Znakovka a naše škola

V pondělí, 26. 9. se u nás na škole uskutečnila přednáška se sluchově postiženým Sergejem Josefem Bovkunem (jeho jméno je veřejně známé a tak si dovoluju jej zveřejňovat). Momentálně prý vyučuje v mateřské škole v Praze pro sluchově postižené a také dělá dejme tomu moderátora ve zprávách v znakové řeči. U nás na škole měl přednášku obecně o sluchově postižených, o jejich životě, o svém životě, o tom, co mohou dělat a co nemohou a tak různě. Já jsem se na ni už předem dost těšila, protože jsme se s Bábou naučily pár znaků a obecně mě tato problematika dost zaujala a obecně jsem se zajímala o neslyšící a tak, i když jen okrajově (mohl za to především seriál Sign a jedna kamarádka, která má znakovku jako dobrovolný předmět ve škole... Taky bych chtěla!). Nachystali jsme si třídu, přednáška byla v naší, a šlo se na to. Přednáška byla jen pro sextu a septimu. Na začátku vešel do třídy a my jsme ještě čekaly na druhou třídu, než přijdou. Mezi tím se rozjela debata na téma "ten hluchej borec" a to o něm bez něj. V klidu se tam řešil normálním hlasem, protože se nikdo nemusel bát, že ho uslyší, takže věty styl: "Je celkem hezkej!!!" případně: "Takovej chudák roztomilej..." což spolužák říkal kousek od něj byla vážně zajímavá. Ale když jsme se dostali do hloubky přednášky, zjistili jsme, že na tom nejsou zas tak špatně, jak jsme si mysleli. Pan Sergej si s sebou přivedl i tlumočnici a to profesionální, která nám překládala každé jeho slovo - Naďu Dingovou... tedy znak. Jeho jazyk nebyl rozhodně jednoduchý, tím myslím, že neměl málo slov, používal opravdovou škálu výrazů, překladatelka to asi neměla lehké, ale jak už jsem říkala, byla to profesionálka a jedna z nejlepších v republice... Sergej měl hluché rodiče i hluchou sestru, jeho národním jazykem byl znakový jazyk, ale češtinu se učí. I mluvit. Prý to potřebuje například u doktora a tak podobně. Jak jsem zjistila, znakový jazyk není jen jeden pro všechny státy, každý má vlastní a to dost rozdílný, i když existuje jeden globální, který však není moc rozšířený. Co mě nejvíc dostalo byla věc, že mají dokonce i nářečí, například že tramvaj a šalina se řekne jinak. To jsem tedy rozhodně nečekala. On sám prý dělá všechny normální věci, jak nám zdůrazňoval, může klidně řídit, rád řídí a dokonce si při řízení může i povídat a to buď jednou rukou nebo občas řídí kolenem a používá obě (k otázce "Jaké máte auto, že dokážete řídit kolenem?" se nikdo zřejmě neodvážil... :D). Bavili jsme se o kultuře, že mají vlastní divadla, webové stránky, dokonce i písničky, básničky, rukolamy ale prý nemají... :D (otázka spolužáka :D). Krom tohoto jsme se dozvěděli i spoustu věcí z historie neslyšících. Byly to opravdu kruté časy pro ně, až nám některým nad tou debilitou některých zůstává rozum stát (například pokus naučit všechny sluchově postižené normální řeč, zrušení všech škol pro ně a dokonce zákaz používání znakového jazyka), naštěstím momentálně už je to poměrně dobré. Musím uznat, že začátky sice byly váhavé, ale nakonec jsme ho otázkami až zahltili. Museli jsme se hlásit, protože překladatelka k nám byla zády a on nás neslyšel, když jsme něco říkali, takže když někdo něco jen tak řekl a nepřihlásil se, Sergej pokračoval ve výkladu a překladatelka ho musela zastavit, protože on nevěděl, že něco říkáme. Nechyběla ani hra a to Tichá pošta, u které jsme se rozhodně pobavili. Byly 3 skupiny po 4 lidech, ukázal větu o třech znacích, dvakrát a ti první z řady je museli ukázat těm dalším. No vypadalo to opravdu komicky, jak některým z toho vyšlo něco úplně jiného :D. Jedna spolužačka také byla vybrána pro to, aby si zkusila takovou komunikaci s neslyšícím. Nejdřív k němu přišla, poklepala mu na rameno, zamávala mu. To bylo všechno správně. Pak chtěl aby ukázala něco dalšího. Ukázala, že "Já a ty půjdeme tam..." ukázala nejdřív na sebe, pak na něj a pak na dveře. A on prý: "No? A kam půjdeme? Musíš do toho dát emoce v obličeji, protože já teď nevím, jestli to bude něco příjemného nebo jestli se mám bát... Jestli půjdeme třeba na oběd nebo někam na rande nebo tak..." No my všichni kolem jsme byli mrtví :D On sám ukazoval neustále v obličeji emoce, což je prý velice důležité pro význam znaků. Nejdříve některé znaky vypadaly komicky, ale zvykla jsem si na to a mooc se mi to líbilo. Naučili jsme se i nějaké znaky, dokonce i větu: Já umím mluvit a ty umíš znakovat. Příp. Já neumím znakovat nebo Jak se máš, Jak se jmenuješ a tak dále. Také nám ukazoval některé rozdíly, říkal nám o třech pravidlech znakování: Místo, tvar ruky a výraz v obličeji. Na všech těchto bodech záleží význam znaků a to jsou mezi některými opravdu malé rozdíly...

