Tak jo, vážně netuším co na tohle téma napsat, takže to bude nějakej blábol, ostatně jako obvykle. Když jsem byla malá, chtěla jsem strašně být dospělá, asi jako každý. Záviděla jsem těm dospělákům, že si můžou dělat co chtějí, jít si spát kdy chtějí, jíst co chtějí a podobně. Jenže jak už jsem tak pomalu dospívala, už se mi to líbit přestalo.
Jako velká holka jsem měla spoustu dalších poviností, navíc už vás nikdo nebránil když jste něco udělali tím, že jsem ještě malá. Vlastně jsem možná dospěla až moc brzo. Přijdu si ochuzená o své dětství. Jako úplně malá jsem byla prakticky bez otce, který byl v Americe. V podstatě jsem ho neznala. Potom se vrátil, měl s matkou bratra a bylo to zase daleko horší než před tím. Nastala fáze, kdy už mi všichni říkali, že už jsem velká. A to mi byly 3 a půl, když se bratr narodil. Otec byl ještě do bratrova roku doma a pak zase odjel do Ameriky. Už před tím jsem pociťovala velkou nespravedlnost, že se starají o bratra a o mě ne, ale když otec odjel, ještě se to zhoršilo. Matka se starala jen o bratra a mě zanedbávala. A mě v podstatě vychovávala babička s prababičkou, které jsem měla místo matky a děda, kterého jsem měla místo otce. Zvykla jsem si na to. V té době jsem si prošla dost těžkým obdobím. Většina přemýšlí o sebevraždě až někdy v 15, ale já jsem začala už v 5. V té době jsem neměla moc kamarádek, protože jsem ve školce prakticky nebila, protože jsem byla pořát nemocná a tak jsem se cítila strašně osamocená. Všechno jsem si vylívala mé milované kočce Jůlince. V té době jsem měla raději zvířata než lidi, protože zvířata tě nezradí. Vždycky k tobě raostně přiběhnou a neotočí se k tobě zády. Jenže pak se ztratila. To byla pro mě obrovská rána. Přemýšlela jsem o tom, jak se zabiju. Měla jsem to přesně vymyšlené, do všech detailů. Nevím, jak takové dítě může myslet na tyhle věci, ale prostě jsem na ně myslela. Hodněkrát. Chtěla jsem skočit z balkónu, bydlím až v druhém patře. Rozmýšlela jsem se, jestli bych ten pád přežila, což jsem nechtěla, nakonec jsem dospěla k závěru, že asi ne. Několikrát jsem na tom balkóně stála a dodávala si odvahu k tomu to udělat, ale jak je vidět, nikdy jsem to neudělala. Vždycky jsem našla nějaký ten důvod proč neskákat. Pak jsem se přes to nějak přešla a teď už o sebevraždě dlouho nwuvažuju. Nevím, kdy člověk dospívá, myslím, že je to u každého individuální. Někteří říkají že v 18, jiní že už v 15, křesťani prý dospívají biřmováním. Já jsem před půl rokem dovršila 15 a říkám vám, není o co stát. Akorát platíte dražší lístek na bus či trolej a úchyláci vás mohou svobodně znásilnit a pak se vymluvit na to, že jste to samy chtěly a nikomu už se to nepodaří úplně vyvrátit. Radši bych si užívala to chybějící dětství, než tu úžasnou dospělost....
Žádné komentáře:
Okomentovat