Trailer na The Tourist

Tak konečně je tu trailer na Turistu!!! Kdo na něj půjde do kina?? Já se ještě rozmýšlím... :D

Naděje... co si o ní myslím

Vždycky máte nějakou naději, ať už v čemkoli. Například že dostanete lepší známku ve škole, nebo v těch důležitějších věcech, třeba že se uzdravíte z nějaké nevyléčitelné nemoci, na kterou se třeba mezi tím objeví lék. Jen prostě nesmíte nikdy přestat doufat a věřit. V některých případech to býva dost těžké. Například u těch nemocí. Hodně lidí má třeba rakovinu. Je to dost krutá a vražedná nemoc, hodně lidí na ni zemřelo, ale dost už se z ní i vyléčilo. Někteří když slyší verdikt, že mají rakovinu, myslí už pomalu na pohřeb, ale rakovina už v poslední době nemusí končit smrtí. Navíc nemoc se postupně rozvíjí a ikdyby by vám řekli, že umřete, tak většinou máte ještě nějaký ten čas na to, aby jste mohli udělat některé věci co chcete. Tak proč nevyužít každou chvíli života??

Ale naděje není jen u nemocných, každý v něco doufá. Já třeba doufám v lepší budoucnost. To asi každý. Mám dva sny: Ten 1. je stát se skvělou herečkou, ale není moc pravděpodobný, takže jsem ho odsunula na vedlejší kolej, ikdyž herectví se stále plně věnuju, ten 2. je stát se skvělou doktorkou. Doktorkou chci být už strašně dlouho. Asi jako téměř u každé holky, co se chtěla někdy stát doktorkou, uvažovala i nad zvěrolékařkou, protože velkou část mého dětství jsem měla raději zvířata než lidi, ale to už jsem překonala a teď už chci být jen doktorkou. Nemám k tomu moc velké předpoklady, protože například chemie mi nejde a podobně a navíc si většina myslí, že né moc bohatá vesnická holka na to prostě nemá, ale prostě mě to baví a zajímám se o to čímdál víc, tak co. Mám naději, že ze mě bude doktorka a tak proč bych se nesnažila toho dosáhnout??

Proto uchovávejte si naději a nevzdávejte se!!! Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být líp, nebo hůř :D.

Sen... o smrti...

Tenhle sen se mi zdál někdy o prázdninách, ale protože to byl tak silný zážitek, pamatuju si ho do teď. Myslim že asi poprvé se mi zdálo o vlastní smrti, kde jsem i na konci umřela...

---

V tom snu mě někdo pronásledoval. A to z jediného důvodu-chtěl mě zabít. Nevím proč, ani kdo to byl. Věděla jsem o jediné možnosti jak uniknout jisté smrti-utéct mu. Sice nejsem moc dobrá běžkyně, ale stejně jsem si udržovala menší náskok. Když už jsem si myslela, že jsem mu utekla a mám to zasebou, objevil se přede mnou jeho sluha. Jenže to nebyl jen tak ledajaký sluha, byla to jedna z mých kamarádek. V ruce držela sice malou, ale pořádně ostrou stříbrnou dýku. Když mě spatřila a pochopila, že jsem to já koho má zabít, rozklepala se strachy tak moc, že jí dýka málem vypadle z ruky. Jenže mi bylo jasné, že to bude muset udělat, protože kdyby nesplnila příkaz který jí pán dal, zabil by ji také, nebo by jí udělal ještě něco horšího. A tak bodla. Společně s čepelí mnou projela prudká bolest. Když vytáhla dýku, špinavou od krve, okamžitě se z rány vyvalila krev. Jejím původním plánem bylo dodržet rozkaz-bodnou-ale nezabít mě. To se jí moc nepovedlo, protože mi probodla plíci. S odcházející krví se mi zkracoval i dech. Sice pomalu, ale jistě. Bolest byla nesnesitelná a tak jsem se sesula na kolena. Trochu ještě překvapeně jsem si prohlížela krev, která mi protíkala mezi prsty. Bolest se stupňovala a dech se čímdál víc zkracoval. Už teď jsem dýchala rychle a krátce jako uhoněný pes. Prosila jsem ji, aby mě už konečně dorazila a zbavila toho utrpení, ale ona se slzami v očích pořád tvrdila, že někdo přijde a zachrání mě. Jenže já jsem už tu bolest nedokázala vydržet. Rozhlédla jsem se po okolí. Z nějakého důvodu byl vedle mě velký plavecký bazén s celkem čistou vodou. A také jsem spatřila skokánek. S obrovskou námahou jsem se zvedla a zamířila ke skokánku. Za sebou jsem zanechávala menší krvavou stopu. Vylazla jsem na něj a skočila. Bazén byl dost hluboký a vzhledem k tomu, že jsem skočila šipku, chvíli trvalo, než jsem vyplavala. A když už jsem vyplavala, byla jsem mrtvá. Voda se začala zbarvovat mou krví. Když mě kamarádka uviděla, skočila do bazénu, popadla mé mrtvé tělo a vytáhla mě na břeh. S pláčem se mě snažila oživit, ale to se jí už nemohlo podařit. Moje srdce už totiž dávno nebilo a plíce nefungovaly. Já už byla ale jinde. Ocitla jsem se na nějakém záhadném místě, ale ráj to rozhodně nebyl. Spíš něco jako Mezismrtí. Shlížela jsem odtud na kamarádku jak to pořád ještě nevzdává. Všechno se jí špinilo mou krví, ale v zoufalství si toho nevšímala a snažila se mě ještě pořád oživit, ikdyž by všem bylo jasné, že je to zbytečné. Pak jsem spatřila někoho dalšího. Myslím, že jsem ho neznala. Přiběhl tam. Na místo mé vraždy, smrti. Přišel mě zachránit, ale přišel pozdě. Kamarádka měla pravdu. Měla jsem vydržet. Ještě chvíli počkat a mohla jsem žít. Jenže já to nezvládla a tak jsem mrtvá. A pak jsem se probudila....

Divadlo a já- první část

Tenhle článek bude o mě a o mém nejoblíbenějším koníčku- divadle.

---

Těžko říct, kdy jsem začala hrát. Všichni si jako malí na něco hráli- na policisty, na maminku a tatínka, na rytíře, princezny a všechno možné. Já jsem si hrála na doktorku. Moje teta je zdravotní sestřička a když s námi ještě bydlela v domě, kyž jsem byla malá (máme velký rodinný dům...), měli jsme všude spoustu obvazů, náplastí, dokonce i stetoskop a prostě spoustu podobných věcí. A tak jsem si místo na princeznu, nebo na maminku hrála na doktorku. Měla jsem raději plyšáky než panenky. Všechny plyšáky jsem různě položila, přikryla je a potom jim jako měřila teplotu a různě je léčila. Většinou jsem jim našla nějakou zlomeninu, takže všichni mí plyšáci pak vypadali jako mumie... Ale to je trochu jiná kapitola...

  Ve školce jsem moc nebývala, protože jsem byla pořád nemocná, takže si nepamatuji, jestli jsem vůbec byla ve školce na nějakém vystoupení. Zřejmě ne... Ve škole už to bylo lepší. V první třídě jsme sice taky moc nevystupovali, protože jsme měli módní přehlídku v kloboucích, které jsme si sami vyrobili ve výtvarném kroužku (musím říct, že se mi povedl :D) a ve druhé jsme hráli pohádku o princezně na hrášku. kde na mě taky nezbyla moc veká role a nakonec jsem tam ani nešla, protože jsem byla nemocná. Ale přelomová byla třetí třída. Paní učitelka z družiny nás obsadila s mou kamarádkou do maličkých rolí, kde jsme ale hrály s daleko staršími dětmi. Tehdy v nás zřejmě poznala nějaký talent, protože chvíli po tom, nám dala celkem slušnou roli na vánoční basídce, také s těmi daleko staršími. Neměla jsem tam sice moc textu, ale byla jsem tam téměř celé představení. Hrála jsem tehdy v jednom biblickém příběhu slepou dívku Ašau, do jejíž vesnice náhodně zavítá skvělý lékař, momentálně hledající Krista, který ji však nedokáže uzdravit. Měla jsem téměř celou dobu přes oči obvaz, takže až na pár chvil, kdy mi měnil doktor obvaz a "léčil" mě, jsem byla také prakticky slepá. Na konci mě Ježíš uzdraví, ale nekončí to pro všechny Happy Endem, jak by se předpokládalo, pokračuje to ukřižováním Krista a slavnou větou "Bože, proč jsi mě opustil!" kdy umře. Nevím, jestli se to moc hodilo na vánoce, ale rozhodně to bylo zajímavé divadlo a navíc jsem se na zkouškách hodně nasmála. Například v jedné scéně mě měla hořet vesnice. Všichni řvali hoří!, no a náš sbor hasičů (ta část, co tam hrála) si samozřejmě neodpustil udělat si z toho prču a donét tam hasičák. Prostě zkoušky jsou vždycky nejlepší.