Další věc, která mě dost překvapila bylo třeba to, že svým známým dávají jména - speciální znaky a to tím, že je pojmenují podle něčeho, co je charakterizuje nebo co je na nich výrazné, ale musí se lépe znát (ukazoval nám například Paroubka - ukázal bradavici na tváři a otrávenej obličej a nám to bylo všem jasné a to to nemusela překladatelka ani překládat :D a další... :D) a to stejné je u měst a zemí a obecných názvů. Nakonec od nás dostal pero v kragičce s logem našeho gymplu, s čímž prohlásil, že je to jak pro našeho prezidenta. Nenápadně si ho strčil do kapsy a prohlásil, že panu prezidentovi by se určitě taky líbilo... :D No rozhodně jsem si to hoodně užila, bolely mě tváře od smíchu a od toho, jak jsem se pořád usmívala a dozvěděla jsem se strašlivě moc věcí, které mě zajímaly. Musím uznat, že jsme byly poměrně vděčné publikum, získal ocenění správným potleskem ve znakovém jazyku a vypadal celkem spokojeně. S Bábou jsme uvažovaly o tom, že by byla vážně sranda, kdyby nás vybraly do té konverzace a my by jsme mu vyznakovaly, ať jde s náma na benzínku, případně jestli abstinuje, další slovo, které jsme se naučily byl blázen, to by se mu určitě taky líbilo :D (samo takové užitečné věci). Ale tak on nás zase naučit "Ty vole!" ve znakovce, takže taky dobrý :D.

Když jsme šli domů, prohlásila jedna kamarádka, že se jí ta znakovka strašlivě líbí a že chce nějakýho hluchýho v blízkosti, od kterýho by se to mohla naučit, takže taky bezva :D.

Dnes (úterý) jsme dostali za úkol napsat nějaké krátké poznatky z přednášky, jestli se nám to líbilo a tak. Spolužákův poslední bod byl: "Už by mi tolik nevadilo, kdybych ohluchnul..." :D Ach jo... Ještě pár odkazů...

slovník

zprávy - Sergej

foto - Sergej - poslední fotka, ten úplně vpravo

Traband - i s paní tlumočnicí - písničky

Křtění cédka Trabantu - pusťe si i ten druhej díl :D

Vlaštovka - písnička, která se mi vážně líbí... Ne jen ta :D Začíná to se mnou být vážně špatné, teď už poslouchám i písně pro neslyšící, co to bude příště??? :D

Stránka pro neslyšící děti - doporučená stránka od Sergeje

Samota? Ne, ne...

