Laurie's blues

Tákže, dlouho jsem sem nic nenapsala. Nevím, jestli za to může můj mizerný prospěch nebo moje naprosto nekreativní karma v tomto ohledu, ale každopádně jsem se rozhodla to napravit. Jestli vám nadpis nic neřekl, hned se vám pokusím ho vysvětlit.

Určitě znáte Hugha Laurieho, minimálně ve spojení s doktorem Housem nebo otcem Myšáka litlla Stuarta. Každopádně moc lidí ho nezná ve spojení se zpěvem. Samozřejmě, kdyby jste se jím nějak víc zabývali (jako já...), tak by jste zjistili, že za svého mládí dělal na takových krátkých skečích (netuší, jak se to píše... :D), prostě krátkých humorných scénkách a že si v nich občas zazpíval, ale nikdy nenatočil žádnou desku. Až teď. Jak řekl v jednom rozhovoru, pořád to odkládal a až nyní, kdy už je mu kolem padesátky si řekl: "No, dobrá, možná by to i šlo...". A rozhodně to teda šlo. Já jsem nikdy nebyla moc velký fanda bluesu, i když jsem občas nějaké písničky tohohle stylu poslouchala a nikdy mi nevadil, ale po poslechnutí jeho desky jsem si ho oblíbila. Opravdu skvělá práce. Na bluesu se mi nejvíc líbí to, že narozdíl od těch moderních sraček to má nějaký smysluplnný text, na čem mi v poslední době záleží čím dál víc a víc (asi to bude tím, že moje angličtina se přece jen trochu lepší... V poslechu... Mluvení jde do kytek :D). Můj otec vždycky říkal mé mamince, když si oblíbila nějakou americkou písničku a rozplývala se nad ní, jak je úžasná: "Hmm, kdyby jsi věděla, o čem to tam zpívá, už by se ti asi tolik nelíbila...". Sice jsem tomu většinou moc nerozumněla, ale dost často se tam objevilo slovo "bitch" a "fuck" a hned mi to bylo jasné, takže asi tak. No nic. Dál. U Laurieho poznáte jednu věc a to jsou emoce. Do všeho, co dělá jich dává strašně moc a to dokážu dost ocenit. Možná kvůli tomu, že už hoodně dlouho zpívám (opět to za moc nestojí, ale hlavně, že něco dělám... :D) poznám, jestli si to lidé užívají nebo to dělají třeba jen pro peníze a to už podle hlasu. A on si to zaručeně užíval a to pořádně. To tu písničku taky o hodně zlepší. No, už tu o tom nebudu básnit, dám sem nějaká videa a posuďte sami (jo, vím, že většina má v oblibě úplně jiný hudební styl, ale podle toho neodsuzujte :D).

Jedna o policejním psovi :D Bezvadná :D

Tady téhle rozumím skoro celé a ten text je super :D V poslední době si pořád prozpěvuju jeden verš: "Give me a cool drink of water before I die (jestli jsem tam něco napsala špatně, tak se omlouvám, to jsem celá já :D)

Taková hodně akční a ujetá :D

Taky skvělá :D

A tady se mi nehorázně líbí ta předehra (což je skoro půlka písničky :D). Je taková tajemná a smutná... Prostě dokonalá a skvěle se u ní přemýšlí :D

Konec světa se nekonal... Opět

Takže, snad každý slyšel o tom, že má být dnes konec světa. Povídali si o tom snad všichni. Já jsem to okomentovala tak, že si ten poslední den vážně uřžiju, protože budu celej den makat. Celej den jsme makali, dost jsem si to ale užila a skvěle jsme to věechno okomentovali. Pořád jsem si říkala, že jestli ten konec světa bude, tak až po tom, co to doděáme. Jen jsme dodělali práci, co jsme měli, nasedli do auta a začalo pršet. Strašnej slejvák. "No a už je to tady... Konec světa se blíží :D" nezapomněla jsem to okomentovat. A zase nic... Já na tyhle věci moc nevěřím, nepředpokládala jsem, že se to vyplní, ae bylo by aspoň nějaký vzrůšo... Upřímně já pořád doufám, že po smrti nás čeká něco lepšího a budu tomu věřit, nikdo mi to snad nerozmluví, takže se momentálně smrti moc nebojím. Spíš se na ni trošičku těším, ale žádná sebevražda nebo zbyzečný riskování... To je mi taky proti srsti...