  Po této roli se to rozjelo. Začali jsme s kamarádkou hrát téměř na každém představení, které u nás v obci bylo. Navíc u mě se zjistilo, že mám dost silný a dobrý hlas, mám talent na zapamatování básniček a umím dobře číst a především recitovat. Proto jsem narozdíl od kamarádky navíc říkala na každé důležitější akci, především v naší farnosti nějakou básničku. Ať už měl někdo důležití narozeniny, nebo byla nějaká slavnost, většinou jsem básničku, úvod či závěr, nebo poděkování četla či recitovala já. Proto mě už všichni znali. Do páté třdy jsem si užívala slávy, protože mě všichni chválili, jak jsem něco hezky zahrála, nebo zarecitovala. Kdo mě moc nechválil, byli moje rodiče. Na většině mích představení, nebo událostí ani nabyli, možná hlavně proto, že můj otec je nevěřící a matka chodí do kostela obvykle jen v neděli. Když už na něčem ale byli, většinou řekli jen "no dobrý.." takovým znuděným tónem. Naštěstí mi všechno vynahradila babička. Mimo představení ve škole, jsme si ještě s jednou kamarádkou založili takový malý spolek, který hrál divadla i v družině. Vždycky jsme si našli nějakou známou pohátku, nebo příběh a vvlastními slovy jsme ji odvyprávěli. Udělali jsme si improvizované kostýmy a po pár zkouškách jsme to předvedli zbytku družiny. Prostě nás to strašně bavilo. Začaly jsme tak ve třetí a zkončily samozřejmě v páté. Proto si s kamarádkou myslíme, že většinu těch o něco mladších nadějných herců (prakticky všec, co s námi hráli v těch našich menších divadýlkách), jsme odchovaly já s kamarádkou. Jenže v šesté třídě byla obrovská změna.

  Začala jsem chodit na gymnázium, moje dvě nejlepší kamarádky začaly chodit každá na úplně jinou školu. V obci po nás převzali "řemeslo" ti mladší herci, ti, které jsme s kamarádkou tak pracně učily hrát. Měly jsme z nich radost, ale o nás už nebyl takový zájem. Já jsem začala chodit do dramatického kroužku na gymnáziu, ale protože jsem zrovna byla nemocná, nedostala jsem žádnou moc dobrou roli. To mi trochu vadilo, protože jsem byla zvyklá, že já jsem ta hlavní a teď jsem tam měla říct dvě věty, ale nějak jsem to ještě překousla. Jenže se to začalo horšit...

První moje představení na gymplu- hráli jsme Princeznu Máňu, já hrála s ostatními primánkami nějakou čertici v pozadí...

Na fesťáku v Lužánkách- kdyby jste si náhodou říkali, proč máme všechny tak vadnej výraz- otevřenou pusu- bylo to tak naschvál, dostaly jsme to příkazem od našeho režiséra :D

Druhé představení- Ples upírů. Hraju dvě maličké role- nějakou holku a pak upírku, ale zkoušky i představení byla strašná sranda...

Já a moje posedlost se jménem Johnny Depp

Takže, už je to tady.... Konečně jsem se dostala k tomu to sem napsat... Asi to bude dost dlouhý, protože to trvá už tak rok a půl, takže... No nic, začneme...

