"Bez společnosti nežiju!" říkala jsem jednu dobu. Opravdu jsem mívala celé víkendy strašlivé depky, když jsem musela být zavřená doma a nevidět se s kamarádkama a s lidmi, se kterými bych si mohla povídat o věcech, co bych chtěla já (což znamená, že do této skupiny nezapadají rodiče a podobně, alespoň v mém případě...). Teď už jsem na tom trošku jinak. Ne, že bych přestávala mít ráda společnost, potřebuju někoho, s kým bych si mohla popovídat (jsem příšerně ukecaná), ale začíná se mi zvětšovat averze vůči škole a téměř každý další den v ní je pro mě utrpením (vysvětlení - nemám čas chodit pařit a tak jako mí vrstevníci, takže spojka mezi mnou a společností je buď ve škole nebo v kroužcích, kterých mám taky požehnaně...). Což o to, občas je to zábava, ale příšerně mě momentálně vysiluje, doslova ze mě vycucává energii a většinou i dobrou náladu. Společnost se nezměnila, mám tam pořád své skvělé kamarádky a podobně, ale ve škole toho po nás chtějí čím dál tím víc a já už to prostě nedávám. Minulý týden jsem neměla ve školním týdnu ani chvilku volného času. Pokaždé jsem chtěla jít brzy spát, ale nemohla jsem, takže jsem byla mrtvá ještě z toho. Nakonec jsem se nesmírně těšila na víkend, jenže ten jsem strávila na dvou narozeninových oslavách, čtením čtenářského deníku a opravovaním chyb, rýsováním odporného obrazce do deskriptivní geometrie a učením všech dalších předmětů, takže jsem z víkendu neměla opět nic. Většina prohlásí, že zítra je svátek a máme volno, jenže já musím cosi natáčet na našem Svatováclavském běhu, takže dopoledne a kus odpoledne v háji a v pátek píšem velkou z dějáku (ve čtvrtek přijedu dom tak v 9, protože máme taneční...) a musím se doučit fyziku a něminu, nemluvě o chemii, takže bezva (ten děják jsem se ještě před chvilkou snažila učit, ale byla jsem z té školy tak zhnusená, že to prostě nešlo a špatnou náladu mi nezpravila ani čokoláda...). Navíc můj další víkend má vypadat podobně, takže bezva. Každopádně, když se řekne společnost, záleží na tom, jaká. Většinu asi napadne společnost opačného pohlaví. Když jsem byla mladší, vždycky jsem záviděla mým vrstevnicím, že už chodí/chodily s klukem a o mě žádný nestojí. Teď už to ale vidím trochu jinak. Upřímně po některých zkušenostech, ať už mých nebo cizích o něj nestojím. Prostě zatím jsou to pro mě jen starosti navíc a ty já rozhodně nepotřebuju. Navíc s tou mou časovou krizí by to taky nedělalo dobrotu. Momentálně kluka na chození prostě nepotřebuju a hotovo. Ale s kamarádkami je to jiné, bez těch bych se neobešla. Kdyby tam ve škole nebyly ony, asi by mě tam nikdo nedokopal a já už bych to dávno zabalila. Jsem příšerně společenská osoba, potřebuju pořád někoho kolem sebe a ještě k tomu jsem strašlivě ukecaná osoba. Opravdu, moje heslo většinou, když se s někým seznamuju je: "Jsem příšerně ukecaná a dokážu mluvit pořád. Pokud by tě to nebavilo, nebo pokud bys chtěl něco říct, musíš mě zastavit, protože jinak nepřestanu." Většinou je to pravda, ale na druhou stranu už hodně lidí prohlásilo, že je baví mě poslouchat, že umím dobře vyprávět, takže ať klidně mluvím. Kamarádka zase prohlásila, že je vždycky ve stresu, když se mnou někam jde a já nic neříkám, že to je pro ni strašlivě depresivní (prostě nezvyk :D).Takže takhle. Ještě nevím, co budu dělat za práci, i když už mám představu, ale rozhodně nebudu moct dělat něco někde sama. Takže asi tak... Co Vy a společnost??
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat