Družina

Už dlouho plánuji, že založím rubriku Vzpomínky. Konečně jsem se k tomu donutila. Hodlám tam psát některé z mých zajímavějších zážitků, abych je všechny nezapomněla... Takže tímhle to začíná. Není tam žádná časová linie a tak podobně. Jen úryvek z minulosti. Žádné přikrášlování, bude to tak, jak si to pamatuji.

Družina: Pamatujete si školní družinu? Předpokládám, že mnohzí z vás do ní někdy chodili. Já do družiny začala chodit až od třetí třídy. Na první pohled jsem vystupovala jako naprostý svatoušek a andílek, ale na ten druhý všichni, co mě poznali blíž ví, že jsem pořádný pošuk ďábel... Samozřejmě, musela jsem mít i parťáka... tedy parťačku, protože ve dvou se to přece jen lépe táhne. S Verčou jsme tak nějak propojené, obě dvě jsme blíženci, obě v červnu, ona je však o rok starší (já 10. a ona 13.). Oboum dvoum nám dost často hrabe, takže to podle toho vypadalo. Naše hraní v družině nemělo mezí. Vystřídaly jsme snad všechny profese a divadelně jsme odchovaly téměř všechny nadějné herce v naší době, kteří se v naší malé vesnici vyskytují :D. Teď jen pár ukázek z našich her...

Restaurace: Tak to snad zná každý. Na restauraci si muselo hrát každé dítě (pokud patříte k těm, co si na ni nikdy nehráli, tak jste prostě divní...). Avšak v družině se moc jídla, co by jsme mohly použít nevyskytovalo. Nádobí a ostatní věci tam byly, ale v našich letech ještě tak nebyly rozšířené ty plastové napodobeniny jídla, takže jsme musely vymyslet něco jiného. Nastříkaly jsme jakýsi zelený a žlutý papír na tenké proužky. Zelený byl salát, žlutý špagety. Pak přišel další nápad - plastelína. Plastelína je obecně skvělá věc. Byla to hračka, se kterou jsem si snad nejvíc vyhrála (na panenky u mě můžete zapomenout, hrála jsem si s něma max na nemocnici - celé jsem je zamotala do fášků a pak je léčila, a pak jenom s bárbínama... jo, ty jsem měla ráda :D), každopádně ze staré, smíchané plastelíny, která se v družině vyskytovala, se lépe tvoří, když má trošku měkčí konzistenci. Proto se pokaždé v zimě vyskytovala nenápadně přilepená na topení, aby se nahřála a získala tu správnou teplotu... Jenže jsme ji tam pravidelně zapomněly, že a když ji tam necháte a ona tam pěkně ztvrdne, tak se z toho paní uklízečce pak dost špatně dostává, takže z toho byl několikrát problém, že... No co :D

Nemocnice: Na nemocnici jsme si hrály nezčetněkrát. Každopádně původně normální hra na doktory, sestřičky a pacienty se postupem času vždycky nějak svrhla. Samozřejmě, že já s kamarádkou jsme musely být vždy buď sestřičky nebo doktorky že... Většinou to však odnášeli pacienti. Nejdříve museli dlouho ležet na lůžkách a léčit se (většinou jsme jim udělaly postele z španělské? eh, jak se to jmenuje? bedny... no... prostě toho...). Měli jsme však spoustu fášků a museli (občas jsme nechaly i kluky, aby hráli doktory..) jsme je samozřejmě využít, že... Takže pak to skončilo tak, že někteří chudáci měli pak přivázanou... přifáškovanou ruku ke kolenu a podobně, případně jsme najednou změnili hru a hrálo se na blázinec a pacienti pak byli přifáškovaní k židli, posteli, měli obvázanou hlavu a podobně, no.... :D

Čajovna: Pak přišlo léto a my si hráli na dvoře. A s ním přišel i nový nápad, hrát si na čajovnu. Spoustu času jsme strávily tím, že jsme vyráběly obaly na čajové sáčky a podobně, psaly jsme jídelníček, všechno jsme to měly parádně přichystané. Nejdříve jsme si hrály jako hodné holčičky, chodila k nám celá družina na čaj a my jsme je obsluhovaly. Jenže pak nás napadl název na nový čaj a to byly "Edošovy koule". Edoš byl mimochodem jeden z našich spolužáků, celá škola ho znala... Byl to pošuk, avšak trošku jiným způsobem, než my dvě... Každopádně si celá družina okamžitě začala kupovat jen čaj Edošovy koule a samozřejmě to byla příšerná sranda (ano, takhle se baví malí děti, vzpomeňte si na své dětství :D), než na to přišla naše družinářka, že... No, pak nám to samozřejmě zatrhla, neprošlo ani argument, že je to jako Mozartovy koule, tak máme Edošovy koule...

Divadla: Už jsem mluvila o tom, jak jsme odchovaly většinu herců naší doby z té naší "díry". Obě milujeme hraní, oboum nám to teď moc chybí, ale už není moc příležitost. Každopádně jako mladší jsme musely být úplně všude... Ve všech hrách u nás, já recitovala vždycky básničky na různých akcích a podobně. Každopádně nás to strašlivě bavilo a tak jsme divadla hrály i v družině. Domluvily jsme se s družinářkou, popadly pár dalších děcek, knížku, pár blbostí na kostýmy a kulisy a šlo se do tělocvičny, kde jsme měly volnou ruku. Uvedu jako příklad Císařovy nové časy. Dlouho jsme to cvičili, text byl prakticky improvizace, všechno jsme to tam samozřejmě šéfovaly, že :D Každopádně mladší kluk hrál císaře a my ho donutily, že aby to bylo autentičtější, tak si musí svlíknout i ty slipy co má na sobě, že k publiku bude stejně zády a bude mít na sobě ručník, takže stejně nikdo nic neuvidí, že. Nakonec se nechal ukecat a přišla "premiéra", kdy jsme divadlo hráli před celou družinou. Přišla ta "nahá" scéna a to bysme nebyly my, potvory, že, takže jsme mu samozřejmě ten ručník strhly (ne, jen tak ze srandy, stejně byl ke všem zády a tak dále)... No každopádně z toho byl mezi děckama v publiku poprask, všichni se váleli na zemi smíchy a na konci jsme měli dvakrát větší potlesk, než normálně :D. Vzpomínky z dětství jsou vážně vtipné, zvlášť, když to pak rozebíráte s tím klukem, kterýho jste takhle "ztrapnily"... No, do teď jsme kamarádi a nedávno jsme se tomu pořádně zasmáli :D. Takže asi tak, pokračování někdy příště...