Někdo se zase nudil... :D

Tak tohle mi Šajda poslala odpoledne... Psaly jsme si přes fb, já byla na mobilu... Tak mi tak píše, že mi posílala odkazy na videa, tak ať se na to pak mrknu... Já jsem to samozřejmě nevydržela a tak mi ty odkazy musela poslat znovu na mail, abych se na to mohla mrknout už na mobilu (původně mi to posílala na icq a tomu se v mobilu bráním). Pak musela odejít. Zapla jsem odkaz a musela jsem čtvrt hodiny čekat, než se mi načte 46 minutový video :D (no dobře, minimálně 5 minut jsem čekat musela...), to jste měli vidět, jak jsem u toho nadávala a povzbuzovala tu narůžovělou linku, aby se posunula blíž ke konci a já se na to mohla konečně v celku podívat. Nejdřív jsem viděla 7 sekund tohohle:

(po půl hodině bojování s nefungujícím videem se jí konečně podařilo to tam nahrát...)

No, myslela jsem, že z těch 7 sekund pojdu.... :D Dori má na sobě pyžamo kočky šklíby, který fakt miluju a chcu ho taky :D Noo, pokračujeme :D

odkaz

No, z tohohle jsem taky málem pošla...

A ještě jedno na závěr

odkaz

No tak to už byl úplnej konec :D Jak se ten borec bál odtáhnout ten závěs :D Pak ten borec bez trička a Taku-chanovo skákání na posteli se zvohlou hlavou, aby se nefláknul o strop :D Na koncu už nedal svou roli vážnýho herce a taky dostal záchvat smíchu (aspoň jsem nebyla sama... :D)

No, každopádně už se nemůžu dočkat Pinocchia, TAK AŤ SI DO HÁJE POHNOU S TÍM VYDÁVÁNÍM DVD A AŤ TO NĚKDO CO NEJDŘÍV DÁ NA WEB!!! :D

(jinak jak jste si ráčili všimnout, ty videa si ze mě dělaj srandu, protože jedno tam jde dát a další dvě ne, takže super...)

Edit 31. 12. 2011

Tak vyslyšeli mé přání a už je DVD ke stažení :D

Odkaz pro jistotu zde:

(kdo nezná, tak se musí přihlásit na livejournal, případně pište do komentářů...)

http://how-amuseing.livejournal.com/90997.html#cutid1

Pár poznatků ze svátků...

Takže, jak jsem si užila vánoce? Jo, tuhle otázku jsem slyšela už aspoň 10x. Krom toho mi přálo přibližně 30 lidí k vánocům (no jo, to je tak, když zpíváte ve sboru na vánoce :D) a tak dále, a tak dále. Asi sem nebudu psát přesný výpis toho, co jsem všechno dělala, protože to by to bylo na dlouho... K večeři jsme měli 3 ryby na 4 způsoby :D Fotřík kapra, maminka pangasia a já s bratrem lososa v citronu obalenýho v mouce a osmaženýho na másle (maminka ho pak ještě normálně obalila a usmažila, to je ten 4. způsob...). Ten losos se mi poved, akorát tam byla spousta kostí :D. No, pod stromečkem toho nijak moc nebylo, abych pravdu řekla, navíc jsem o většině dárků věděla. Jediná věc, o které jsem nevěděla byl řetízek (maminka si nemůže vzpomenout, jestli je stříbrnej nebo ocelovej :D). Ale měla jsem tam, co jsem chtěla (taneční podložku, knížku - kterou jsem si sama koupila :D - a pár dalších věcí. No, celej večer jsem se musela nutit k tomu, abych nic nejedla. Moc mi to nešlo. Vzala jsem si jeden kousek cukroví, pak druhej a třetí. Pak jsem si dala pauzu a pak jsem si dala čtvrtej. Následně jsem musela jít na taneční podložku. Ne, nesnažím se zhubnout, ani nedržím mučivou dietu, jen jsem se nesměla přežrat, protože pak se mi špatně zpívá (roky ověřené, přece jen už zpívám... 8 let? Každý rok...). Ve čtvrt na devět jsem vyrazila z domu. Samozřejmě, že jsem tam byla moc brzy, no... Nevadí :D. Pak přišlo přání, rozezpívání (jo, už vyprávím podrobný popis toho, co jsem dělala :D) a šli jsme na to. Naneštěstí jsme si nestihli přezpívat žalm, takže jsme šli rovnou na ostro. Zpívá se jednou do roka, takže vážně sranda :D. Musím uznat, že se nám to celkem povedlo. Žádný větší kix jsem nepostřehla a to se často nestává. Jinak jsem nad tím tak přemýšlela a zjistila jsem, že už si ani nepamatuju, co jsem dělala, když jsem ještě nezpívala každé vánoce v kostele. Nějak si nedokážu představit, že bych nezpívala.... :D Noo, pak jsem zamířila domů a mohla se konečně přejíst :D Babička mi dala kus lososa, co dělala ona (ten můj byl lepší! :D) a já jsem si k tomu navalila hromadu salátu a zasedla ke komplu. Přibližně v půl 11... :D Noo, původní plán byl ten, že zapnu kompl, mrknu se na film a půjdu spát. Jenže jsem zapla net a tam tuna přání k vánocům, 4 emaily kolem Gymplosu a tuna dalších blbostí, takže jsem se k filmu dostala ve čtvrt na 12. Bezva. Pustila jsem si už po druhé tento týden Koikyokyusei a i když jsem některé části přeskakovala, protože jsem chtěla jít co nejdřív spát, opět jsem si to užila :D. Je to prostě úžasnej film. Noo, pak jsem šla kolem půl 1 spát a ráno jsem stávala v 7. Sranda. Dala jsem si tiramisu od včerejška, což mě trochu probralo a letěla na zkoušku. Pak znovu zpívání, ale tentokrát bylo víc kixů, jako vždycky po ránu... Noo, každopádně Magda (malá dcerka našich dvou hudebníků) dostala od Ježíška obrovskou hadrovou panu, která byla skoro větší než ona. Seděla s ní vedle Ctibora (její otec a náš bubeník :D) a ten si tak vzal tu panenku, začal ji chovat, houpat ji na kolenou a hrát si s ní. Jana se na to tak dívá (jeho manželka, hrála na... ehm... no... trombón? ten nástroj fakt nepoznám :D vypadá to skoro stejně jako klarinet, ale má to vyšší tóny... a jinej plátek, no to je jedno) se na to tak dívá a říká nám. Hmm, máme málo dětí, tak jsme si pořídili ještě čtvrtou holku... :D Každopádně Ctibor tam pořád dělal spoustu blbostí a já z něj vždycky nemůžu :D

Noo, přišlo čtení, tak jsme si s Markétkou sedly. Sedíme tak 30 sekund, najednou čtení skončí a Markétka říká: "Hele, nemáme teď náhodou zpívat?!"" vymrštíme se do vzduchu, popadneme noty, vytáhnem a zpíváme žalm. Bezva :D Chtělo se mi strašlivě smát a jí taky, ale obě jsme věděly, že se nesmíme smát, jinak by nám to ujelo a pokazily by sme to ostatním. Zmákly jsme to :D Profesionální přístup :D

Jdu tak s Kubi z kostela a říká: "Tak co mamka, už to má?" (moje matka je těhotná...) "Ne, ještě furt nic." "No jenom že prý už nějak 25. jela a pak se prý vracela nebo co mi to řikali..." "Fakt? Že o tom nevím... A to sem byla doma... Zajímavý drby, co se člověk nedozví! :D" (ano, malá vesnice, lidi si rádi vymýšlejí :D)

No, odpoledne jsme jeli k babičce. Poslouchat blbý kecy o ničem od dědy mě vždycky stráášlivě baví, takže jsem si pro jistotu vzala dvě knížky a mobil se sluchátkama (když si to nevemu, vždycky tam chcípám nudou). Každopádně jsou tam pokaždý dobrý hlášky, jenže já si to nikdy nepamatuju. Jedu v autě a říkám: "Doufám, že nebudou ptáčky, ty fakt jediný nesnáším..." A co bylo k večeři? Ptáčci... Fotřík: "Hmm, taks to s těma ptáčkama trefila, no..." Řeší děda bratranca: "Tak jsem se ho ptal, co holky a furt mi řiká, že nic..." Teta: "To je zajímavý, že je teda furt v čudu..." Já: "Tak ještě ses neptal, co kluci, že..." :D Sedáme do auta a fotřík nakládá do auta dva demižony. Jeden dává do předu na sedadlo a připoutává ho pásem. "To je zajímavý, že mě řekneš, že se připoutávat nemusím, že je to kousek (dal tam špatně sedadla a měl pás pod něma) a demižon tady připásáváš..."

Jedeme v autě a je tam spousta zatáček. Položila jsem sáček s rýží a ptáčkama za zadní sklo a bratr drží hrnec s omáčkou v ruce. Já:"Tak myslím, že máš rejžu s ptáčkama po celým autě..." Bratr: "Nemám tam dat ještě ten hrnec, ať to máš pěkně naservírovaný na zadním skle?"

Byla tam spousta dalších hlášek a to mnohem lepších, ale moje skleróza nezná meze, že :D Každopádně jsem se na konci celkem slušně pobavila :D

P. S.: Mimochodem, tympány (takový ty bubny) se dají ladit a dokonce dokážou být rozladěné (a dokonce jsem to poznala sluchem, to je prostě hustý :D). Nejvíc mě dostává pohled na Ctibora jak s takovou tou věcí na povolování šrobů povoluje takový ty šrouby na tympánech a ladí je :D Joo, miluju ty paličky... Nejlepší jsou gumový, s těma jsme se vždycky s holkama na zkouškách u nich mlátili do hlavy :D

Tak šťastné a veselé!!!