"Bez společnosti nežiju!" říkala jsem jednu dobu. Opravdu jsem mívala celé víkendy strašlivé depky, když jsem musela být zavřená doma a nevidět se s kamarádkama a s lidmi, se kterými bych si mohla povídat o věcech, co bych chtěla já (což znamená, že do této skupiny nezapadají rodiče a podobně, alespoň v mém případě...). Teď už jsem na tom trošku jinak. Ne, že bych přestávala mít ráda společnost, potřebuju někoho, s kým bych si mohla popovídat (jsem příšerně ukecaná), ale začíná se mi zvětšovat averze vůči škole a téměř každý další den v ní je pro mě utrpením (vysvětlení - nemám čas chodit pařit a tak jako mí vrstevníci, takže spojka mezi mnou a společností je buď ve škole nebo v kroužcích, kterých mám taky požehnaně...). Což o to, občas je to zábava, ale příšerně mě momentálně vysiluje, doslova ze mě vycucává energii a většinou i dobrou náladu. Společnost se nezměnila, mám tam pořád své skvělé kamarádky a podobně, ale ve škole toho po nás chtějí čím dál tím víc a já už to prostě nedávám. Minulý týden jsem neměla ve školním týdnu ani chvilku volného času. Pokaždé jsem chtěla jít brzy spát, ale nemohla jsem, takže jsem byla mrtvá ještě z toho. Nakonec jsem se nesmírně těšila na víkend, jenže ten jsem strávila na dvou narozeninových oslavách, čtením čtenářského deníku a opravovaním chyb, rýsováním odporného obrazce do deskriptivní geometrie a učením všech dalších předmětů, takže jsem z víkendu neměla opět nic. Většina prohlásí, že zítra je svátek a máme volno, jenže já musím cosi natáčet na našem Svatováclavském běhu, takže dopoledne a kus odpoledne v háji a v pátek píšem velkou z dějáku (ve čtvrtek přijedu dom tak v 9, protože máme taneční...) a musím se doučit fyziku a něminu, nemluvě o chemii, takže bezva (ten děják jsem se ještě před chvilkou snažila učit, ale byla jsem z té školy tak zhnusená, že to prostě nešlo a špatnou náladu mi nezpravila ani čokoláda...). Navíc můj další víkend má vypadat podobně, takže bezva. Každopádně, když se řekne společnost, záleží na tom, jaká. Většinu asi napadne společnost opačného pohlaví. Když jsem byla mladší, vždycky jsem záviděla mým vrstevnicím, že už chodí/chodily s klukem a o mě žádný nestojí. Teď už to ale vidím trochu jinak. Upřímně po některých zkušenostech, ať už mých nebo cizích o něj nestojím. Prostě zatím jsou to pro mě jen starosti navíc a ty já rozhodně nepotřebuju. Navíc s tou mou časovou krizí by to taky nedělalo dobrotu. Momentálně kluka na chození prostě nepotřebuju a hotovo. Ale s kamarádkami je to jiné, bez těch bych se neobešla. Kdyby tam ve škole nebyly ony, asi by mě tam nikdo nedokopal a já už bych to dávno zabalila. Jsem příšerně společenská osoba, potřebuju pořád někoho kolem sebe a ještě k tomu jsem strašlivě ukecaná osoba. Opravdu, moje heslo většinou, když se s někým seznamuju je: "Jsem příšerně ukecaná a dokážu mluvit pořád. Pokud by tě to nebavilo, nebo pokud bys chtěl něco říct, musíš mě zastavit, protože jinak nepřestanu." Většinou je to pravda, ale na druhou stranu už hodně lidí prohlásilo, že je baví mě poslouchat, že umím dobře vyprávět, takže ať klidně mluvím. Kamarádka zase prohlásila, že je vždycky ve stresu, když se mnou někam jde a já nic neříkám, že to je pro ni strašlivě depresivní (prostě nezvyk :D).Takže takhle. Ještě nevím, co budu dělat za práci, i když už mám představu, ale rozhodně nebudu moct dělat něco někde sama. Takže asi tak... Co Vy a společnost??

Můžu Vás požádat o tanec?

Takto má vypadat správné požádání muže o tanec a to doprovázeno ještě menší úklonou. Ve zkratce - první lekce tanečních je za mnou a nad moje očekávání jsem si to užila a bylo to super. Jdeme na to :D