---

O Johnnym Deppovi jsem slyšela už dávno, dávno před tím. Zřejmě jako jeho první film co jsem viděla a pamatuju si to, byla Čokoláda. Kdo nezná, doporučuji. Je to takovej oddechovej slaďák, na ale klasickej, protože je tam všechno s nádechem čokolády a je to celkem sranda. Moc se mi to líbilo, viděla jsem to tak někdy v 8 letech, možná dřív... Samozřejmě se mi tam líbil i hlavní kladný hrdina Roux (čte se to Rů) v podání Johnnyho Deppa, ale v té době jsem se zajímala spíše o Harryho Pottera a podobně, takže jsem na Johnnyho na nějakou dobu zapoměla. Pak se ale zase vrátil, s kinovým hitem Piráti z Karibiku. Neznám snad nikoho, komu by se ten film nelíbil. Většina mých vrstevnic milovala Orlanda Blooma, ale já jsem měla daleko raději vtipného Jacka Sparrowa. A tak jsem si vytiskla první jeho plakát. Kamarádka mi ho okopírovala na obyčejný papír, já ho schovala do zásuvky a občas se na něj mrkla. Piráti pokračovali, byl 2. a 3. díl a já měla pořád v oblibě Jacka narozdíl od ostatních. Všichni měli svého idola, jen já ho postrádala. Zase byla chvíli pauza, až po nějaké době, přibližně na jaře 2009 mi Bába vyprávěla o filmu Sweeney Todd, říkala mi děj, různé detaily co se o tom filmu dočetla a podobně. Nakonec, až ho měla na DVD, mi ho půjčila. Samozřejmě jsem musela být týden na to nemocná. Hned první večer po tom, co mi DVD půjčila jsem se na to mrkla, ale zrovna jsem si při tom psala s další kamarádkou, takže jsem z toho moc neměla. Navíc mi Bába řekla jak to dopadne. Jenže, jak už jsem psala, byla jsem pak nemocná a strašně jsem se nudila a tak jsem si film pustila ještě jednou. To už se mi to líbilo víc a tak jsem neodolala a pustila si ho po třetí. Následně jsem si film totálně zamilovala, především se mi líbil herecký výkon Johnnyho Deppa, protože tam hrál takovou smutnou postavu (jen zřejmě z mého pohledu, protože většina v něm vidí pouze chladnokrevného zabijáka..), kterou jsem si zamilovala stejně jako film. Navíc mě uchvátila ta nádherná hudba v pozadí písniček a především jeho zpěv. Myslím si, že mám hudební sluch (chodím už asi 7 let do místního sboru a mám za sebou 3 roky kytary, teď budu hrát na klávesy...) a tak jsem ocenila, že mu to nikde neujelo, všechny tóny byly čisté a naprosto dokonalé. Navíc má takový nevyzpívaný hlas, jaký většinou bývá pro všechny překážkou v podobných situacích, ale v podání Sweeneyho Todda, například v písni Epiphany, se tam naprosto hodí. No prostě mě film uchvátil, celý týden kdy jsem byla nemocná, jsem si ho pouštěla pořád dokola a hledala si různé informace o hercích z filmu a podobně. Také se mi líbilo, že film natočil Tim Burton, od kterého jsem viděla už Karlíka a že tam hrála spousta herců z Harryho Pottera, u něhož jsem se zase zamilovala do knih, protože jsem je začala číst taky až pozdě a navíc od 7. dílu pozpátku.. No prostě jsem skončila u toho, že jsem si z Todda stáhla všechny písničky do mobilu a pouštěla si je pořád dokola :D. Jenže mnou to neskončilo. Po tom, co jsem přišla do školy, musela jsem Bábě vrátit film a ta ho poslala dál, k další kamarádce, budeme jí říkat paní Lovettová. Ta si film samozřejmě taky zamilovala, písničky měla taky v mobilu a oblíbila si samozřejmě postavu Todda a mrs. Lovett. Následně jsme jeli do Jedovnic se třídou, bylo to povinné, jeli jsme tam na kolech a plnili různé přírodopisné a především zeměpisné úkoly. Vzhledem k tomu, že všichni až na pár vyjímek z naší třídy nesnáší zeměpis a především jeho profesora, který s námi na výletě byl, bylo to dost hrozné a kvůli tůrám především strašně namáhavé. Jenže my už se umíme odreagovat. Zrovna jsem slavila svoje narozeniny. Každý večer byla diskotéka, ale druhý večer jsme se jí já, Kubi, Bába, mrs. Lovett, ani Hanička nezúčastnily, protože jsme slavily moje narozeniny v chatce. No raději nechtějte vědět, co všechno jsme dělaly, protože u většiny bodů by musela být cenzura. Jenže večery pokračovaly. Další den, ve středu byl táborák, takže jsme moc nic dělat nemohly, ale ve čtvrtek večer jsme si to užily o to víc. Začalo to nevinným posloucháním písniček z Todda. Tak jsme Kubi navnadily na úžasného Todda, že už to prostě nemohla vydržet, protože ho ještě neviděla. Následně jsme si všichni na rameno napsaly Sweeney Todd (já jsem totiž měla na ruce až k lopatce nakreslenýho draka od Báby a tak chtěly taky něco) a proslov Kubi: Todd je ta sušenka! (chlamst po ní...), Todd je to tetování (ukázala nám tetování), Já jsem.... jako Sweeney Todd (načež jsme všechny vybuchly smíchy, ikdyž na tom nebylo nic moc vtipnýho...). Pouštěly jsme si písničky a prozpěvovaly do nich a já se rozhodla, že by jsme mohly Kubi kousky filmu podle písní zahrát. Potom nás napadlo to natáčet. Byla to strašná sranda, dělaly jsme si z toho prču, různě jsme film parodovaly (například jsem mrs. Lovett jako soudci Turpinovi holila místo vousů podpaží a nohy, nebo že místo Toddova dítěte Johanny měla Lucy (Hanička) petflašku a podobně), ale náramně jsme si to užily. Naneštěstí jsme druhý den odjížděli, takže jsme nemohly pokračovat, ale nakonec jsme se k tomu stejně dostaly.