Tak jako každý rok píšu vánoční člának :D. Letos je to však se mnou špatné, protože netuším, co mám psát. Takže jen menší přání.

Ať přežijete svátky ve zdraví a v klidu (doufám, že nikomu nezaskočí kost a nebude muset do nemocnice). Teké vám přeji, ať jsou to opravdu svátky klidu a pohody a ať si je pořádně užijete. Jinak ať se vám vyplní všechny vaše přání a ať pod stromečkem najdete alespoň jednu věc, po které jste toužili. Ať se moc nepřežerete cukrovím a není vám z něj pak blbě a ať na vás zbude nějaká čokoládka z vánoční kolekce (ne jak u nás, že už jsou dvě sežraný, čokoládku jsem neměla ani jednu a banánky v čokoládě tři a už tam nic není... Ještě, že jsme včera koupili dvě další... Aneb maminka se rozhodla postavit stromek před tejdnem... :D). No prostě se mějte a pořádně si to užijte, protože vánoce jsou jen jednou do roka!!! :D

Ještě jedna vánoční - nejdou mi sem házet videa...

Tak jsem tak prohlížel starý články...

K výročí mých sto článků za rok jsem si tak projížděla všechny články, co tady na blogu mám (ne, že bych si je četla, to bych z toho byla moc zhnusená...). Náhodou jsem tak najela na tento článek. Noo... Když jsem si to tak četla, nevěřícně jsem na to zírala a fakt nechápu, že jsem tohle mohla před rokem napsat... Ehm, jsem sebou vážně pohoršena (nevýhoda čtení svých starých článků... I těch nových :D)... No, tak to shrneme.

1. "Přála bych si lepší zdraví než mám teď" No. Někdy na jaře mi zjistili, že jsem pravděpodobně prodělala mononukleózu. Pro neznající v rychlosti shrnu podstatu. Jste pořád unavení, náchylní na nemoci, zjistili mi, že mám v háji játra, střeva a slezinu, takže jsem do sebe pak další půlrok házela 8 vitamínů za den. Měla jsem taky speciální dietu, která zapříčinila to, že jsem nesměla jíst čerstvé pečivo, nic smaženého a prostě nic s tukem, nesměla jsem jíst ani čerstvou zeleninu a ovoce, jen vařené maso a tak dále a tak dále. Prostě jsem nesměla jest skoro nic, shrnem to. Jinak jsem taky půl roku měla zakázáno chodit do těláku a nesměla jsem mít žádnou větší fyzickou zátěž (noo, sice jsem pak dva týdny na to slezla dvě skály a ušla přibližně 15 kiláků, ale pak mi bylo tak blbě, že jsem myslela, že nedolezu k autu... :D Jinak dramoš a trsání celej den se taky nepočítá... :D). Taky jsem musela mít co tři hodiny menší svačinku a rychle jsem se unavila a taky mi nařídili, abych se nedostala do depky (super nařízení, že? :D). No, takže takhle to dopadá, když si někdo stěžuje :D

2. "Také bych si přála, aby se můj život aspoň trochu změnil." No, další věc. Chtěla jsem změnu, tak ji budu mít. Rodiče si pořídili další dítě. Čekáme ho každým dnem. Bude to prý holka a bude se jmenovat Petruška (jak strašné jméno. Rodiče vážně nemají vkus a nenechají si to vymluvit. Kluk se měl jmenovat Sebastian *nátlak mě a bratra, jinak ani nevěděli, že to jméno je v kalendáři...*, jenže to asi bude holka, takže zas nic). No, myslím, že těch změn je až až.

3. "3. Potřebovala bych i víc štěstí.." No to je blbost, kdo by ho nepotřeboval?!

4. "Potřebuji lepší a především chytřejší mozek s velkou kapacitou, abych do něj mohla narvat všechny ty vědomosti co se mi do toho starého už nevejdou..." No, kdybych tam furt neukládala blbosti, možná by se mi tam ty podstatný věci vešly, ale já si nedám říct... :D

5. "Nějakou dobrou příležitost, které bych mohla využít k mým lepším zítřkům..." Myslím, že příležitostí jsem měla dost a většinu jsem promarnila... Hmm...

6. "Samozřejmě asi jako všichni víc peněz..." No, myslím, že letos jsem na tom peněžně ještě hůř než minulej rok (neměla dávat 600 za knížky k vánocům a spoustu dalších blbostí...). Hospodářská krize se projevuje... A bude hůř.

Takže asi tak.

Poučení: Nepřejte si stupidní přání a blbosti... Myslete na následky toho, co si přejete (viz bod 2). Jak vidíte, mně se to nevyplatilo

Tak si taky ukradnu 90 otázek :D

Tak jo, tak tady vidím Bábu a VelííQ s dotazníkem, tak proč si ho taky nevyplnit, že? :D

1. Celé jméno: To sem napíšu a hned budou všichni vědět kdo jsem, né? :D

2. Prezdívky: Kláša, Kakšó, Flaška...

3. Narozena : 10. 6. 1995

4. Místo narození: Brno

5. Znamení: Blíženci

6. Pohlaví: Žena

7. Moje škola: Osmileté gymnázium

8. Moje třída: sexta-šestá-druhák?

9. Krajina: Lesy, hlavně miluju přírodu ve tmě když svítí měsíc a hvězdy a všude je ticho a klid, to fakt miluju :)

10. Město: No to tak :D

11. Barba vlasů: Taková divná hnědá

12. Délka vlasů: Pokud mám mega afro tak po ramena, jinak kousek pod ramena :D (záleží na momentálním zvlnění a na tom, jak se vlasům zrovna chce... :D)

13. Barva očí: Hnědá

14. Poznávací znak: Afro a to, že mi pořád hrabe... Jo, mě fakt poznáte :D

15. Brýle: Takové pěkné tmavě modré s nějakými ornamenty na nožičkách, jo, mám je ráda! :)

16. Piercingy: Ne, nechci...

17. Tetovaní: Ne,

18. Pravačka/levačka: Pravačka

19. Moje výška: Myslím 172 cm?? Hmm...

20. Moje šířka: Takový věci se neříkají :D (sama to nevím :D)

21. Přítel: Zatím ne

♥ První..:♥

22. Moje první nej kámoška: Hmm... Tak zřejmě Veronika, kterou znám už od svých 2 let a ještě pořád si s ní mám co říct, i když každá máme úplně jinej život a zájmy. Každopádně se nijak moc nezměnila a ještě pořád má skvělej charakter, i když ho už mnozí nevidí.

23. První cena: Nemám nejmenší páru :D

24. První sport: Hmm... Tak hyperaktivní malý dítě provozuje skoro všechny sporty, že? Takže nevím, co byl ten můj první :D

25. První zvíře: Noo, tak záleží na tom, co se počítá. Zřejmě moje kočka Jůlinka (jinak jsem měla ráda naše prasata, králíky a slepišky občas taky, jo a telátka u babičky v práci byly úplně nej :D :D)

26. První dovolená: Hmm, to kdybych věděla... Asi poprvé jsem byla v Jedovnicích a to s Veronikou a její rodinou a tou mou... Mě byly max tři, takže jí 4... :D Jinak v zahraničí jsem byla poprvé v 6 letech na Kanárských ostrovech... Tam to byla bomba!!! :D

27. První koncert: Netuším... Koncerty moje rodina moc nemusí, takže s něma jsem asi nikde nebyla (kulturní barbaři... Nezapadám tam :D) a jinak si to nepamatuju.

♥ nej :♥

28. Film: Hah, těch je a pořád se to mění. Z těch amerických asi Sweeney Todd, i když už jsem ho neviděla snad rok a už mě to nijak zvlášť nebere, ale na starou posedlost se nedá zapomenout. Jinak teď se spíš soustředím na tu japonskou kulturu, takže smůla... Hmm, navíc nevím, co se všechno počítá do filmů, ale prostě miluju Black and white...

29. Tv program: Prima Cool

30. Barva: Fialová je nejlepší!!!

31. Zpěvák: Hmm, tak těch mám víc. Líbí se mi, jak zpívá Hugh Laurie (svůj blues :D), jinak mě prostě dostává skupina One Ok Rock a její hlavní zpěvák má strašlivě zajímavej hlas. Dál skvělej hlas má Yuya Matsushita (doufám, že jsem to jméno nenapsala blbě, protože už je to dlouho, co jsem ho naposledy psala) a Kazuki Kato. Oba mají stejnej problém - nevyužívají ho v písničkách, kde by vyniklo jejich nadání a zpívají moderní sračky, který fakt moc nemusím (hlavně kvůli tomu, že tam nic nepoznáš a zpívat je může skoro každej... Ughr..)

32. Zpěvačka: Teď jsem zapomněla, jak se jmenuje! :D

33. Skupina: One Ok Rock, Paramore

34. Písnička: Hmm, tak Core Pride od Uverworldu, jinak snad všechno od One Ok Rock,

35. Sladkost: Čokoláda

36. Chlast: Čaj :D Pokud možno sypaný, senchu (to je japonský zelený), bílý čaj, tak různě, nesmý být moc hořký a ty ovocné v sáčcích už taky moc nemusím...