Takže, taneční jsme měli ve čtvrtek v pět a to v taneční škole DYNAMIC. Ten čas byl dost na houby, protože jsem ve 3 končili v těláku a většina z nás se nestihla dostat dom. Aby toho nebylo málo, tak si ještě naši páni profesoři v těláku, který máme poslední 2 hodiny odpoledne, vymysleli, že budeme běhat holky 3 a kluci 5 kilometrů. Samozřejmě, musíte chápat, že jsme celý den, co jsme to věděli nadávali, protože to od profesorů opravdu nebylo hezké... Přežila jsem běh, úplně tuhá jsem se doplížila do třídy a nedokázala jsem udělat nic jiného, než si sednout, sundat si boty, umýt si xicht a rozdělat si banán. To ovoce je vážně asi kouzelné, protože mě dokonale nakoplo. Pak jsem do sebe narvala ještě jakejsi dýňovej rohlík či co s marmeládkou a už jsem byla celkem v poho. Pak jsem na sebe začala rvát šaty, když přišla Kubi z plavání (jsme rozdělení na půlky a ona je v té druhé). Začala se taky oblékat (oblíkaly jsme se v podstatě prosklené třídě s oknama na 2 strany a to v prvním patře, jedna strana vedla do ulice, ale vůbec nám to nevadilo...). Oblíkly jsme se, namalovaly, udělala jsem si svůj úžasný drdol na hlavě, který se překvapivě začal rozpadat až za hodinu => když jsem přijela na místo. Nejhorší bylo dostat se do silonek a pak jít na těch mejch poměrně malejch podpatkách (já podpatky vůbec nenosím, protože jsem dost velká...) na trolej. Po tom běhu jsem myslela, že zdechnu. V troleju byla půlka třídy. Dost mě uklidnilo, že většina měla nějaký takový šaty jako já, takže jsem si tam nepřipadala nepatřičně, jak jsem předpokládala. Celou cestu jsme s holkama depkovaly. Teď to trochu zkrátím. Přeneseme se do doby, kdy už jsme seděli všichni v sálu a začínalo se. Komentovala to naše nová lektorka a říkala nám nějaká základní pravidla společenského chování. Nejlepší útržky: "Takže přijdete k dámě, neodtáhne te ji za vlasy ani za ruku, ani za nic jiného, ukloníte se a zeptáte se větou "Mohu Vás požádat o tanec?" a pak jí můžete ještě políbit ruku. Ona vám jí podá. Ale NEBUDETE jí slintat až na záda, jen to NAZNAČÍTE!!! A dáma nebude dělat žádné vofuky, přijme nastavenou paži a pak se budete spolu procházet dokolečka, dokud vás nezastavím. Pánové vedou koncerzaci, třeba o počasí..." Tak takhle nějak to vypadalo. Seděla jsem tam, s naprostou depkou, že si pro mě nikdo nepřijde a dívala se na to, jak moje kamarádky jedna po druhé mizí a já tam zůstala snad poslední. Jenže pak si pro mě někdo přišel. Požádal mě tím slušným způsobem o tanec, i když mu to ještě moc nešlo, obdařil mě zářivým úsměvem a já mu podala svou ruku. Pak ještě naznačil, že mi ji líbá, no bylo to dost vtipné. Pak jsem se musela zvednout a zařadit do promenády. Jen jsem se modlila, abych se na těch podpatcích nezabila. Zvládla jsem to. Pak jsme se opět slušně představili a já po první minutě zapomněla jeho jméno. Což byl trapas. Pak nám bylo řečeno, že dámy přinesou příště pánům kapesníček a pánové zase naopak dámám nějakou menší pozornost, jako třeba kytku nebo čokoládu. Já upřímně doufám v tu čokoládu, na kytky moc nejsem. Tak jsem se ho zeptala ještě jednou na jméno, jmenuje se Honza. A pak jsme začali waltzem. Ten nemám moc v oblibě a taky mi ze začátku moc nešel. Ale jemu taky ne, to mě uklidnilo. Ruka mu sjela z lopatky, kde ji měl správně podle instrukcí mít někam níž (nepředstavujte si nic úchylného, prostě ju měl pod popatkou kousek) :D a já mu ji automaticky posunula (dva roky našeho tančáku udělaly svoje, i když jsem tam byla totální dřevo, aspoň k něčemu to bylo :D). Snažila jsem se konverzovat, ale přes ten reprák to moc nešlo. Pak jsme se učili jave. Ten mám o něco raději. Vysvětlovala nám, jak to vypadá a tak a Honza už se začal chystat do základního držení jako u waltzu, ale já jen zakroutila hlavou a nastavila mu ruce, které správně chytil. Pak nám základní postoj ukázala, měli jsme ho už správně :D, takže dobrý. Jive mu šel tak středně, většinou nezvedal nohu u přešlapu, takže mu to nevycházelo. Já jsem se mu snažila radit, jako že má dělat třeba menší kroky, protože pak, až to bude v normálním tempu to bude líp stíhat. Hned po mně to řekla lektorka, takže taky dobrý :D. Pořád mu to nevycházelo, tak jsem mu začala počítat, ale nechytal se (jako pořád to bylo lepší než u většiny kolem, jak jsem se dívala... :D). Pak jsem mu vždycky ještě říkala: "Zvedni tu nohu...", ale nic, no nevadilo :D. Celou dobu jsme se na sebe navzájem usmívali, protože jsme nokonverzovali, no bylo to dost zajímavé :D. Pak přišla moje milovaná chacha. Bohužel jsme nedělali ani pořádný základní krok, což mě štvalo, ale co. Chacha mu šla líp. Opět jsem ho povzbuzovala a tak. Pak mě odvedl na místo, poděkoval za tanec a kolem mě si sedly i ostatní kamrádky. A začaly jsme debatovat. Moc jsme toho nestihly, jen jedna říká: "Ten můj pěkně voní..." já: "No, ten můj hulí..." :D takže dobrý. Bába z toho byla hotová ještě dneska... A pak přišla další pánská volenka, kdy jsem byla smířená s tím, že si pro mě už nepřijde, protože chudák ze mně bude mít trauma, především z toho mýho buzerování, i když jsem se snažila krotit... Jenže překvapivě přišel, což se stalo jen některým holkám, že pro ně přišel cizí borec dvakrát. A začalo další kolečko a opáčko. Tentokrát už mu to šlo líp. Opět jsme se místo konverzování na sebe jen usmívali, protože přes ten reprák jsme se neslyšeli. Kolem mě byli vždycky nějací spolužáci. Pokaždé se na mě významně podívali a řekli jen "Klášóó?" z čehož jsem nemohla... No, stalo se mi to tak 3x... Pak mě opět odvedl na místo a když jsem si sedla, tak jedna spolužačka před nama říká: "Bábo! Tys měla teda pěknýho borca! A Klášo? Ty toho co pro tebe byl znáš?" "Ne... Proč?" "Ten byl taky hezkej!!! A ještě si pro tebe přišel dvakrát..." Abych pravdu řekla, Honza byl poměrně hezkej. Byl to blonďák, o kousek vyšší než já, měl růžovou kravatu, což pro mě bylo poznávací znamení. Vypadal jako trochu šampónek, prostě typ borca, kterej by o mně normálně ani nezavadil pohledem. Nejsem moc hezká, to o sobě vím, proto jsem měla příšerný depky z toho, že tam zůstanu sedět. A nakonec to dopadlo takhle, což mě dost překvapilo. Třetí tanec byla dámská volenka. Neřekla nám, jak máme borce vyzvat o tanec a tak Šajda říká: "Tak přijdu k tomu borcovi a řeknu mu: "Pikachu, volím si tebe!!!" ."Z toho jsem odpadla, to se nedalo. Já nevěděla, co mám dělat, jesi pro něj jít. Naštěstí mě někdo předběhnul, takže jsem měla problém vyřešen. Se Zitou jsme si vzal každá nějakýho borca a opět jsme opakovali. Opět jsem stála vedle spolužáka. S tím druhým se mi už tak dobře netancovalo. Byl možná o kousek menší a to není nejlepší. Pak přišel na řadu závěrečný ploužák. "Takže, nebudu vám říkat, jak se máte držet, ani jaké máte dělat kroky, ale uvědomte si, že je tady SVĚTLO a že ještě NENÍ PO 10 HODINĚ VEČERNÍ!!!" Ehm, ploužák byl nuda. Bus jsem nestihla, nával v šatně, takže jsme měla ještě hodinu. Tak jsme šly s holkama do KFC. Nemám ráda KFC. Tam jsme si zapomlouvala, za chvilku tam přišlo tak dalších 6 holek z naší třídy, pěkně jsme si popovídali a pak jsem jela dom. U troleju jsem se ještě potkala s Barbuškou, takže jsme si celou cestu povídaly a doma mě čekalo taky úžasné překvapení - nová karta do mobilu a dokonce mi i fakčila! Konečně!!! Takže jsem tam ihned musela natáhnout všechny ty věci, co jsem chtěla a pak někdy kolem 11 jsem šla spát. V pátek jsem byla totálně mrtvá, ale to byl detail, protože čtvrteční odpoledne jsem si užila a to bylo hlavní. Každopádně na mě měli narážky i borci ze třídy. Tak se tak na obědech baví o tanečních, pak zahlídnou mě a říkají: "Zato Kláša si to vyžrala, co?". Zajímavé... Každopádně mi to už začíná vrtat hlavou, protože mě jen tak takové štěstí nepotkává, takže jsem si samozřejmě musela vzpomenout na Carrie, což mě dost zdeptalo. Doufám, že to nebyla nějaká hnusná sázka, ale to by mi neudělali, to vím. Hlavně si to nebudu kazit... Stačilo mi dnešní odpoledne. Jela jsem na mega nákup s fotrem a na parkovišťu u Tesca nám kleklo auto. Baterka. Po hodině a půl se nám za pomocí nějakýho cizího borca podařilo nastartovat a odjet dom. Fotřík vůbec netušil, co to auto má za problém. No nic... Pp :D