Takže konec světa očividně nebyl... Budeme si muset počkat na rok 2012... :D

Rango

Takže, další film Johnnyho Deppa do sbírky. Osobně jsem ho viděla už před asi tak měsícem, ale nějak jsem se neměla k tomu, napsat sem obsah, takže jdu na to až teď.

Rango byl obyčejnýmchameleonem, který žil v akvárku. Každý den pro něj byl rutinou, pořád to samé a tak si musel vymyslet nějakou zábavu. Často proto vymýšlel fantastické příběhy a potom si je sám přehrával ve svém akvárku. Nešťastnou náhodou ale při jedné cestě na dovolenou vypadne z auta ze svého akvárka a octne se uprostřed pouště o které vůbec nic neví. Zapomocí různých zvířat, které cestou potká se mu podaří dostat až do nejbližšího města se jménem Prach. Největším problémem je tu voda. Neustále je jí tady nedostatek a momentálně je městečko v obrovské krizi, protože voda, která byla uchovávána v bance je už skoro na dně. Rangovi se podaří náhodou odehnat místního ranaře a dokonce zabít jestřába, který už dlouho obtěžoval jejich město. Tím si vysloužil obrovskou úctu u místních obyvatel. Ještě jim napovídal spoustu vymyšlených příběhů o jeho hrdinských skutcích a tak mu nakonec předali šerifskou hvězdu a Rango se tak stal šerifem města. To byla sice pro něj pocta, ale nebylo to zrovna nejlehčí povolání. Jako šerif se musel postarat o to, aby se do města navrátila voda a taky se musel zbavit všech zloduchů. Místo toho se mu ale podaří dát povolení zlodějům na ukradnutí zbytku vody a tak musí napravit svou chybu. Jenže obrovskou láhev s vodou před tím někdo vyprázdnil, takže vodu nemají ani lupiči, ani město. Rango tuší, že je za tím mnohem víc. Za vším stojí místní starosta a jeho kumpán chřěstýš, kterého se všichni bojí. Chřestýš také odhalí jeho malé tajemství a to to, že si všechny ty hrdinské příběhy vymyslel. Rango tak opouští město. Netuší, kde má sehnat vodu a navíc po tom, co had všechno vyzradil už se stydí ve městě zůstat. Podaří se mu dostat přes druhou stranu silnice, což není zrovna jednoduché a dostane se až k nějakému městu a tam pochopí, kam se všechna voda městečka Prachu poděla. K lidem. Rango pochopí celý ten problém s vodou. Za všechno mohl starosta Prachu a jeho kumpán chřestýš. Starosta chtěl pokrok města a nelíbilo se mu pořád žív t době kovbojů, která už byla jinde dávno pryč. Do města vedlo potrubí s vodou. Kařdý týden do města přivádělo vodu, ale najednou přestalo. Starosta ho totiž vypnul. Lidé museli prodat všechny své pozemky starostovi, protože už neměli peníze, které dali všechny za vodu, které bylo nedostatek. Zůstával neprodaný jen jeden a to pozemek podivné chameleonky Fazolky, Rangovy nové lásky. Rangovi se podaří spustit vodu a vrátí se do městečka Prach. Tam se mezitím snaží starosta s chřestýšem dostat pozemek od Fazolky násilím. Rangovi se podaří všechno objasnit občanům a vymyslet skvělý plán, který mu ale nevyjde a tak jsou zajati. Starosta se pokusí zbavit chřestýše, to mu ale překazí Rango s Fazolkou, kteří se dostanou ze zajetí. Všechno to dopadne dobře, chřestýš se odplazí i se starostem a nechá jejich městečko být, navíc občané mají teď vody víc než dost díky Rangovi a Rango si může v klidu žít s Fazolkou.

Oktaváni! Maturita volá!!!