37. Restaurace: Nezájem

39. Herečka: Tak dejme tomu Helena Bonham Carter

40. Oblečení: Moje károvaná košile

41. Boty: Moje crossky se Sebbym a Grellem :D

42. Předmět v škole: Hmm až si to bude někdo ze školy číst, tak si bude ťukat na čelo, ale nejvíc mě momentálně baví děják a zemák (ale ty písemky a zkoušení mě tam nebaví :D)

43. Kniha: Daň peklu (tomu, kdo mě zná to muselo být hned jasné :D)

44. Časák: Gymplos!!! :D

♥PRAVE TED:♥

45. Citim: Kokos

46. Vidim: Reklamu na nažehlovačku

47. Potrebujem: Přestat jíst ten kokos

48. Sem: V pokojíčku, válím se na posteli a na nohách mám noťas :D

49. Jím: Kokos

50. Pijem: Nic

51.Chcu: Pustit si další písničku

52. Dělám: Pustila jsem si další písničku a pokračuju v tomhle dotazníku

53. Poslouchám: Tohle

Moje Budoucnost:

54. Děti: Adoptované 3 - asiat, černoušek a nějaký běloch (pohlaví nevím :D), vlastní žádné... (hmm asi mě ovlivnil náš zeměpisář a jeho teorie o přelidněné zemi a bla, bla, bla.

55. Svatba: Nevím, záleží na tom, jestli bude manžel a jak budeme bohatí :D

56. Auto: Je mi to jedno

57. Město: Důležité je, aby se mi tam líbilo :D

Můj vysnění muž xD

58. Vlasy: Delší (to je podmínka... ne moc, ale nelíbí se my vlasy na ježka... Neměly by být ani po ramena, ale prostě trochu delší :D), pokud možno hnědé nebo černé, ale na tom zas tak moc nesejde, že?

59. Délka vlasů: Aha... No tak viz předešlá otázka :D

60. Oči: No, tak buď hluboké modré nebo hnědé, černé... No zelenoocí se mi moc nelíbí, ale co...

61. Výška: Pokud možno, aby byl o kousek vyšší než já :D

62. Rozkosny abo sexy: Od každého kousek :D (podle mě je to propojené... :D)

63. Romantikus bo priřirozený: Taky obojí

64. Tlustý bo chudý: Tak akorát

65. Hravý bo vážný: Kompromis

66. Něžný bo vášnivý: Opět od každého trochu

67. Sukničkář bo věrný: Věrný

68. Problemář bo Mr. ticho: No, ani jedno z toho se mi moc nezamlouvá :D

Uz sem někdy:

69. Políbila cizího člověka: Hmm, tak to je zajímavá otázka, ale mám pocit, že ano...

70. Chlastala: Zatím se mi nepodařilo opít do němoty, no dobře, prostě jsem se nikdy pořádně neožrala (všichni to plánují na naše hody, že mě tam vožerou... Hm... Tak uvidíme :D)

71. Fajčila: Ale jo, zkusila jsem vodárnu a doutník. Cigaretám se vyhýbám obloukem. Ani jedno se mi nelíbilo a nezachutnalo mi to. Jsem naprosto proti tomu!!!

72. Zdrhla z domu: Noo, tak teoreticky ne...

73. Si něco zlomila: Ne... Vlastně jo! Nehet!!!

74. Chodila s chalanom: Prakticky zřejmě ne...

75. Zlomila někomu srdce: Dost o tom pochybuji :D

76. Pohadal s nekym: Samozřejmě

77. Plakala: Asi jako každý :D

78. Někoho zabila: Člověka zatím ne :D

79. Byla zamilovana: Samozřejmě

Věřím v...

80. Boha: Ano, jsem křesťanka a nestydím se za to!

81. Zázraky: Tak to se tak nějak předpokládá :D

82. Lásku na první pohled: Občas :D

83. Duchy: Noo, ani ne...

84. Mimozemštany: Ne, nesnáším sci-fi... Fuj...

85. Nebo a peklo: Jasně :D

86. Polibek na prvním rande: Na to se dá věřit?!

87. Anděly: Joo, ten můj anděl strážnej se o mě pěkně stará :)

88. Moje druhé já: Konverzace sama se sebou je u mě dost častá... Nadávat vlastnímu mozku je taky dobrý... :D

89. Horoskopy: No, ne :D Už jsem z toho vyrostla :D

90. Někdo okom vím že ho chci a nemůžu ho mít: Jasně, napíšu to sem, na někoho zapomenu a co pak?!!

:D Tak konec... Zmákla jsem to...

Co se do receptů nevešlo...

No tak původně jsem se celý týden měla flákat učit, protže jsem byla doma nemocná. Místo toho jsem s babičkou pekla cukroví a bratra to napadlo fotit. A vzhledem k tomu, že mě to focení chytlo, tak jsem fotila :D No a vzniklo z toho tohle. Jsem mrtvá, nic neumím a v pondělí jdu do školy, ale máme napečené cukroví... Tady ještě pár exklusivních fotek :D

Ten bordel mluví za vše :D

Exklusivně pro Cassie (nejsi jediná, koho to napadlo :D)

Tak jsem se trochu nudila, no...

A moje umělecké dílo (i s mým mega palcem od nohy). Kdyby mě furt babička nepopoháněla, ať makám a nehraju si, víc bych si s tím pohrála a třeba by to vypadalo líp :D Ale bavilo mě to :D Takže asi tak :D

Mimochodem, je to můj 100 článek za tento rok *musí si pogratulovat, páč je úplně hustá a nikdo jinej to za ňu neudělá* :D Nevěřila bych, že jsem jich tolik napsala... Hmm :D)

Kokosky

A přichází poslední recept z mé sbírky a to moje milované kokosky!!!

---

Ingredience:

6 bílků

400 g krystalového cukru

+ 150 g kokosu (pokud by se vám to zdálo málo husté, můžete ještě trochu přidat)

Postup:

Z bílků vyšleháme sníh, pak přidáme cukr a na vodě sníh vaříme (při tom šlaháme šlahačem). Šlehání trvá dlouho, sníh musí být opravdu hustý, pevný. Po tom, co zvládneme udělat takový sníh přidáme kokos. Na plech s pečícím papírem dáváme lžičkou hrudky (kokosky, ne moc velké). Pak pečeme na 150°dokud nezrůžoví. Po vychladnutí je to hotovo :D

Po upečení :D

Marokánky

A přichází můj nejoblíbenější recept (jak já je žeru... :D)

Ingredience:

1/4 litru mléka

140 g mletého cukru

200 g ořechů

200 g kandovaného ovoce

80 g másla

50 g hl. mouky

* čokoláda na vaření a ztužený tuk (příp. čoko poleva)

Postup:

Nasekáme ořechy a ovoce na hrubo. Do kastrólku dáme mléko, máslo a cukr a necháme chvíli povařut. Pak přidáme zbytek ingrediencí a opět necháme chvíli povařit. Na plech s pečícím papírem uděláme z těsta malé placičky a následně pečeme na 150°, opět nevím jak dlouho. Mělo by to trochu zhnědnout. Po vychladnutí namáčíme v čokoládě z jedné strany a necháme zatuhnot.

Před upečením

Po upečení

A finální verze :D

Sandokanovy oči

A jeden starý recept. Opět čokoláda :D

---

Ingredience:

120 g ztuženého tuku

5 tyčinek Ledové kaštany

120 g mletých ořechů

200 g cukru

1/4 deci mléka

1/2 deci rumu

papírové košíčky (malé)

*lentilky nebo ořchy nebo co chcete

Postup:

Roztavíme ztužený tuk s tyčinkami. Nachystáme si papírové košičky na nějaký tác nebo tak něco a na spod nalejeme malou lžičku čokolády (my doma na to máme takovou vychytávku. Naléváme to tam malou konvičkou na mléko, je to rychlejší) a necháme zatuhnout. Mezi tím si připravujeme nádivku. Všechny zbylé ingredience smícháme v hrnci a 5 minut vaříme ve vodní lázni (nebojte se na začátku toho, že se vám to nechce spojit a přijde vám to moc husté). Pak malou lžičkou dáváme směs do košíčků a následně zaléváme čkoládou. Na horu můžete dát lentilku nebo třeba ořech, případně nic, že... Další verzí je například to, že se přidá ještě bílá čokoláda a jednu vrstvu zalejeme černou a druhou bílou čokoládou, jak chcete :D

Tady nemám finální foto...

Linecké těsto 3. - Vořechy

Ták a přichází poslední část vašeho lineckého těsta :D

---

Ingredience:

1/4 kg hladké mouky

400 g cukru

600 g másla

2 vajíčka

4 žloutky

+cca 200 g mletých ořechů (úplně na jemno...)

+Nutela

+Čokoláda na vaření rozpuštěná s tukem na vaření, příp. čoko poleva

+tak dejme tomu 40 g kokosu (prostě trochu kokosu...)

+speciální formičky, třeba na tlapky, nebo ty ořechy, nevím, jestli to někdo vlastní

Do již dříve zpracovaného těsta přidáme ořechy a tentokrát nevyvalujeme, ale mačkáme do kokosem vysypaných a před tím vodou navlhčených formiček. Natlačíme to tam jen po okraj, položíme na plech a upečeme na 170°opět to musíte poznat... Ještě teplé vyklepáváme z formiček a necháme schládnout. Následně mažeme nutelou a slepujeme dohromady. Z jedné strany to pak namočíme do čokolády a hned na to špičku namočíme do kokosu a necháma stuhnout. A je to hotovo :D

Rvaní do formiček :D

Upečené (pod tím jsou upečená a slepená čokokolečka)

A závěr :D

Linecké těsto 2. - Čoko kolečka?

Takže je tu další recept, na které vám stačí třetina lineckého těsta. Hmm, původně jsem chtěla vymyslet nějaký superhustý název, protože tohle je v podstatě můj vynález, ale nejsem kreativní v poslední době a nemám čas, takže smůla :D. Jdeme na to.

---

Ingredience:

1/4 kg hladké mouky

400 g cukru

600 g másla

2 vajíčka

4 žloutky

(to je ta druhá třetina těsta, kterou jste si měli nechat, nemusíte dělat další...)