Máš se?

Nikdy jsem moc nepsala články o tom, co zrovna dělám, pokud to nebylo něco zajímavého. Tohle zajímavé rozhodně není. Jsem unavená. Nedávám školu, pořád se něco drtím, nemám vůbec žádnej volnej čas. Včera odpoledne jsem zjistila, že se asi nemám co učit, takže si dám pauzu a budu se celý odpoledne flákat. Dopadlo to tak, že jsem napsala úkol do sešitu hudebky místo do němčiny a další den mi chyběl sešit biologie a dějepisu. Ten druhý bod byl děsivý, naštvat paní profesorku z dějepisu není dobrý nápad (zvlášť když vás nemá ráda...), ale vzala to překvapivě s klidem (což není u ní zrovna obvyklé a dost mě to překvapilo). Celej den jsem nedávala, na půl jsem tam spala. Ve čtvrtek jsme měli poprvé plavání. Nejdřív jsem z toho byla dost vynervená, ale nakonec to bylo v pohodě. Máme ve skupině samý lemry jako já a pak je tam Barbuška, která plave už x let aquabelly, takže se tam totálně nehodí, ale jinak v poho. Uklidnilo mě, že tam asi nebudu nejhorší, spíš to zatím vypadá, že se budu držet mezi těma lepšíma, což je dobře :D. Ve čtvrtek míváme tělák. Jednou za 4 týdny plavání jinak normal. Jenže ve čtvrtek máme taky taneční a to v pět. Tělák končí ve tři. Nestihnu přijet dom a ještě budu po tom těláku totálně mrtvá a tak. Fakt se na to těším... Ughr, začínáme příští týden... Tak jsem zvědavá... Ještě nemám boty... Hmm... Dneska mi v 6 zabavil bratr kompl a já nevěděla, co mám dělat. Opět mi naboural program. Dokonce jsem skončila u toho, že jsem se učila slovíčka do ájiny, pak jsem hrála na klávesy. Pouštím si už asi dva týdny OST z Kuroshitsuji a naprosto jsem se do toho zamilovala.

