Noční cesta městem

Taky vám připadá tenhle obrázek tak strašně poetický? Mně strašně a tak jsem se nakonec rozhodla, že zase jednou (po hooodně dlouhé době) procvičím to svoje básnický střevo (slepý, hahá :D) a něco na to vybásním. Napadaly mě vážně strašný kraviny, ale nakonec se mi to podařilo dát do poměrně slušné podoby. Ne, že by se mi to nějak povedlo, ale vymyslela jsem asi tak 7 slok a to je na mě vážně výkon :D (upřímně lituju ty, co se to rozhodnou číst až do konce, protože 7 slok utrpení je vážně dost... :D *vážně si věří, že to bude někdo číst* :D). No nic... Chudák fotka, že je s tím mým blábolem spojovaná, přeji ji upřímnou soustrast :D

23:59

Nevím, co mě to popadlo,
když mě tak jednou napadlo,

nejít ještě spát.
Projít se po městě,

mít jazyk na vestě

a nenechat si o tom jen zdát.

Vyšel jsem z domu,

kolem velkého stromu

a šel jsem dál a dál.

I když slunce už dávno zašlo,

lidí se tam ještě dost našlo
jak kdyby se té černé noci už nikdo nebál.

Měsíc však vidět nebylo,

mnoho hvězd se stejně ztratilo

jen světel a aut tam bylo všude dost.

Větříček sice pěkně vál,

z podchodů však smrad jen lál

a já začínal mít pěknou zlost.

Nechtěl jsem to však všechno vzdát,

rozhodl jsem se tedy pokračovat

a vybral jsem si tu správnou uličku.

Dlouho a dlouho jsem šel,

až v díru v botě jsem skoro měl,

to krásné místo jsem však spatřil za chviličku.

Daleko za město jsem se dostal,

chvíli jsem na tom místě však zůstal

a prohlížel jsem si tu zvláštní krajinu.

Ta věc za zády vypadala skoro jak Fukušima,

začínala mi být však trochu zima,

protože jsem si to tam prohlížel skoro hodinu.

Příroda strašně láká,

na nebi se ale pěkně smráká,

já se jí však vydal napospas.

Ale že takhle strašně zmoknu

a ještě budu mít na gatích lochu,

to byla rána pod pás.

Vydal jsem se tedy zpět,

cestiček tam však bylo asi pět

a já netuši, kterou se mám dát.

Přidal jsem do kroku,
sletěl jsem po boku,

nakonec jsem se ale mohl té přihodě jen smát.