+ tak 60 g kakaa (aby to bylo správně černé)

+ Nutela (nebo něco na ten způsob)

* kdo chce čokoláda na vaření roztavená s tukem na pečení, případně nějaká ta poleva

* nějaká ta ozdoba podle uvážení

Postup:

Do již dříve připraveného těsta (viz článek linecké) přidáme ještě kakao. Opět rozválíme na pomoučeném válu na asi tak 2 milimetry tlustý plát. Být vámi, tak si vyberu nějaký jednoduchý tvar vykrajovátka, já si vybrala kolečko... Vykrájíme, dáme na plech s papírem a upečeme. (a teď přichází ta chvíle, kdy se vám bude hodit váš naměřený čas pečení lineckého... Pokud nevíte, jak dlouho jste linecké pekli, případně jste ho nepekli, máte smůlu a musíte zkoušet, hlídat to... No ono to jde poznat, já to taky zmákla a nepřipálila jsem to :D). Po vychladnutí namažeme spodek nutelou a slepíme s vrchem (pokud máte kolečka jak já, tak prostě slepíte kolečka k sobě...). Kdo to chce mít úplně nejlepší ještě vrch polije čokoškou (mini lžičkou to tam naleje a rozetře to) a případně tam može dat aji nějakó tu ozdobu (hantec se projevuje... :D), já tam dala kósky kandovaného ovoce. Tak se mrkněte sami :D

*Hvězdičky nejsou nezbytné

Toho, že je to barevný si nevšímejte, zbylo mi těsto :D

S čokoškou

A dozdobíme :D

Linecké těsto 1. - linecké

A začínáme s lineckým. Aby jste pochopili ten názec, z toho jednoho těsta se dají udělat 3 různé věci, takže z té jedné mega dávky si to pokud možno rozdělte na tři části a pak každou část zvlášť zpracovávejte :D

---

Ingredience:

1/4 kg hladké mouky

400 g cukru

600 g másla

2 vajíčka

4 žloutky

(případně trocha citronu a citronové kůry, jak kdo má rád)

Postup:

Vš zpracujeme do těsta, pořádně propracujeme, musí se vám to dokonale spojit. Necháme stuhnout v lednici (nej je to dat do sáčku a pak to dat do ledničky). Z těsta vezmeme jednu třetinu na linecké. Rozválíme na pomoučeném válu? na asi tak... noo 2 milimetry tlustý plát? No tak nějak přibližně... Ať to není moc tlusté a ani moc tenké, to by se pak špatně dělalo. Vyberte si nějaké vykrajovátka, my děláme třeba kytičky, hvězdičky (s dírama, aby to bylo hezčí :D) a k tomu kolečka na spodky. Z těsta vykrájíme požadované tvary, dáme na plech s pečícím papírem a upečeme na 170°. Opět nevím, jak dlouho, tak, aby těsto nebylo ani načervenalé, jakmile jedno linecké začne trochu červenat, už to vyndejte. (je dobré si to pak časově změřit, aby jste to věděli i u jiných receptů... (to poznáte...) Po vychladnutí mažeme spodky marmeládou (nějakou hustou, pokud možno kyselejší, takže rybízová, lesní plody a tak, ale opět podle chuti. Na závěr kdo chce může posypat cukrem... Konec :D

Těsto :D (a binec kolem...)

Kolečka... Hmm, asi jsem zapomněla finální fotku... Nevadí... :D

Černý suchar

A je tu další recept... U tohohle jsou opravdu exklozivní fota... Doufám, že vás neodradí vzhled tohohle cukroví, protože je to chuťově dobré a jednoduché na postup :D

---

Ingredience:

140 g mletého cukru

2 vejce

100 g krájených ořechů (na hrubo, nejlepší je je rozdrtit válečkem...)

100 h rozinek

trochu kakaa nebo skořice

lžičku jedlé sody

trochu mouky dle potřeby

Postup:

Všechno to smícháme dohromady a pak přidáváme hladkou mouku. Těsto by se nemělo lepit. Až se nebude lepit, vyválíme z něj 2 šišky a dáme na plech s pečíčím papírem. Pečeme v troubě na 170, dobu nevím, musíte zkoušet a čekat. (uvidíte na fotce, jak by to mělo vypadat po upečení)

Ještě za tepla krájíme na plátky, které pak vyválíme v mletém cukru a je hotovo!

Těsto

Moje exkluzivní fotka - jediná :D

Před upečením :D (co vám to připomíná? :D)

Po upečení :D

A závěr :D Takhle to má vypadat :D

Kokosové kuličky - Vánoční cukroví

Nejdříve začneme kuličkama. Je to snad nejjednodušší recept, co vůbec mám. Jsou dva druhy - černé a bíle (kuro to shiro :D nééé). Každý druh se dělá trochu jinak. K těmhle kuličkám nemám pořádné fotky (zdechla mi ta paměťovka a pak to babička zmákla beze mě to uválet v kulky...), ale neva... Jdem na to...

---

Černé kuličky:

Ingredience:

3 bílky,

150 g kokosu

150 g másla

90 g kakaa (to můžete podle voka, jak říkala prababička... Ona nikdy nic moc nevážila a házela to tam podle vlastních hrstí :D)

60 g mletého cukru

Postup:

Všechno smícháme dohromady (máslo by nemělo být betonové ani úplně roztavené - nestrkejte to do mikrovlnky, bude se vám to blbě dělat, mělo by mít tak pokojovou teplotu, takže si ho předem vytáhněte) a propracujeme, aby se to všechno spojilo. Pak je nejlepší nechat to do rána v ledničce. Následně válíme menší kuličky (podle vašeho uvážení, ale koule ve velikosti ping pongových míčků nejsou dobré...) a pak kuličky vyválíme v kokosu (aby nelepily) a necháme stuhnout v chladu a je hotovo!

Bílé kuličky:

Ingredience:

100 g másla

2 lžíce rumu

40 g mletého cukru

2 žloutky (doufám, že jste si je nechali od těch černých kuliček...)

130 g kokosu

Postup:

Všechno smícháme dohromady (máslo by nemělo být betonové ani úplně roztavené - nestrkejte to do mikrovlnky, bude se vám to blbě dělat, mělo by mít tak pokojovou teplotu, takže si ho předem vytáhněte) a propracujeme, aby se to všechno spojilo. Pak je nejlepší nechat to do rána v ledničce. Následně válíme menší kuličky (podle vašeho uvážení, ale koule ve velikosti ping pongových míčků nejsou dobré...) a pak kuličky vyválíme v kokosu (aby nelepily) a necháme stuhnout v chladu a je hotovo!

Tam toho nad tím si nevšímejte :D

Klášino vánoční cukroví

Takže a je to tu... Kláša se definitivně zbláznila... No dobře, no... Takže, týden jsem se "flákala" doma (byla jsem nemocinkaná :D) a co jsem celou tu dobu dělala? Napíšu vám můj den:

1) probudila jsem se a něco jsem se učila

2) šla jsem dolů k babičce jí pomáhat s obědem

3) naobědvali jsme se a šly jsme dělat cukroví

4) většinou jsme skončily tak kolem 5, tak jsem se pak pohádala s fotrem (a nebo jsem si s ním normálně povídala, jak kdy :D Maminka je v nemocnici *ještě furt=pro Bábu* , takže s tou jsem se hádat nemohla...), pak většinou zasedla ke komplu a něco jsem tam dělala, připadně ve středu jsem se začala dívat na Durarara, pak jsem zjistila, v polovině 3. dílu, že je to strašná blbost a tak jsem se místo toho začala dívat na Ao no exorcist... Jo, můžu jen doporučit, je to skvělé anime (jsem momentálně u 16. dílu - chybí mi jich 8 + nějaké přídavky a tak). Jinak tam mě zase dostalo to, že úvodní písničku zpívá Uverworld, kterej miluje Dori, já jsem od nich slyšela skoro všechny jejich desky (asi tak 3, jak to mám ve zvyku), ale pak jsem přišla na to, že mě tak nedostávají jako One Ok Rock a zabalila jsem to s něma. Každopádně Šajda je má celkem ráda a musím uznat, že po tom, co jsem jejich písničku viděla přeloženou, mají hodně dobrý texty.... No, vraťme se k věci...

Prostě jsem pekla, pekla a ještě jednou pekla. S babičkou... Navíc jsem to začala fotit a skončilo to tak, že jsem fotila každou blbost (tzn. spikla se proti mě moje paměťovka (opět), vymazala mi všechny obrázky a v idea a já to tam musela rvát všechno znova... Grr, to už mě fakt štve :D). A tak mě napadlo, že bych mohla udělat kuchařku... A tak proč ne, že? Takže za ty 3 dny máme 10 druhů... Byla to makačka, páč to děláme pro celou rodinu, takže sranda... Ale zmákla jsem to. No, z toho vyplývá, že sem bude přibývat každý den jeden recept. Tak jsem zvědavá, jestli to někdo podle mě upeče. Ty recepty jsou ještě od mé prababičky (jako malá jsem s ňou pekla víc než babička, takže to teď taky umím víc než ona :D Sranda :D), takže jsou to staletími ověřené recepty, které se u nás dědí z generace na generaci :D. Tak jdu na to :D

Tak jako fakt sranda :D

Tak jsem si tak pustila úplně neznámé anime (ani jsem se nedívala, o čem to je), dívám se na to ve slovenštině (s titulkama sk). Tak zatím to celkem jde. Dívám se na to, pořád mě někdo ruší, takže na konec prvního dílu se dostanu až hoodně pozdě a když se konečně dočkám, najede tam na mě závěrečná písnička. Slyším dva takty a řikám si: "Tohle znám!" a pak mi dojde, že to zpívá Yuya:D No jo, Japonsko je opravdu malý a cesty osudu jsou nevyzpytatelné :D

To anime se jmenude Durarara, jen tak mimochodem...