Zjistila jsem, že se u toho skvěle přemýšlí a dokonce i učí. Navíc většina je taková správně depresivní, prostě přesně podle mého gusta, jenže potřebuju další a třetí řada pořád není *najivně doufá, že bude a to brzo, když se o tom teď tak začalo znova debatovat*. Dneska jsem začala uvažovat (opět) o tom, že by jsme si vyrobily tu hru, co paří Ciel (takový to "Ztratil jsi nohy v lese, posunuj se jen o polovinu vzdálenosti." a podobně) a nakonec jsem začala vymýšlet další věci. Nakonec mě napadaly úplně jiná témata, takže je to spíš hra o Kuru než ta co má Ciel, ale neva. Zatím jsem vymyslela body jako "Honí tě zamilovaný Grell, posuň se o dvě políčka dál" nebo " Ztratil jsi paměť, vrať se na začátek.". Každopádně mě to baví a budu v tom pokračovat. Ne, že bych teď měla čas, že... Hmm měla bych napsat ten čtenářák a né tady pisat nějakej článek... Ach jo... Opět jsem si pokreslila bílý krosky (ehm náš předělanej výraz pro cloggs nebo jak se to pisá, prostě takový ty plastový pantofle s dírama). Tentokrát na téma Kuroshitsuji. Na jedné botě mám Grella od Báby a na druhé Sebbyho od sebe :D. Každopádně se mi to moc líbí a bavilo mě to... Přišly jsme na novou techniku. Nejdřív jsem si to nakreslila a vystínovala tužkou a chtěla to tak nechat, protože bych to tou lihovkou pokazila, ale pak jsem poradila Bábě, ať toho Grella vybarví a zkusí to namočenou pastelkou. A překvapivě to šlo naprosto skvěle, prostě úzasný, takže jsem si tak obtáhla a vybarvila i Sebbyho. Každopádně ze začátku jsme to olizovaly a já měla otravu grafitem tím způsobem, že mi celou biolu opravdu děsně a hodně šíleně hrabalo... Nechtějte zažít... Vyfotila bych ty boty, ale nějak mi nefachá karta v mobilu, takže to budu muset ještě chvilku vydržet. Začala jsem chodit do večerní školy kreslení. Byla to fakt sranda, já, Bába a Šajda jsme tam nový a nejmladší. Vůbec nám to nešlo, kreslily jsme lidi v pohybu v nějaké poloze. Paní prof. se soustředila skoro jen na nás, nervila z nás, že neumíme hroudu (obrys těla bez všech detailů) a mě to strašlivě bavilo (to nemyslím ironicky). Ne, vážně, i přes to, že mi to vůbec nešlo, to strašlivě žeru... A doufám, že se konečně naučím kreslit. V dramošu opět hraju nějakýho vocasa, jako v podstatě všichni, je to hra na 10 minut, no děs... Ach jo :D Nemám vůbec prostor se nějak rozvíjet... Jinak chci napisat tetičce pražské... Jednak na ni mám tunu otázek a jednak potřebuju pomoct se SOČkou a ona je jedinej člověk z naší rodiny, kterej mi s tím může pomoct. Nejradši bych získala i mail na strýca (jejího syna, já mu říkám cestovní doktor, vzal si Číňanku a momentálně s ní má malýho chlapečka Johna, říkala babička, takže tím jménem bych si nebyla jistá), jenže ho nechci otravovat, moc se neznáme, viděla jsem ho jednou. Sice jsme spolu měli dlouhej rozhovor, ale přece jen je to dost málo. Navíc nevím, kde teď je, bábánka říkala cosi o Americe nebo Anglii, ale pokud už je zas někde jinde, jako třeba v Ugandě nebo třeba v Líbyi (to by taky u něj nebylo nic divnýho, před tím byl myslim v Zimbabwe nebo jak se to píše) tak ta komunikace by byla stejně horší. Každopádně tetička je kandidátka věd, učila na Karlově universitě (možná tam ještě učí, ale už je dost stará, tak nevim...) a já se toho psaní s ní dost děsím... Musím to psát bez chyb, asi spisovně, ani nevím, jak ji mám pořádně oslovit... Hmm bude to sranda... No nic...

Skvěle prožité odpoledne (to byla ironie)

