Zima sice není moje nejoblíbenější roční období, ale mám k ní kladný vztah. Ráda lyžuji, chci se naučit jezdit na snowboardu a tak podobně. Jenže když jsem byla menší, znamenala pro mě zima něco jinačího.
Pamatuju si, že jsem chodila (nebo spíš jezdila) s babičkou a dědou vždycky v neděli odpoledne na procházky. Když byl sníh, sedla, nebo spíš napůl lehla do saní, babička mě zabalila dekou a jeli jsme. Děda mě táhnul a já si spokojeně ležela v saních a pozorovala krajinu. Jezdili jsme po různých polních cestách, kde bylo více sněhu a mě se to strašně líbilo. Většinou už se začínalo stmívat, ale já se nebála, ikdyž jsem byla ještě malá, protože jsem věděla, že děda mě ochrání. Bylo to tak uklidňující, prostě úplně skvělé. Myslím, že jsem tohle na zimě milovala nejvíc a když jsem uviděla první vločku, strašně jsem se radovala, že za chvíli už budu moci opět jet na ty úžasné procházky. Jenže pak jsem vyrostla. Do saní už jsem se skoro nevešla, navíc už jsem byla moc těžká na to, aby mě děda tahal a tak procházky skončily. Začala jsem mít jiné zájmy a na milované procházky jsem si mockrát nevzpoměla. Už na ně nebyl ani čas. V dnešním světě se pořád jen za něčím honíme, neodpočinem si na chvíli a když už, raději si sedneme k televizi nebo k počítači, než aby jsme se šli projít. Já to tak dělám taky. Ale na ty skvělé procházky snad nikdy nezapomenu.
Žádné komentáře:
Okomentovat