Některým už začala, jiní se ještě pilně připravují ve Svatém týdnu, který jak řekla naše paní ředitelka není k opalování, ale k učení. Asi tak před týdnem jsem s ní o tom dělala rozhovor, takže se teď považuji za člověka, který o tom něco ví, i když ho maturita čeká až za 3 roky... Néé, už za 3 roky... :D

Pokud jste maturanti, přeji vám upřímnou soustrast a především hodně štěstí a cíly (havně té psychické, fyzická vám bude na dvě věci, leda, že by jste se rozhodli dát nějakému z učitelů přes hubu, ale to rozhodně nedoporučuji... :D).

Na našem gymplu se bude maturovat příští týden. Uzavřeli to samozřejmě Posledním zvoněním, které měli letos na pátek 13., takže to bylo správně temné a děsivé. Nejdříve jsme jim přispěi na večerní chlastaču, za což jsem získala srdíčko na čele namaované rtěnkou, pak jsem získala ještě požehnání gelem na vlasy na čelíčko a kus vlásků a pak ještě kýbl svěcené vody na hlavu. To nemluvím o těch všech sprejích, malovátkách na obličeji a vodní pistoli, kterou nás neustále kropili. Letos byli velice kreativní, ať už hoodně propracovanou výzdobou (tu pavoučí síť ještě pořád máme přes celou třídu a kučky jsou také na většině míst...) a také bojovkou, kterou si pro nás připravili - museli jsme vytáhnout kameny z kbelíku s tekutinou, která připomínala zvratky, jak barvou, tak konzistencí a prostě vším, složení je neznámé i výrobcům. Okomentovali to slovy, že tam prostě naházeli všechno, co doma našli a vzniklo z toho tohle... Přišlo i na prodej Odpustků, což byly papírky (pravděpodobně je zabavili profesorům, kteří je používají na písemky :D, my si z nich skládáme jeřáby... :D), na kterých byly napsané odpustky stylu: "Jedenkrát vám může v hodině matematiky zazvonit mobil a nic se vám nestane =) nedostanete důtku." nebo další "Určitě míváte v hodinách hlad a tak tu pro vás něco máme. Jedenkrát můžete jíst v hodině zeměpisu, cokoliv, v jakémkoliv množství :D." a tak podobně. Dražili se a mohli jste je získat buď za to, když jste jim něco dali nebo třeba řekli básničku, zaklikovali a tak podobně. Došlo i na situace, kdy jeden kluk nejdřív slíbil svou velkou svačinu (asi tak 5 rohlíků + něco k nim, už nevím, co to bylo, + pití), u dalšího odpustku slíbil půl tlačenky v pondělí a všichni už čekali na to, kdy u toho dalšího slíbí půl prasete, ale k tomu nedošo. Vyslechli jsme si skoro celou Polednici, podívali se na klikování a taky si poslechli hádání našich profesorů, kdo získá odpustek "Nemusíš mít okraje v sešitu biologie na 20 stranách", výše šla až na 103 koruny, víš už nešli... :D Každopádně jsme si to užili, i když jsme byli všichni pořádně zmalovaní (tu zelenou věc na ruce jsem umývala ještě 3 dny) a celí mokří, ale to nikomu nevadilo. Přece jen už jsem to zažila popáté a asi jsem si zvykla...

Každopádně letos se mi bude po většině oktavánů stýskat - jak se říká, náš gympl je jedna veká rodina a začínám to taky zjišťovat - a to především po těch, se kterými jsem strávila tolik hodin v dramošu nebo s dalšími, se kterými se znám s TGT a podobně. Budete mi chybět!