Když se tak dá 18 zpěváků dohromady

Ani nevím, proč jsem se rozhodla o tomhle napsat. Prostě jen jedna z mnoha písniček, které mě dostaly. Tuhle písničku jsem našla u Mayi. Pustila jsem si ji a říkám si "No, dobrý....". Pak jsem si ji (a tu druhou) pustila ještě několikrát a začala mě zajímat. Je to zřejmě především kvůli tomu, že jsem takový hudební nadšenec a všechno tak ráda zkoumám. Každopádně, když se sejde 18 zpěváků, kteří se domluví a zvládnou nazpívat jednu písničku všichni dohromady, případně celý cédko (nevím, jak přesně to mají udělané), tak je to vážně něco. Neříkám, že se mi líbí hlasy všech. Některé jsou hezčí, zajímavější, některé méně, ale tak už to bývá. Jak psala Maya, je to akce pro charitu a to se mi na tom taky hodně líbí. Opět srovnávání s jinými státy, já si myslím, že jinde by lidé nebyli tak schopní se domluvit, aby jich tam 18 přišlo a oni udělali něco dohromady. Občas jsou třeba i u nás takové akce, např. na vánoce, ale to dělají u nás umělci zase z trochu jiného důvodu (chcou ukázat lidem, jak jsou strašlivě hodní a bla, bla, bla...). Každopádně doufám, že někde seženu celý cédko a pustím si to všechno.... Hmm ach jo :D

Původně jsem sem chtěla vypsat, čí hlas se mi líbí, ale po tom, co jsem zjistila, že jsou to skoro všechny, jsem to zabalila :D

One Ok Rock

Tak jsem si tak vzpomněla, že jsem ještě nepsala článek o mé momentálně nejoblíbenější skupině, a to o japonské rockové skupině One Ok Rock. Poslouchám ji už skoro rock a pořád mě dostává, pokaždé mi dokáže aspoň o trochu zvednout náladu, i když písničky od nich většinou nejsou nijak moc optimistické, spíš naopak. Tak jedem na nějaký popis...

One Ok Rock

Název měl být původně něco jako One o'clock, prý proto, že se na zkoušky většinou scházeli v 1 ráno... Ughr, to bych asi zdechla... Hmm, nevěřím jim to, určitě si dělaj srandu :D. Vznikla v roce 2005, kdy se spolužáci ze střední, Ryota, Toru a Alex dali dohromady a rozhodli se založit kapelu. Chvíli po tom se k nim přidal i zpěvák, Taka. V roce 2006 v červenci vydali první mini-album s názvem One Ok Rock (nečekané, opravdu originální :D). Postupně jejich popularita začala stoupat. Po dvou letech sehnali stálého bubeníka, Tomuyu a následně vydali první singl Naihi shinshou. V roce 2007 v srpnu měli první tour po Japonsku.

Členové:

Taka (森田 貴寬 Moriuchi Takahiro) se narodil 17. dubna 1988 v Tokyu. Je to hlavní zpěvák skupiny. Než se do ní dostal, byl členem japonské hudební skupiny NEWS pod Johnny's Entertainment.

Toru (山下 亨 Yamashita Tōru) narozen 7. prosince 1988 v Osace je kytaristou skupiny. Občas dělá i doprovodný zpěv. Původně byl členem HEADS.

Ryota (小浜 良太 Kohama Ryōta) narozen 4. září 1989 v Osace je bassistou skupiny. Byl také členem HEADS.

Tomoya (神吉 智也 Kanki Tomoya) narozen 27. června v Hyogu je bubeníkem skupiny.

Aleander Oizawa, narozen 19. března 1988 v San Francisku byl kytaristou skupiny do roku 2009.

Pár zajímavostí:

Alex je Američan, původně. Byl to jeden z kytaristů, ale v roce 2009 musel skupinu opustit po tom, co byl zatčen za obvinění nevím za co (to jsem si nějak nepřeložila...). Každopádně na skupinu měl očividně obrovský vliv, protože třetina téměř každé písničky je v angličtině a jejich angličtina se dost zlepšovala (postupně), což se u většiny japonských skupin a zpěváků říct nedá...

Toru a Ryota byli původně členové hip-hopové skupiny HEADS, ve které s nimi původně byl i Uehara Takuya.

Proč je tak miluju?

Ano, jsem velice náročný člověk, co se hudby týče, i když se dokážu i podřídit. Aby se mi však něco hoodně líbilo, musí to splňovat většinu mých požadavků. U hudby jsou to tyto: Zpěvák musí umět zpívat (a já to poznám, protže mám dost slušný hudební sluch, i když sama nijak extra zpívat neumím, tak to prostě poznám... Zdědila jsem to po fotříkovi :D), což většina těch dnešních nesplňuje... Dál musí mít kapela zajímavé texty písní nebo jim alespoň nesmím moc rozumnět (když jsou o ničem). Proto se vyhýbám většinou českým kapelám a už mám problém i s těmi anglickými (začínám rozumnět textům). Důležité je i pro mě "pozadí". Prostě ta instrumentálka pod tím. Pokud tam dají nějaké electro nebo tak něco, tak už se mi to nelíbí, prostě potřebuji hudební nástroje (více, minimálně tak 3), které se k sobě hodí a navzájem se doplňují. Také na ně musejí umělci umět hezky hrát a musí to být něčím zajímavé. Pak taky styl hudby. u toho už zas tak extra náročná nejsem, ale prostě nemám ráda rap a hip-hop(nepovažuji to za gudbu, ale někteří jiní ano, tak to musím zmínit...), i když v přiměřené míře ho dokážu zvládnout (když to není v celé písničce a ten normálně zpívající kus mě zaujme, dokážu to přetrpět), ty moderní sračky ve stylu Barbara Streise a podobně mě taky nějak neberou (to bych zvládla zazpívat taky, projedou to odborníci 10x komplem, přidají tam něco do pozadí a je to, dneska už může zpívat fakt každej, taky neoceňuju něco takovýho. Zpěvák by na sobě měl makat, vyvíjet se, dát do toho spoustu úsilí a ne zazpívat jedno slovo a jít dom a nechat si za to tak mega zaplatit... Jo, tohle nechápu...). Jinak taky nemusím komerční hvězdičky... No, vraťme se k One Ok Rock, ti splňují v podstatě všechno, až na to, že občas se tam objevují hip-hopové části (2 členové z bývalé hip-hopové skupiny, navíc dnešní doba, co by jste chtěli), ale naštěstí jen v malé míře a ne moc často. Jinak splňují všechno, co požaduji. Navíc zpěvák má úžasnou barvu hlasu, jo, vážně ji žeru *má úchylku mimo jiné i na barvy hlasů...*, takový trochu nakřáplý a strašně zajímavý, originální. Jinak hudba zkvělá, navíc můj nejoblíbenější žánr - rock. Většina skupin co znám se může jít oproti nim hodně moc hluboko zahrabat a to jsem je třeba poslouchala roky a to jsou tihle o tolik mladší a nemají tolik prachů, jako ostatní. Prostě je žeru. Miluju téměř všechny jejich písničky, takže pro mě bylo příšerně těžké vybrat jen pár mých "nejoblíbenějších" (je to v uvozovkách proto, že nejoblíbenější mám skoro všechny :D).

Youtube:

Moje úplně první písnička, kterou jsem slyšela. Úplně náhodně, když jsem hledala něco ohledně Kuroshitsuji musicalu. Hned jsem se do ní zamilovala a musela jsem tu skupinu jít zkoumat dál. (Má divný klip...)

Jedna z mých nejoblíbenějších... Nejvíc na ní žeru ten klip, to točení s mikrofonem a všechno. Jeden týden jsem si ji pouštěla i 40x za sebou.

Tuhlenstu mám moc a moc ráda. Taky jsem teď zjistila, že jsem před tím viděla úplně jiný klip... Doobré...

Jedna z těch sladčích, o trochu klidnějších. Navíc si můžu (a taky to dělám) zpívat celkem značnou anglickou část, která se dobře pamatuje.

A ještě jedna z těch sladčích. Tuhle poslouchám tak měsíc, od kdy mám konečně úplně všechny jejich písničky v mobilu, takže jsem tuhle objevila a taky ji naprosto žeru :D.

Takhle bych mohla pokračovat do nekonečna, ale... To by bavilo jen mě :D

* odkazy na youtube stávkují (opět), takže pořadí písniček:

1. Liar

2. Re:make

3. Et cetera

4. My sweet baby

5. Wherever you are

Odkazy:

Wiki

Oficiální stránka

Kde se to dá najít

Facebook

Rathe Roibene Ryei!

