Toto je soutěžní povídka. Přihlásila jsem se do jedné soutěže o Kuroshitsuji a za úkol jsme dostali napsat povídku na téma Povídka o osobě, kterou bych si jinak nevybrala. Blog
ZDE. No psala jsem o Maylene a trochu jsem to přepískla. Proto to sem dám na několik částí....
Jmenuji se Maylene. Momentálně pracuji v sídle mého pána Ciela Phantomhiva. Moje práce služebné vypadá sice na první pohled obyčejně, ale dělám i další věci o kterých většina, dokonce ani pán Ciel, neví. Jen tak pro pořádek, mám to v popisu práce, ale pán také nemusí vědět všechno. Ale začneme od začátku...
Moji rodiče byli bohatí. Ne tak bohatí, jako pán Ciel, ale stejně dost, protože otec byl vlastníkem jedné zbrojařské firmy. Otec si vždy přál chlapce, ale po mém narození už matka nebyl schopná mít další děti. Proto mě vychovával téměř jako syna. Pokud si správně pamatuji, nikdy před sloužením tady u pána jsem na sobě neměla sukni. Neměla jsem také žádnou zálibu v hraní si s panenkami a kočárky, ani mě nebavilo vyšívání a podobně. Místo toho mě otec brával s sebou na lov. Nejprve jsem s ním seděla v sedle, později, až už jsem se udržela v sedle sama, mi pořídil krásného hnědého poníka. Jedině na lovu se mi otec věnoval, jinak měl moc práce. A to i tam pracoval, protože zkoušel své nové zbraně. Vždycky jsem ho měla raději než matku. Postupem času jsem si společné lovy s otcem a dokonce i zbraně zamilovala. Stal se ze mě opravdový expert v poznávání a zacházení se zbraněmi, i když jsem byla ještě dítě, jenže to bylo jediné téma, o kterém jsem se mohla s otcem bavit. Ale i to brzy skončilo, protože oba moji rodiče mi v mých patnácti letech zabili. Přesně si pamatuji ten děsivý den.
Bylo to zrovna na Vánoce. Byl krásný den, venku padal sníh. Většina služebnictva byla pryč, protože měli zrovna den volna. Moji rodiče byli vždy dost chápaví a přívětiví a tak služebnictvu dali každoročně na Vánoce den volna, aby mohli jet za svými rodinami. Zůstal jen jeden starý podkoní, který už nikoho na světě neměl a potom Paul a jeho otec. Paulův otec Frank byl otcovým nejoblíbenějším sluhou, protože mu jednou zachránil život.
Stalo se to jednou odpoledne. Čekala jsem na otce, až se večer vrátí z práce. Ještě před návratem domů šel po jedné zapadlé uličce a tam ho přepadli lupiči, kteří ho okradli a začali ho bít. Kdyby tudy zrovna Frank se svým malým synkem Paulem nešel a nepohrozil jim, že ihned zavolá strážníka, pokud toho nenechá, byli by ho ubili k smrti. I tak k tomu mnoho nescházelo. Otec byl napůl v bezvědomí, takže ho musel Frank téměř odnést kus k centru města. Za poslední peníze co s Paulem měli zaplatil drožku. Všichni tři do ní nasedli a odvezli otce do nemocnice. Tam už věděli, kdo můj otec je a tak zavolali domů matce a oznámili jí, kde otec je. Ta okamžitě svolala některé služebné a ve dvou drožkách odjeli ihned do nemocnice. Mě nechala doma s chůvou. Byla jsem ještě malá a tak se rozhodla, že mě dá spát. Mně se ale spát nechtělo, protože bylo ještě strašne brzy a tak nakonec svolila, že si se mnou bude hrát.
Mezitím se matka se služebnictvem dostavila do nemocnice. K otci ji nepustili, protože ho prý zrovna ošetřovali a tak musela počkat. Opodál uviděla stát muže, zmazaného od krve s malým chlapečkem po boku. Od sestry se dozvěděla, že je to muž, který zachránil jejího manžela a dovezl ho až sem do nemocnice. Dala se s ním do řeči, stejně neměla co dělat a chtěla vyslechnout co se vlastně stalo. Dozvěděla se nejen o tom, jak zachránil jejího manžela, ale také celý jeho životní příběh. Býval to dřív spokojený muž s krásnou ženou. Po porodu zemřela, jeho vyhodili z práce, přišel o většinu majetku a ještě se musel postarat o syna Paula. Snažili se nějak vyžít, ale v poslední době se jim to moc nedařilo, bylo málo práce. Z povídání matku vyrušil doktor, který jí přišel říct o stavu jejího manžela. Zlomená ruka a otřes mozku. Navíc je v šoku a má spoustu ran. Kdyby ho Frank nezachránil a ihned nepřivezl do nemocnice, pravděpodobně by vykrvácel. Matka šla za otcem, ale Frankovi ještě řekla, aby tam na ni počkal. Otec už se konečně probral, ale byl pořád ještě v šoku. Především chtěl vědět, co se mu stalo a jak se vlastně dostal do nemocnice. Matka mu to vysvětlila a pověděla mu i příběh jeho zachránce Franka. Otec se chtěl Frankovi nějak odvděčit, matka byla stejného názoru a tak nakonec vymysleli, že by ho mohli přijmout za jednoho ze služebných a poskytnout mu i Paulovi ubytování a stravu. Matka na chvíli opustila otce a šla to říct Frankovi. Čekal na tom stejném místě, kde ho nechala, se spícím Paulem na klíně. Když mu řekla svou nabídku, okamžitě ji přijal a ještě byl matce a otci neskonale vděčný. Otec mohl jet do domácí péče, rodinný lékař už vyjel k nám domů. Matka a otec s některými služebnými odjeli v první drožce, zbytek jel tou druhou, včetně Franka a Paula. Ti se ještě zastavili doma, aby si vzali pár svých věcí. No moc jich nebylo. Paul si vzal starou fotku své mrtvé maminky, dřevěného koníka, kterého mu vyřezal táta a pár ne moc hezky vyhlížejících kousků oblečení. Frank toho neměl o moc více. Popadli svoje věci a nastoupili zpět do drožky. Drožka se rozjela směrem k sídlu a Paulovu a Frankovu novému domovu.