A teď k maturitám obecně... U nás se madší studenti radují max z toho, že budeme mít alespoň na některé hodiny supl (naše třída klasicky nemá skoro žádný, že?!), ale jinak... Volno nám nedají... Každý den budu potkávat nervźní tváře oktavánů, ktří buď sedí na gauči a nervózně si okusují nehty nebo se snaží ještě něco dodrtit. Každopádně, většina je dost nervózní a já jim to ani trochu nezávidím. Upřímně si myslím, že naši gympláci si zaslouží udělat skvěle maturitu nejvíc ze všech, protože náš gympl je prostě náš gympl a když už se dostali až tak daleko, tak musejí být vážně hodně dobří... Hoodně těžké je se vůbec k nám dostat a ještě těžší vydržet. Měla jsem už hodně chvil, kdy jsem to chtěla zabalit. Kamarádky si lítaly po venku, flákaly se a já se musela už od začátku 6 pořád jen drtit a pokračuje to do teď. Ale když to zase porovnám, jsem vděčná za to, že jsem se k nám dostala. Nejen, že jsou tam skvělí lidé a profesoři, ale taky jsem vděčná za to, že jsem neskončila jako většina mých vrstevníků (tzn. někde ožralá, zhulená, znásilněná a ještě k tomu vyhozená ze školy a především bez budoucnosti, neříkám, že tohle je všechno najednou, ale mnoho z mých bývalích spolužáků má alespoň jednu z těchhle vlastností) a taky jsem moc vděčná za to, že mám takový rozhled. Už se nenechám jen tak něčím obalamutit a skoro na všechno mám nějaký argument a za to taky vděčím naší škole. Každopádně maturita je u nás hoodně těžká a upřímně se jí děsím už teď a to ani nevím, jestli se do té oktávy dostanu... Ke státní maturitě jsem slyšela už tolik záporných komentářů, že vážně nevím, co si o ní mám myslet, takže to raději nechám na těch, co si to prožijí.

Ještě na závěr znovu, hoodně zdaru a pevné nervy, pokud maturujete!

"Nemůžu, jdu s někým jiným..."

Když se řekne nevěra, člověk si asi představí nevěru partnera. S tím nemám zase tolik zkušeností a tak jsem se rozhodla pojmout to trochu z jiného soudku.

---

"Ahoj... Hele, já nepřijedu..." "Jak nepřijedeš?!" "No víš... Matka se vymlouvá na to, že je jí blbě a tak musím hlídat bratra... Včera jsme se pohádaly když jsem jí řekla, že ne tu oslavu prostě npojedu a takhle to dopadlo, takže..." "Bezva. Opět. Ty prostě nemůžeš být jednou na mých narozeninách, že?! Já ji tak nesnáším! Co jsem jí udělala, že tě ani nepustí na moje narozeniny? Potkaly jsme se tak jednou... No nic, ahoj..." Ukončila jsem hovor. "Tak co?" Zeptaly se okamžitě ostatní kamarádky, které seděly u nás na zahradě a cpaly se brambůrkami. "Nepřijede, jako vždy..." "Hmm, už mě to ani nějak nepřekvapuje..." "Víš že mě taky ne? Čekala jsem to, nevěřila jsem, že by to tentokrát mohlo vyjít. Ale stejně mě to štve!" Tohle byl rozhovor na jedněch z mých narozenin. Opakovalo se to několikrát posobě. Takhle to dopadá, když vás nemá ráda matka vaší nejlepší kamarádky. Mě... Né, že bych si o sobě moc myslela, ale přece jenom... S rodiči svých kamarádek jsem nikdy neměla problém. U jedné kamarádky a jejich rodičů jsem byla jako doma, když jeli na nějaký výlet, skoro pokaždé mě brali s sebou, to stejné platilo o mé kamarádce a mých rodičích. K cizím rodičům jsem byla vždycky slušná, snažila jsem se slušně chovat a podobně a nikdy jsem s němi neměla problém. Až teď. A to s maminkou mé nejlepší kamarádky. Když jela poprvé k nám domů, její maminka nejprve volala té mé a vyptávala se na otázky ve stylu, jestli u nás nemá někdo nějakou infekční nemoc a podobně. Bylo mi řečeno, že takhle to probíhá normálně. Ten den jsme si skvěle užily, ale moc podobných v našem ani v jejím domě už nebylo. Není nám dovoleno se moc často v bydlištích výdat. A nejvíc mě vždycky naštve, když ji nepustí na moje narozeniny nebo mě jedinou z ostatních kamarádek nepozve na ples. Už jsem se s tím naučila žít, ale pořád mě to vytáčí. Kdybych jí aspoň něco udělala, ale jediný důvod je ten, že prý vypadám jako selka a nemám tak dobré známky, jak by si asi představovala. Bezva, vážně miluju lidi s předsudkama. Ale vrátíme se k tématu.