Takže, tématem je moje nejoblíbenější knižní postava, což všichni ví, že... Abych pravdu řekla, přelouskala jsem hroznou spoustu nejrůznějších knih od pohádek po horory a od klasiky po dívčí romány. Nevím proč, ale za svou nejoblíbenější kniho a i knižní postavu jsem vždycky považovala knihu Daň peklu a postavu z ní Ratha Roibena Reye. Důvod, proč se mi to líbí jsem ještě přesně nepochopila. Mám ráda fantazy, ale né to pohádkové. Tohle je fantazy s realismem tvrdého života obyčejné holky, které se tam pořád proplétá. Objevuje se tam postava takového toho "prince", kterého si samozřejmě každá z nás holek přeje, jenže tenhle princ není tak úplně princ. Je to "poškozená dušička", kterou někdo zničil, protože ji chtěl zničit, aneb když rytíře Bílé královny pošlou na dvůr Prokletých a tam ho tamnější královna využívá jen na ty nejodpornější služby, takže svatoušek se musí přizpůsobit drsnému prostředí a kruté pravdě. Pochopí totiž, že nic není jen černé nebo bílé a že jeho milovaný dvůr s Bílou královnou je stejně černý a podlý, jako ten Prokletých. Já mám v oblibě tyhle ty zrazené a zraněné duše, napůl tajemné, ve kterých se můžete pitvat a celý jeho charakter mě dostává. I když toho už tolik špatného udělal, pořád má svědomí a dokáže se chovat k nevinným čestně a galantně. Prostě můj vasněný princ, navíc mám úchylku na delší vlasy, zamotaný děj, smutné postavy, zranění a následné ošetřování a všechno tohle mi ta knížka umožňuje (s těma vlasama to mělo být původně o Roibenovi). Pokud se dostanete za půlku, tak i kdyby vás to před tím sebevíc nebavilo, tak pak už vás to nepustí, prostě to většinou musíte dočíst, i kdyby jste nechtěli. Já jsem se do té knížky zamilovala hned po pár stránkách. Je to knížka, kterou jsem nejvíckrát četla (minimálně 8x) a to já většinou nerada čtu věci pořád dokola, protože se vám to "přejí" a hlavně mi to přijde jako vyhozený čas, ale tohle mi prostě nedá. Když to znovu začnu číst, většinou si to pak musím přečíst hned po tom ještě jednou, i když třeba jen kousek a prostě to zbožňuju. Nevím, asi se to některým nebude líbit, je to moje vyvolená kniha, ale co, doporučuji :D. Jinak to má i druhý díl, který však u nás v češtině nevyšel, což mě teda ještě pořád dost deptá. Já osobně to mám stažené z nějakých amerických stránek a vytištěné, jenže jaksi moje angličtina je na tak náročný sloh, archaismy a tak nedostačující, takže si to nemůžu pořádně přečíst, což mě deptá ještě víc. U nás to v češtině nechtějí vydat (už je to snad 5 let po vydání 1. dílu a ten druhý už byl v té době v Americe dávno na trhu...), takže bezva...

Teď jak se to jmenuje a kdo to napsal:

Daň Peklu (A Modern Faerie Tale)

Holly Black

Knihu vlastním, má přibližně 236 stran, v ČR byla vydána v roce 2007

Druhý díl má název Ironside, pokud by ho chtěl někdo v angličtině, ať mi napíše, mám to v dokumentech, můžu mu to na mail poslat...

A ukázky z knihy... :D

"Tys zabil Chrupavku?!"

Elf přikývl.

Kaye na něj vytřeštila oči, jako by se ještě všechno mohlo vrátit do starých kolejí, anebo se přeskupit tak, aby to dávalo aspoň trochu smysl. "Jak? A proč mi to říkáš?"

Když Roiben promluvil tentokrát, neodvážil se na ni pohlédnout. "Dokáže to snad moje omluva nějak napravit? Copak pomůže moje vysvětlení, aby ti to připadalo přijatelnější?"

"A to má bejt jako odpověď? Tobě je to úplně jedno?"

"Zde máš halenku. Přišel jsem ti ji vrátit."

Kaye chňapla elfa a vší silou si ho přitáhla čelem k sobě. "Dlužíš mi tři odpovědi."

Strnul, ale jeho tvář zůstala bez výrazu. "Tedy dobrá."

Do hrdla jí stoupl hněv, hořkost doprovázená bezmocí. "Proč jsi zabil Chrupavku?"

"Přikázala mi to má paní. Musel jsem ji uposlechnout." Roiben vsunul dlouhé prsty do kapsy pláště. Elfovo vysvětlení znělo věcně, jako by ho povinnost dívce odpovědět znechucovala.

"Aha," ozvala se kousavě Kaye, "Takže kdyby ti řekla, abys skočil z mostu...?"

"Udělal bych to." V jeho hlase nezazněla žádná ironie. "Mám to považovat za tvou druhou otázku?"

Kaye se zamračila a zhluboka se nadechla. Tváře jí hořely. Měla najednou takový vztek, až se roztřásla. "proč jsi ne-" Zarazila se. Musí si to pořádně promyslet. Hněv způsobil, že ztrácela hlavu. Zbývala poslední otázka. Byla rozhodnutá, že mu položí takový dotaz, který ho přinejmenším pořádně namýchne. "Jak zní tvoje celý jméno?"

Elf se zatvářil, jako by se začal dusit. "Prosím?"

"To je má třetí otázka: jak zní tvoje celý jméno?" Nevěděla, co dělá, aspoň ne úplně. Chápala jen to, že ho nutí dělat něco, do čeho se mu vůbec nechce, a to ji v té chvíli ukrutně těšilo.

Roibenovy oči ztmavly zuřivostí. "Rath Roiben Rye, nechť se ti zlíbí."

Kayeiny oči se zúžily do škvírek. "Krásný jméno."

"Jsi až příliš chytrá. Nadmíru chytrá, ke své smůle, řekl bych."

"polib mi prdel, Rathe Roibene Ryei."

Chytil ji za paži, naž vůbec stačila postřehnout, že se pohnul. Zvedla druhou ruku, aby se chránila před očekávaným úderem, a elf s ní smýkl na zem. Když vzhlédla, napůl počítala s tím, že spatří záblesk jeho kordu. Roiben namísto toho odtáhl prudce pásek dívčiných plandavých džínů a přitiskl rty k odhalené pokožce jejích beder.

...

Roiben se nad dívkou vztyčil a promluvil chladným hlasem: "Takto se chovají otroci, Kaye. Berou všechno doslova a nemají v sobě ani za mák moudrosti. Proto si dávej pozor na to, co říkáš."

můj oblíbený kus, nemohla jsem to zkrátit, to by nedávalo smysl :D

ještě pár úryvků...

Citace: "Vypadal nebezpečně i když byl unavený, zafačovaný a zabalený v růžové holčičí dece."

Jo, to mě vždycky dostane :D

Sama byla tak vyčerpaná, že ani nedokázala usnout.

Místo toho pozorovala Roibena: dívala se, jak sebou hází a jak sebou vrtí, jak si přitahuje spadlou deku. Viděla, jak se mu ve spánku uvolňují rysy, jak pokrčenou rukou objímá polštář pod hlavou.

Nikdy jí nepřipadal skutečnější než právě teď: s rozcuchanými vlasy, s bosým chodidlem, které vyčuhovalo přes okraj matrace a dotýkalo se knížky z knihovny, kterou už měla dávno vrátit.

Ano, má to nádherný sloh :D

Hmm, nejraději bych to sem vypsala celé, ale to by bylo hoodně na dlouho... Mám tolik oblíbených scén, pasáží, ughr... Rači toho už nechám. Každopádně je to nádherná kniha, která vás pobaví i napne, trochu románek, i když ne úplně. Je to od 12 let, každopádně je to trochu drsnější (já bych to viděla tak od 15...) :D

Ještě jednou vřele doporučuji... Hmm, asi si to teď budu muset přečís, když už jsem to otevřela... Do háje, já nemám čas... :D

Kousíček z mých posledních událostí

Tohle je jeden z naprosto zbytečných článků (jiné zřejmě nepíšu, jak jsem si všimla), takže pokud nechcete promarnit svůj volný čas nějakou zbytečností, nečtěte to... Hmm, o čem jsem to chtěla vlastně psát? Hmm tak jdem na to. Bude to napsané naprosto bez ladu a skladu, jak si na co zrovna vzpomenu, takže se nedivte, že se v tom ztratíte...

Zadali nám ve škole, že budeme psát povinně nějakou "SOČku", i když to nebude vysloveně SOČka, ale to je jedno. Já jsem sočku (kašlu na ty velký písmena) chtěla psát ještě před tím, než nám to nařídili. Už jsem měla téma a pořád jsem si řikala, že už bych s tím vážně měla začít. Hmm jenže v poslední době se mi to začíná rozpadat. Téma mi nepřijde nijak zajímavé, ani mě to asi nebude moc bavit, takže beztak budu dělat nakonec něco úplně jiného... Asi se budu muset poradit s naším biologem... No jinak škola... Máme jet na zahraniční výlet. Řešilo se to s rodičema a třídní chce jet opět do Anglie. My s holkama by sme tam jely hned, abych prvdu řekla, ale jiným z naší třídy se to moc nelíbí a třídní to s náma nechce řešit. Pěkný, no...

Teď další věc, takové zajímavosti (pro mě...). Ve čtvrtek jsem byla v tanečních (jako téměř každý čtvrtek...). No tak ze začátku celkem nuda, tancovala jsem pořád, ale kluci tak normálka. No a úplně na koncu si pro mě přišel nějakej další borec, měli jsme tancovat myslím rumbu. Podstata toho je, (bacha, Kláša jde na net svěřovat svoje pocity z nedávna, to většinou nedělá...) že ten borec vypadal, že je starší, než ostatní. A já jsem prostě na ty starší, mužnější... Nevím, kolik mu bylo, jestli byl starší nebo ne, ani si nepamatuju jeho jméno, které mi určitě řikal. Ze začátku jsem to nějak nevnímala. Začali jsme tancovat rumbu, většině to nešlo, protože já jsem vždycky říkala, že rumba má poměrně složitej rytmus, když to nemá člověk zafixované, ale já jsem ho v podstatě vedla a protože rytmus znám a dokážu se udržet (můžou za to 2 roky v kroužku tančáku u nás na gymplu, kde si to se mnou chudák pan prof. pěkně vytrpěl, protože jsem naprostý dřevo, ale teď už to všechno umím, takže cajk :D), takže jsme to celkem zvládali. Jenže jiným to nešlo a tak to lektorka stopla a museli vytleskávat borci rytmus. Pak se šlo na druhou polovinu. V sestavě máme v podstatě jen základní krok a otočku, takže nic moc, navíc rumba je taková pomalá, takže celkem nuda, nějak jsem to moc neprožívalo. Jenže pak jsem šla na otočku opět a nějak jsem se otočila tak zajímavě, že jsem skončila obličejem asi 5 cm od toho jeho. No, na tom by nebylo nic zas tak zvláštního, ale hoodně dlouho se mi nestalo, že by mi někdo takhle najel do mýho životního prostoru a ještě někdo úplně cizí a k tomu borec. Byl to takovej zajímavej pocit... No nic... Rači to nebudeme rozebírat :D Každopádně se to trochu tímhle oživilo... (taky nám zabavili kabáty a narvali nám je do šatny, takže jsme pak málem kvůli nim nestihli busy, šmejdi... ale to se neřeší...).