Taky už jste se dneska tak těšili domů ze školy? Já teda rozhodně... Nemohla jsem se dočkat, celej den jsem navíc byla naprosto nepoužitelná, protože na mě po tom včerejším těláku něco leze (tím myslím nemoc a né někoho jinýho...). Přišla jsem z obědů a dramoš skončil. Super, řekla jsem si, úžasně si naplánovala odpoledne a jela dom. Tak si tak přijedu domů, uvařím si čajíček (plnou konvicu čajíčku, abych byla přesná) a ve třičtvrtě na tři jdu vykopat pratra z komplu. Ten mi s úsměvem na rtech oznámí, že za čtvrt hodiny jdeme na švestky. Moje protestování ani nadávání nepomáhalo, takže jsem musela jet (čaj si mezi tím stydnul doma, šmejd...). Sbalila jsem si psp, vrazila do něj sluchátka, popadla mobil, všechno to narvala do takové menší taštičky a sedla na kolo a jela. Abych pravdu řekla, v poslední době nesnáším kolo, což mi taky zrovna náladu nezvedlo. Navíc to bylo celkem daleko... Dobře, nebylo by to zas tak daleko, kdybych to nepřejela a nejela o polovinu cesty do kopca dál (dojela jsem skoro k dálnici, než mi teda konečně došlo, že už jsem to zřejmě přejela...), takže taky super... Konečně jsem našla to správné místo a musela se dát do práce. Aby jste věděli, naše rodina nemá jednu nebo dvě švestky, ale asi tak 20 stromů a to nepřeháním. S bratrem jsme u toho pěkně nadávali, měli jsme spoustu keců a podobně, což se fotrovi rozhodně nelíbilo. Při tom jsem si ještě stihla zpívat... No, domů jsme přijeli tak v půl 6, takže dokonalost sama... A pak nás fotřík ještě vyhnal oddělávat štopky, což jsem dělala do 7... No, každopádně u toho padalo hoodně valů, fotřík se z naší konverzace dozvěděl, že se díváme na japonský anime (ten bude překvapenej, až přijde na třídní schůzky a na naší lavici s Bábou uvidí rozvrh s Taku-chanem a obrázek Doriho :D) a já mám všechny dnešní plány v pr*eli... Ach jo... Tak myslim, že ty články budu psát až zítra... (do školního časáku :D).

P.S.: Plánujeme založit blog o žrádlu... V podstatě tam budeme strkat svoje obědy v jídelně... Jo a už 4 jíme ve školní jídelně hůlkama :D Nejlepší byl kuskus :D

Menší kix se přihodil...

Takže, dneska v noci jsme s Šajdou na něco poměrně podstatného přišly...

Pokud patříte k těm, co si myslí, že Will hraje růžovou kytku v Black and White a patří do AMUSE, tak se mílíte. Jednou jsme se s Šajdou dohádaly na tom, jak se jmenuje, jestli Nagao nebo Nagaoka. Dnes přišla s tím, že si myslela, že se narodil

31. květen 1985 a na AMUSE stránkách je datum 2. 6. 1988, což je poměrně velký rozdíl... Což nám začalo být divné a napadlo nás, že by to mohli být dva lidé... A BYLA TO PRAVDA!!! Opravdu, podívejte se na jejich osobní profily...

Nagaoka Takuya:

	31. květen 1985
Informace	Irashaimase! To the FB fan page of our belove idol, TAKUYA NAGAOKA...

Popis	Height: 184cm Chest: 89cm Waist: 74cm Hips: 88cm Shoes: 26.5cm ...Zobrazit více
Biografie	He is active in theatre, TV and film. He is a member of the pop group PureBoys FILM Bokura wa Ano Sora no Shita de (2009) ...Zobrazit více
Pohlaví	Muž
Osobní informace	he's 25 years old now... member of PURE BOYS (group of young actors in japan)

Nagao Takuya:

Datum narození	2.června 1988
Krevní skupina	Typu A
Rodném městě	Chiba
Výška	180 cm
Velikost bot	26,5 cm
Speciální dovednosti	Fotbal
Hobby	Fotbal, surfování, kytara

Z toho vyplývá, že jsme se celkem sekly... Celou dobu ho oslovujeme Will, pořád řešíme, že bez těch brejlí vážně nejde poznat a tak... A asi jsme nebyly samy, vzhledem k tomu, že o Willovi jako Kytce jsme se dozvěděly z nějakého komentáře na youtube... Hmm vážně dost zajímavý kix :D No jo, nemají se jmenovat tak podobně, kdo se v tom má vyznat... Pak se možem divit, že jsme ho tam nemohly poznat a že když jsem ho hledala v jiných scénách z Black and White podle fotky z Kura neměla jsem nárok, že... :D Ach jo :D

A tak to začalo...

Jak všichni ví, dnaska byl první školní den. Tak si to zrekapitulujeme.

Stávala jsem v 5:40. Byla jsem totálně mrtvá a nevyspalá, ale co člověk nadělá... Pak takový ty základní věci a tak, narvala jsem do sebe Müslli s jugurtem a valila na bus. V buse nikdo známej :D Jela jsem doost brzo, abych zabrala místa :D A ve třídě mě přivítal spolužák se slovy: "Jéé, Kláša! Tak po tobě se mi celý prázdniny stýskalo..." (to výijmečně nebylo myšleno ironicky :D). Zabrala jsem lavici 2. ode dveří, už tam pár let s Bábou sedíme :D a čekala jsem na Šajdu. Ta mě přivítala s Ruiruiho kroucením (dívala se na The Game a na díl s tou školou...) a podobně, musela jsem si nasadit svoje japanofilní brejle, ze ktrerejch byli všichni spolužáci hotoví :D tak dobrý, no, klobouk už jsem měla na hlavě :D. Pak jsme si udělaly pár koleček venku, když jsme čekaly na Bábu než přijede. Pak nás to přestalo bavit a tak jsme se zase vrátily, no... Rozvrh totální děs. Máme jinou profesorku na děják (5 let jsme měli toho stejnýho profesora, kterej patří do mých oblíbenců...) a ona mě totálně nesnáší... Já ju taky... A bábu taky nesnáší, takže dokonalost sama :D. Na deskriptívu máme zástupce ředitelky, je hoodně přísnej, takže tak, Bábu prý nemá rád, mně naštěstí nezná... :D Jinak předměty stojí za houby, ale to je normálka.

