla jsem na prázdninách u babičky a protože tam nepřijela kamarádka se kterou jsem tam normálně bývala, strašlivě jsem se nudila. Nakonec jsem se rozhodla, že si budu kreslit. Objevila jsem jakousi pohlednici se psi, myslím, že to byli retrívři a začala jsem ji kreslit. V té době jsem kreslila tužkou a pak to občas vybarvila pastelkami, ale to jen někdy. Neuměla jsem ještě stínovat a tak to byl v podstatě jen obrys. Vím, že jsem to kreslila asi hodinu, možná i víc (což je u mě úplně normální, někdy jsem schopná kreslit jeden obrázek  i 4 hodin, sice většinou né naráz, ale stejně s ním nakonec nejsem úplně spokojená, protože dokážu najít každou chybičku). Trochu jsem to zvětšila, protože se mi to zdálo malé a přidala tam nějaké detaily. Pamatuji si, že babička potom zkoumala, co to vlastně kreslím. Přišla za mnou, podívala se na můj výtvor a říká něco v tom smyslu jako: "To jsi vážně kreslila ty??" "No jo, teďka.." "A to jsi to neobkreslovala, anebo tak něco??" "Ne, to by ani asi moc nešlo, protože je to na nějakým neprůsvitným papíru a navíc je to zvětšený, takže.." "Máš to nakreslené moc pěkně!". Potom mě ještě vychvalovala při nějaké návštěvě doma, jak to bylo hezké. To mě moc potěšilo, protože mě doma moc za takovéhle věci nikdo nechválil. Rodiče to nezajímalo, matka se starala o bratra a otec byl většinou prič v Americe a druhá babička, kerá mě vpodstatě vychovávala si se mnou moc často nekreslila, spíš si se mnou občas zahrála nějaké deskové hry, takže je to všechny dost překvapilo. Portréty a známé osobnosti jsem začala kreslit až na Gymplu. Zřejmě to začalo mou "vytráží", kde jsme měli ve VV kreslit do ní nějakou fantasy postavu a já si z nějakého záhadného důvodu vybrala Snapea z HP. Byla to vlastně celá jeho postava i s tím jeho klasickým hábitem a podobně. Dost jsem se s tím štvala, ale tím že to byla vytráž kterou jsme kreslili navíc na papír a museli jsme ji pak nějak vybarvit to ztratilo svoje původní kouzlo a výsledek nebyl nakonec tak dobrý, ale zřejmě to odstartovalo moji kariéru portrétování. Následovala velká mezera, pak přišla éra Spidewicků a já začala kreslit všechny ty bytosti tam a pak už byli na řadě konečně portréty. A protože začala také moje Deppománie, byl to většinou právě on, koho jsem kreslila. Jenže pořát mi zbývá ta ztracená fantasie, kterou mi někdo zřejmě odčaroval, nebo se asi někam vypařila či co. Kdyby ji náhodou někdo objevil, byla bych mu moc vděčná, kdyby mi ji konečně vráti. :D+