Teď přichází na řadu dva poznatky ze čtvrtečního večera, které mě naprosto dostaly. Nejdřív ten, který mě rozesmál.

Tak tak přijdu domů, úplně hotová a zmrzlá někdy večer, nakráčím si to do pokojíčku, sundám si budnu a tak čichám a cítím v pokoji cigaretový kouř, úplně slabě, ale cítím. U nás doma samozřejmě nikdo nekouří, tak přemýšlím, co to může být... Tak si tak sundám tričko a trochu ho očichávám a zjistím, že je to opravdu ten zdroj. Přemýšlím o tom, že jsem přece nikde v žádné zakouřené oblasti nebyla. Pak si uvědomím, že to tričko smrdí jen ze zadu a to ještě tam někde spíš nahoře. No a pak mi dojde, že kuřáka jde snadno poznat podle toho, že mají na prstech nikotin, že 90% borců z kurzu kouří a že mě všichni drží na lopatce a že je to ono... Dobrý že? :D To už bylo fakt moc...

Druhá věc mě ale spíš trochu deptá. Většina holek (zvláště s mým postavením, krásou a tak) by v mým případě teď asi skákali radostí a já nevím co, ale já ne. Prostě mě začal nabalovat jeden borec tam od nás. Jezdím takhle každý čtvrtek večer busem s jedním... hmm můžu ho nazvat kamarádem? Já ho odchovala... Je asi o 2 roky mladší než já a já s kamarádkou jsme ho v družině vychovávali, hráli jsme s ním divadlo, hry, všechno... No, cítím se teď občas jako matka, která je pyšná na svoje dítě. Jsem šťastná, že je chytrý, že se mu daří a že se dostal z té pubertální nálady a má skvělou budoucnost před sebou. Radi se vidíme a povídáme si, vzpomínáme na staré časi a je to prostě pěkný (ne, nejsem úchyl, tenhle po mě nejede). No, jenže jak takhle jezdíme tím busem, jezdí s náma ještě jeden borec. Asi před 2 rokama s ním chodily moje dvě kamarádky a pak jsem měla i já, ale nějak jsme si řekli, že to nebudeme zkoušet. No a oni jak se znají, já ho znám tak přibližně, tak si tak všichni tři povídáme. Jenže pak mě už dvakrát šel zavést až k domu, i když pro něho je to vysloveně zacházka a to se mi vůbec nelíbí. Navíc ten kamarád říká, že po mě viditelně jede a já si to myslím taky a vůbec se mi to nelíbí. Ne, že by byl škaredej nebo strašnej nebo tak, to ani ne, ale prostě nemáme nic společnýho, já ho skoro vůbec neznám (před 2 rokama se přistěhoval, kamarádka ho sbalila, trávili jsme s ním prázdniny, pak se rozešla a pak jsem se s ním nijak moc nebavila), takže asi tak. Navíc teď nemám náladu a nechci si přidělávat další starosti ohledně kluků a navíc to není vysloveně můj typ. Prostě konec, budu mu nějak nenápadně vysvětlit, že s ním nechci nic mít a nebo ho od toho nějak odradit... Hmm, ach jo... No nic... Asi končím s tímhle článkem o blbostech a jdu napsat ještě jeden... :D

Černá a bílá

Nemá to nic společného s mým milovaným muzikálem, upozorňuji předem.

Včera, 11. 11. 2011 (magické datum, že? :D) jsme měli svou první bílou prodlouženou. Já jsem byla posledních pár týdnů s nervama v kýblu. Neměla jsem partnera. Jako jediná ze třídy, na co jsem byla poslední týden pořád upozorňovaná, že? Strašlivě mě to deptalo (ten první týden, Pak jsem jela na JuFe a bylo to v pohodě :D) a bála jsem se, jak to dopadne. Naštěstí to dopadlo všechno v pohodě. Ve čtvrtek jsem fotříka do desíti večer učila tancovat tango, beznadějně :D. Naštěstí ho nakonec nepotřeboval... V pátek jsem se vybodla na školu. Prostě jsem tam nešla (totálně jsem neuměla něminu a nechtěla jsem si ju zkazit), jako spousta mých spolužaček. Ráno jsem se flákala, chystala, ve dvanáct jsem obědvala, pak jsem si dala sprchu, nalakovala jsem si nehty a valila jsem ke kadeřnici. Ten účes se jí podařil, to jsem jí musela nechat. Trval jí třičtvrtě hodiny a nadávala u toho, že včera tam měla holku s pěti vlasama, která byla načesaná za 15 minut a se mnu se tady tak štve a už ty vlasy nemá kam dávat. No pak domů oblíct se, vyrobit mašličky, nalíčit se, přečíst si kus Na Větrné hůrce na uklidnění. Neuklidnilo mě to, spíš ještě znervóznilo. Pak jsem valila ke Kubi. Tam nás její bratr ještě fotil, takže jsme měli trochu zpoždění. Samozřejmě, že jsem doma zapomněla mašličky, takže jsem se musela ještě vracet. Bezva. V autě jsem myslela, že pojdu. Děs a hrůza. Brno v pátek, katastrofa. Když sedíte v autě v šatech v korzetovým stylu, nedá se v nich pořádně dýchat. Bylo mi tam pěkně blbě, ale nějak jsem to přetrpěla. Pak se protlačit ochrankou, kde mi ti šmejdi zabavili pití, grrr... Nejvíc mě dostala Bába. Ochranka ošahává Bábě kabelku: "Hmm, to budou boty, co?" Bába: "Ne, mám tam atomovou bombu! Hodlám to tady totiž všechno vyhodit do vzduchu."

Pak jsme snad hodinu nacvičovali (šli jsme to jednou) polonézu z Hořicka. Začali jsme se řadit. Většina už měla partnera, já furt nic. Tak chodí ti opozdilci, přijdou borci, kteří nemejí holku. Mezi nima je i ten, se kterým jesem měla první dva tance v tanečních. Tak si tam tak úplně na drzo nakráčím přes kus sálu k němu, jestli teda nechce jít se mnou, on že jo a tak se zařadíme. Jeho kamarád šel s holkou, která taky neměla kluka a stáli před nama. Tak jsme si tam povídali, on mi vyprávěl o tom, že byl i na prodloužené minulej pátek a že ta polonéza je příšerná nuda. Musela jsem mu dát za pravdu, byla to příšerná nuda. Každej třetí krok se zhoupnout a pořád jít v řadě. Nic zajímavého. Byli jsme 51 pár. 50 párů muselo být za sebou. Byli tam strašlivě namačkaní. My jsme měli před sebou metr místa, byli jsme ten přechod a strašlivě jsme se smáli 50 páru, tomu jeho spolužákovi, protože se tam museli úplně namáčknout. Jenže pořád přicházeli opozdilci. A pak to šli přepočítat, že tam mají asi chybu. Tak jsme si říkali, že jsme v háji, že budem ta 50 a ještě jsme se jim tak smáli a teď na tom budem stejně. Naštěstí jsme byli 51 a mohli jsme se jim smát dál :D. Pak ještě jeden nástup. Dlouho jsme čekali a ten můj a jeho kamarád se rozhodli, že půjdou ještě na záchod, že to stihnou. Samozřejmě, že to nestihli, takže jsme tam s tou holkou přede mnou nakráčely samy. Oni si tam přiběhli přes celej sál a mohlo se pokračovat. Pak jsme měli pauzu asi hodinu a pak to začalo. Namáčkli jsme se do chodbičky k záchodům a čekali, až se začne. Uplynula čtvrthodina a nic a já myslela, že mi už upadnou nohy... No, ale hezky jsme si popovídali, dozvěděla jsem se spoustu nových věcí a tak (třeba že mají povinnou Zumbu a Aerobic na fotbalových trénicích a že mu to prý celkem jde, případně nám vysvětlovali, že jsou spolu propojení - ten můj a jeho spolužák, protože jednomu dopsala propiska a druhýmu 20 minut na to :D). Desetkrát kontroloval růži, kterou mi přinesl, jestli tam není trn. Nebyl. A pak jsme konečně začali. Polonéza = strašná nuda, pak ty základní tance. Po jedné části jsme se rozloučili a zbytek dne už jsem ho nikde neviděla ani nepotkala. No, byly pánský a dámský volenky, celkem to šlo, tancovala jsem skoro pořád. Co se mi tam vysloveně nelíbilo bylo to, že tam pořád strkali reklamy: Přihlašte se na lekce Zumby! Pojďte do tanečních pro dospělé! Musíte jít do bronzových tanečních! Bla, bla, bla, reklamy úplně pořád. Taky mě dost štvalo, že tam sice měli ukázky od profesionálů, ale byly strašně krátké. Bylo jich tam tak 5 a každá neměla snad ani 5 minut... Zatancovala jsem si i s fotříkem. Překvápkem byla mazurka, kterou prý tancoval naposledy v 1. třídě, takže bezva :D. Noo spolužák Dominik byl vyhlášen za 3. nej tanečníka. Z holek byla u nás zase Tereza myslím 4, takže dobrý. Já jsem dostala taky náhrdelníky. Jeden od jednoho spolužáka a pak druhý z kokinek od Dominika. Po tom jsem toužila celou dobu (o tom náhrdelníku...) a naštěstí jsem se dočkala :D. Každopádně co jsem vážně záviděla, byly náhrdelníky z gumových medvídků, které měla jedna holka! Grrr! Ty jsem chtěla taky! :D No, v tombole jsem opět nic nevyhrála, překvápko. Skončili jsme o půlhodiny později, než jsme měli. Pak se narvat k šatnám, po 12. si přišlápnout šaty a ještě namáhavě dojít k autu a nacpat se tam. Babičkám se to líbilo (byly tam se mnou dvě + fotr, matka nemůže), dokonce mi všichni chtějí dát na šaty (krátký, dlouhý už mám), takže bezva :D. Domů jsem přijela kolem 1, maminka se ještě musela mrknout na nějaká videa, já jsem se musela převlíct, odmalovat a vytahat těch 30 vlásenek z hlavy, + 2 gumičky, které se mi tam dokonale zamotaly. Nemohla jsem skoro chodit, dneska to samý, ale ve výsledku to stálo za to. Dopadlo to líp, než jsem čekala (vždycky se vyplatí čekat nejhorší, pak jste aspoň příjemně překvapení, příp. nejste zklamaní, protože jste to prostě čekali...) :D