O prázdninách jsem sehnala pár kamarádek- mrs. Lovett, Haničku, Petardu, na den Bábu a občas Kubi, Barbušku a její sestřenku a začaly jsme s přetáčením Todda vcelku. V té době už jsem měla v počítači dost filmů s Deppem, takže jsme se na ně při naší "pařbě" dívaly. Natáčely jsme tak 3 dny, spaly jsme ve stanu u nás na zahradě, ale když nebyli naši doma- od rána do 3 odpoledne, natáčely jsme v baráku. Kostými byly celkem propracované, ikdyž jsme měly málo vybavení. Nakonec každá postava měla svůj kostým a některé byly opravdu celkem dost podobné těm skutečným. Natáčení jsme si opět užily, byla tam spousta srandy, ale musely jsme celkem makat, aby jsme to stihly. Stejně jsme to nestihly... Jen jsme hrály, protože textů tam je spousta a vzhledem k tomu, že jsme neměly čas se je naučit, měly jsme puštěný ten půvoní zvuk k tomu našemu hraní. Myslím, že to byla zajímavá zkušenost. Ale tím to samozřejmě neskončilo. Moje závislost na Deppovi pokrčovala a prohlubovala se. Jenže jsem nebyla sama, protože u mrs. Lovett se taky začala projevovat posedlost Deppem. Dívala se se mnou na všechny ty filmy a podobně. Když jsem s ní na Silvestra byla na chatě, nechtěla se dívat na žádnej jinej film než s Deppem. Na jaře byla v kině Alenka v říši divů. Už měsíc dopředu jsme s kámoškama odpočítávaly dny, kdy bude premiéra. Šly jsme na první pŕemiéru v Brně. Šla jsem já, mrs. Lovett, Bába a Markéta. Byla to totální sranda, vzhledem k tomu, že je to spíš pohádka, byla tam spousta dětí, ale i dospělí a především mládež. Myslím, že my čtyři jsme tam dělaly největší bordel samozřejmě. Ještě před kinem jsem si koupila knihu od Lewise Carolla- Alenka v kraji divů a za zrcadlem. Z kina jsem moc neměla, protože jsme se pořád něčemu musely smát a něco komentovat (možná o tom napíšu do dalšho článku), takže jsem se na to musela podívat znovu doma a především v angličtině. Všechno je lepší v původním dabingu a o Alence to patří dvojnásob. Asi další měsíc jsme ještě pořád všechny říkaly různé hlášky z Alenky, já ji měla navíc v angličtině v mobilu a dokonce jsme se s Bábou do češtiny naučily jako básnický duo Tlachapouda- původní básničku z knihy od L. C., kterou ve filmu ve zkrácené verzi a trochu upravené recitoval Johnny jako Kloboučník. Následující prázdniny jsme přetáčely Todda znovu. Trochu se nám obměnily role, protože většina nemohla na natáčení přijet. Zbyly jsme já, mrs. Lovett, Kubi a přidala se Terka a Markéta. Vzhledem k tomu, že nás tam bylo míň, bylo to náročnější, ale protože naši byli na dovolené, mohly jsme natáčet celej den a zabrat celej barák. Jenže obě dvě kamarádky, které měly donést digitální foťák (ten můj si vzali naši na dovolenou) ho zapoměly, takže jsme to točily opět na mobilu v hrozné kvalitě. Objevily jsme spoustu úžasných scén, víc jsme si to dovolily záměrně parodovat, takže to byla nakonec větší sranda (třeba Terka v roli Pirelliho byla oblečená celá v růžovém včetně jejího úžasného Pirelliho elixíru a žiletky, protože jsme naznaly, že Pirelli je buzna a podobně). Nejhorší bylo potom dát barák dopořádku než přijedou naši, na co mi nezbylo moc času, ale nakonec jsme to nějak zvládla. Kamarádky odjely a ještě do teď si povídáme o těch našich úžasných scénách, protože některé jsou nezáměrně perly, ze kterých vážně všichni nemůžou. Teď jsem zašla až tak daleko, že o prázdninách, když jsme jela od Terky, jsem ušla 7 km v parnu po Brně s mapou na PSP, abych se neztratila, pro knížku o Johnny Deppovi. Kniha se jmenuje Johnny Depp- biografie a napsal ji Dennis Meikle. Už jsem ji dočetla a je vážně skvělá. Jetam spousta hodně smutných, ale i dost vtipných částí. Zřejmě sem někdy napíšu nějaké nej úryvky....