Pak přišla Bába. Spolužák opět přivítal se svým: "No jo, Bába!!!" (dost nadšeným tónem). Bába vlezla s totálním záchvatem smíchu do třídy, Šajda k ní hned nadšeně přiběhla a začala jí ukazovat mobil se slovy: "Divej! Já mám Ruiruiho!!!" (takovým tím Grellofilním nadšeným hlasem), což Bábu opět dostalo. Nakonec se jí podařilo dostat do lavice, sedla si a prohlásila: "Já chcu dom!!!" :D z čehož jsem nemohla já :D. No, za tu hodinu se jí to podařilo říct aspoň 5x. Pak jsem jí povídala o našem rozvrhu s Taku-chanem. Vysvětlení: Chceme si na lavicu nalepit rozvrh s Taku-chanem, včera jsme ho vybíraly, děkujeme za něj Cam :D No, jenže nemáme barvu v tiskárně a fotr včera prohlásil, že ju tam dá až v nedělu. Což jsem jí přetlumočila, načeš prohlásila tohle: "Ať ten tvůj fotr narve tu barvu do tiskárny, protože já chcu rozvrh s TAKU-CHANEM!!!" což prohlašovala opět celou dobu, za tu hodinu to řekla tak 10x. Různě to upgradeovala ve stylu: "Jestli ten tvůj fotr nenarve tu barvu do tiskárny, tak mu ten rozvrh narvu do prdele!!!" "Chudák Taku-chan..." "Dobře, tak mu tam narvu třeba... Teru!" :D Ach jo...

No, do třídy vlezla ředitelka, kterou jsme přivítali velkou nevolí (není v naší třídě rovna oblíbená kvůli češtině, ze které nás má). Prohlásila, že třídní za chvilku přijde, že musí ještě něco dořešit a zatím s náma vyřeší další věci. Prohlásila, že opakovat školní řád nebude asi potřeba, protože žádné fatální změny se nekonaly a tak. Za chvilku přišla třídní, kterou jsme přivítali obrovským potleskem. No pak byly takový ty normální věci na začátku školního roku a tak a spolužáci se za tu dobu asi 8x zeptali, kdy už se pude dom :D. Noo, nakonec nás teda propustila a my s Šajdou jsme se vydaly na trampošku (měli jsme ju na táboře a teď je volně ke skákání). Ehm, sice tam bylo napsaný, že se tam smí jen po 1, ale na táboře jsme tam byli i 3 občas a měli jsme to dovolený (navíc s majitelem se mooc dobře znám, takže tak :D), takže jsme tam šly dvě. No, ten borec co tam furt chodil okolo se na nás díval jak na mentály, ale nám to bylo jedno, Hmm pak ještě do cukrošky a pak dom. No, odpoledne jsem měla v plánu zavařovat dýně (vydupala jsem si, že budeme pěstovat dýně, přinesli mi jednu takovou mega... Nakrájela jsem z ní 9 kilo toho, takže prča :D), než mi přišla sms od jednoho vedoucího z tábora, jestli bych neměla čas, že potřebuje ještě něco dořešit zkrz tábor. No, tak jsem jela zase zpět odpoledne. Pozval mě na kofolu a řešili jsme jakousi tabulku, jak byli aktivní vedoucí :D No, bylo to dost vtipné. Byly tam kolonky jako Škrábání brambor, Mazání chlebů a pomoc v kuchyni, Komunikace s malýma dětma a tak :D a u každýho vedoucího se tam psaly procenta. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne (nás kuchařky tam raději nepsal :D). Hmm, pak jsme si ještě nějakou dobu povídali, čekala jsem na bus. Každopádně kolem nás prošla dvakrát ředitelka se zástupcem, který jsem poprvé pozdravila a oni mě. No, dívali se na mě tak prazvláštně, že tam sedím s o dost starším borcem (právě dodělává vejšku), na kofole, povídáme si... Ještě že tam byla aspoň ta tabulka položená přede mnou, jinak by to asi vypadalo doost blbě a kdo ví, co by si o mně mysleli :D. Noo pak jsem jela domů a dozavařovala jsem ty dýně... A to je The end dneška (tady ty blbosti o tom, jak tady pařím na komplu a tak jsem raději vynechala...)

Hmm, teď jsem si vzpomněla, že nemožu najít klíče... N kterejch mám čip, kterej potřebuju na obědy... Asi je jdu opět hledat, i když netuším, kam jsem je dala... No nic, držte mi palce, ať je najdu :D