Za nevěru považuji trochu jinou věc. Když se na vás kamarádka vykašle kvůli jiné kamarádce. Už se mi to stalo tolikrát a vždycky mě to dost potrápí. Mám sice spoustu kamarádek, ale mám ráda každou z nich a když se na vás nějaká vykašle, není to příjemné. Nejhnusnější je, když vás "opustí" když ji nejvíc potřebujete. To je vážně bezva. Nejhorší to bylo na jednom táboře. Pořád to omílám dokola, ale byla to vážně asi nejhorší zkušenost v mém životě. Tábor začal skvěle, ale špatně skončil. Tak to dopadne, když se proti sobě postaví dva lidé a oba musejí mít poslední slovo. Horší na tom bylo to, že ten kluk, co stál proti mně byl oblíbenější, víc lidí ho tam znalo. Potopil mě, totálně mě potopil. Nejprve na svou stranu přetáhl všechny kluky. Všichni se mi posmívali kvůli hodně věcem, jedna z nich byla i ta, že chodím na gympl. A pak se přidali i holky, dokonce i jedna z mých kamarádek a to už bylo peklo. Měla jsem tam sice pár spřízněných duší, ale těch nebylo tak moc, ale když se vám směje celý tábor, pomlouvají vás, štvou vás, to není vážně nejlepší. Když tak o tom uvažuji, asi poprvé jsem ozkoušela šikanu na vlastní kůži. Každopádně tábor skončil a stejně tak skončilo naše přátelství. I když jsem na tábor nezanevřela, dokonce tam jedu letos jako vedoucí, ale stejně jsem té "kamarádce" nedokázala odpustit všechno, do teď nemám potřebu se s ní bavit, a tomu klukovi už vůbec ne. Nejvíc mě potrápilo, když s ním jedna z mých starých dobrých kamarádek chodila. Nebyla na tom táboře, tak jsem jí to nemohla zazlívat, protže když jsme tam jely znovu a pár borců z minulého roku mě štvalo, byla to právě ona, kdo se za mně postavil, takže tak. Tohle je jeden příklad kamarádské nevěry, ještě mám možná další...

Tohle jsem nemohla dlouho překousnout. Opět příběh s mou nejlepší kamarádkou. Na naši školu každý rok přicházejí nový primáni. A s nimi přišla i naše milovaná Terezka. Nejprve jsem se s ní znala já. Chodila se mnou do ZTV (mám astma, ale teď už na to kašlu a chodím do normálního těláku...) a tam jsme se nějak začaly bavit. Krom toho jsme se výdaly v dramošu. A tam se s ní seznámila i Bába. Možná jsem je dokonce seznámila já. Každopádně za krátkou dobu se z nich staly nejlepší kamarádky a to kamarádství přetrvává do teď. Samozřejmě, že jsem si připadala odstrčená, žárlila jsem a nebyla jsem v tom sama. Bába musela rozdělit svůj čas mezi nás a Terku. Nakonec to dopadlo tak, že s námi (mnou a zbytkem naší party v naší třídě) byla ve škole a s Terkou pak po škole. A to mně a naší partě samozřejmě přišlo málo. Nejvíc jsem to prožívala já a Šajda. Hanička to překousla a zkamarádila se s Terkou, Kubi byla v půli cesty. A tak začala nenávistná zóna mezi mnou a Terkou, která přetrvávala až do minulého roku, do začátku letních prázdnin. Už si ani nepamatuju, kdo udělal první krok, jen vím, že už mě to nebavilo. A tak jsme se usmířily, teď můžu snad říct, že jsme i kamarádky, občas sice ještě pořád rivalky, ale proti tomu před tím už to není nic. Naše kamarádství jsme spečetily o prázdninách (přijela na mou pařbu a já zase na její) a teď už je všechno v cajku. Sice si pořád připadám odstrčená (chybí mi ty společně strávený odpoledne s Bábou, třeba u naší milované sochy [nemám zrovna moc času, takže... Gympláci...], ale co se dá dělat) ale není to tak hrozné, jako to bylo před tím. Každopádně s Šajdou to bylo horší. Nechtěla se s ní smířit, nechtěla jí odpustit, že nám Bábu "ukradla". Nakonec se tak napůl usmířili na nějaké Haniččiné oslavě, ale pořád to ještě není ideální... Jenže, co člověk nadělá...