Dala jsme sem pár fotek z natáčení našeho Todda, nejsou tam všichni, ty první jsou z toho staršího a ty další pak z mladšího. Až to ostatní zjistí, asi mě za to zabijou.... Já jsem samozřejmě ta nejhnusnější... Jinak přezdívka Toďák už mi zůstala, neříkají mi tak sice na veřejnosti, ale dost často je komentář ve stylu: "Jé, dneska zas vypadáš jak Toďák!", případně: "Hmm něco mi ten účes připomíná.. Á, už vím, vypadáš jak Sam z Benny a Joon..." a podobně....

a NOVÉ

Proč jsem posedlá Johnnym Deppem: Tak už víte jak moje posedlost vznikla, ale nevíte proč. Ráda hraju, jak už asi víte... a proto si o sobě myslím, že dokážu rozeznat dobrého herce. Kniha mě utvrdila, že jsme se nemýlila a většina mých názorů je stejná jako názory kritiků. Depp začínal jako úplný nováček v herectví, nikdy před tím v ničem nehrál, ale postupně se tak vypracoval, že je nejlepším hercem snad staletí, možná i víc. Naučil se hrát především obličejovou mimikou a očima, což většina z nejlepších herců nedokáže. Proto má tak velký rozsah, že dokáže zahrát snad jákoukoli roli, od hodného Gilberta, přes transvestitu Eda Wooda, až po vraha Sweeneyho Todda. Co je u herců výhodné a snad nejdůležitější, má skvělou barvu hlasu a hlas má silný. Má zajímavý styl oblékání, čímž se odlišuje od ostatních herců. Miluje hudbu, což já taky. Neměl lehký život, prošel si drogovou a alkoholovou závislostí a ze všeho se dostal bez odborné pomoci a momentálně je snad čistý. Má narozdíl od většiny herců charakter, netočí filmy jen pro peníze, proto skončil s Jump Street a natočil pár né moc výdělečných filmů, ikdyž věděl, že asi moc výdělečné nebudou, ale líbila se mu ta jeho role, která byly sice nakonec kladně ohodnocena kritiky a skvěle zahrána, ale divákům se zřejmě nelíbila. Je to hodně zajímavý člověk a především skvělý herec, který si narozdíl od některých tu slávu zaslouží. Tak to je moje posedlost. Každý nějakou má, jaká je ta vaše???