Cielek - kresba

Táákže, konečně jsem to dočmárala. Hmm trvalo mi to doost dlouho, protože jsem neměla na kreslení moc čas. Až budu příště něco čmárat, asi si změřím, jak dlouho na tom dělám, protože to musí být hoodně dlouhá doba a celkem by mě to i zajímalo. Jinak, je to načmáráno akrilkama, pastelkama a obtáhlý lihovkou (po tom, co jsem zjistila, že ty moje původní čáry černou spešl tužkou nevidím jsem neměla jinou možnost). Ta lihovka je pěkná svině. Ještě nikdy jsem to s ní takhle nedotahovala a dokáže to dost zkazit, měla jsem s ní dost problémů, no... Jinak Cielek vypadá trochu jak elf, to nebyl účel, to dělá ta bílá barva obličeje a šedý vlasy... Hmm, teď začínám přemýšlet o tom, jak vypadal Roiben za mlada... Neřešte... Dál se proti mě spikla bílá akrilka. Zajímavé je, že černou překryla úplně v pohodě, ale z modré vznikla úplně světle modrá, což mě dost rozčilovalo, no nevadí... Je tam spousta chyb a tak, ale nevadí. Je to zajímavý vidět takhle na fotce, když normálně to má formát A2...

Ne pro školu, ale pro život se učíš!

Tákže, tenhle článek jsem se rozhodla napsat jen tak z nudy (a taky proto, že mám depku, že tady žádný články nepíšu...), takže v něm nehledejte žádný smysl ani nic podobného. Pořád píšu, jak mě škola vysiluje (už to začíná být moc otřepané), teď chci školu vzít z trochu jiné strany.Asi to udělám opět v bodech...

Pár pozitivů (možná...) na naší škole a třídě

*Je to zdroj dobré nálady (dobře, i té špatné, ale ta dobrá pořád o trošku převažuje). 90% mé školní docházky se musím smát, trpím neustálými záchvaty smíchu a většinou mi to vydrží doost dlouho. Nejvíc se s Bábou smějeme, když se ve škole něco dos... pokazí (dostanem pětku z písemky, pokazíme písemku, něco nás totálně naštve, profesoři to už vážně přeženou...), což je vážně dost zvláštní. I když se snažím mít špatnou náladu, nejde to, protože po pěti minutách s Bábou a ostatníma se musím stejně smát, to je vážně beznadějný (už milionkrát uvěřeno) :D

*Bábin Hlodník se rychle plní. Já jsem dneska zase málem umřela. Teď přijdou nějaké hlášky a tak...

Biologie: Profesor rozebírá trepku. "Takže, další částí je buněčná řiť... *ozve se smích* Ano, i trepka má svou prcinku!" řekne profesor dost úchylným a dětinským hlasem, jak to má ve zvyku. Ze zadní lavice se ozve spolužák Trepeš s pohoršeným zakašláním a prohlášením, že on rozhodně "prcinku" nemá.

Latina: Spolužák si vyrobí takové super vylepšováky. Za bríle si zachytí z každé strany jednu ceduli. Na té první je napsáno In-> a šipka směřuje do hlavy, na té druhé Out-> a šipka směřuje ven z hlavy.

Dějepis: Paní profesorka má svátek a tak jsme jí koupili - to by jste vážně neuhodli (to není ironie) - dvě klobásky. Přijde do třídy, spolužák jí za celou třídu popřeje vše nej a předá jí klobásky. Paní prof. se rozzáří oči, nakonec se teda rozhodne, že nebude zkoušet. Na konci hodiny nám povídá o své závislosti na mase. "Víte, já kdybych měla být vegetariánkou nebo něčím takovým, tak by mě ten život prostě nebavil. To by bylo hrozný. Já sice nesnáším lidi, co mají nějakou slabost nebo závislost, ale začínám mít dojem, že bych to bez toho masa vážně nedala... :D " Před tím jsme hráli hru "Udělej scénku nějaké historické události a ostatní to musí poznat." Nejvíc se líbilo hození bomby na Hirošimu (Dvě spolužačky byly na židli, ta druhá čupěla, pak ji sejmuli s židle a "lidi" pod židlí jako vybuchli. Pak nám vprávěla o tom, že její třída kdysi předváděla 1. Pražskou defenestraci a že prostě tak vzali dva borce a vyhodili je z okna ze třídy mezi popelnice. Oni už byli dřív domluvení, ale pro všechny ostatní to byl strašný šok. Proto prý tuhle hru hraje raději se staršími studenty, ktaří už jsou v prvním patře, protože prý nikdy nemůžete vědět, co ty studenty napadne, že...

Takovýhle hlodů byla spousta, ale to bych tady byla ještě dlouho, takže pokračujeme...

*Našla jsem si tu tolik skvělých kamarádek, jaké jsem si nenašla zatím za celý svůj život. Známe se pět let a přbližně dva měsíce. Naše kamarádská sestava se od primi nezměnila. S Bábou sedíme na stejném místě už po 6 (akorát teda o lavici dozadu, ale to je detail), další kamarádky také ve stejných párech jako v primě kolem nás. Pořád si máme o čem povídat, nepamatuji si v podstatě žádnou pořádnou hádku (vím o jedné, kdy jsem nadávala, že na mě nepočkaly na obědech, zdrbaly jsme se a po minitě a půl už jsme byly zase usmířený, takže tak :D), což u těch mých ostatních kamarádek by bylo nemožné... Obecně mám ráda svou třídu. Je tam tolik skvělých lidí, ať si říká kdo chce co chce, já už to přece jen poznám (za ty roky na táborech, tolika různých akcích kde jsem byla a hlavně jsem příšerně komunikativní, takže kamkoliv vlezu, už se musím s někým seznamovat, takže mám tolik známých, že to ani není možný...), prostě je ta třída skvělá, tečka.

*Škola nám dala obrovský rozhled, to musím uznat. Ať už naše hodiny zeměpisu, kde náš profesor neustále řeší zkázu lidstva a podobně nebo snaha naší třídní dávat nám rady do života. Už jsem se rozhodla, že nebudu mít vlasní děti, protože si raději nějaké adoptuji, abych zbytečně nezamořovala planetu, rozhodně nejsem rasistka (pan profesor ze zemáku měl taky pěkný proslov o cikánech a větnamcích v našem státě, to myslím pozitivně), to už značí moje japanofílie a to, že mám za kamarádku romku z dětského domova (letošní tábor). Mám svůj názor na všechny politiky a vím, že i ten nejslušnější může být svině a taky to, že náš stát je úplně na houby (ZSV). Et cetera (latina).

*Vím, že drogy a cigarety jsou špatné a navíc naprosto zbytečné. U nás ve třídě pravidelně kouří snad jeden člověk. Schválně, kdo z vás to může o své třídě říct??? (občasně tak dohromady 3 a to nevím jistě, jestli s tím už náhodou nepřestali úplně). Navíc drogy nejsou v mém případě vůbec potřeba. Dneska jsem byla od jednoho spolužáka obviněna, že si na mé lžičce (kterou jsem na něj ukazovala) určitě rozpouštím perník, takže tak :D.

*Ughr, už jsem zapoměla, co jsem ještě chtěla, no neva... Na to, že to měl být původně krátkej článek, super... :D Už jsem dočmárala Cielka, asi ho vyfotím zejtra, až bude lepší světlo... Vypadá trochu jako elf nebo tak něco... P. S.: Lihovky jsou svině...

Eráre humánum est... (kdo to nepřeloží, znamená to Chybovat je lidské.)

Sushi ♥♥♥

Konečně jsme se dočkaly!!! Dneska jsme s Šajdou konečně ochutnaly sushi. Ráno jsme vyrazily (chtěly jsme si dát polední menu, které však o víkedndech nevedou, jak jsme tam pak zjistili...) do Olympie s tím, že jsme měly 20% slevu od Báby. Největší problém bylo najít tu restauraci. Nakonec se nám podařilo najít alespoň plánek, dotykovej, takže jsme se to ještě musely naučit ovládat... No, nakonec jsme sushi bar našly, s velkým ostýcháním si sedly ke stolu, kde u nás byla pohotově číšnice, která nám přinesla jídelní lístek. Všechno tam bylo dost drahé, ale to už jsme předpokládaly před tím... Jak jsme zjistily, polední menu neměli a tak Šajda si dala Maki sushi Avocado a já Maki Sake. Přinasla nám předkrm, který nám chutnal pomalu víc než to sushi, ale nevadí (byl fakt hoodně dobrej :D), malé osmažené sushi, vevnitř byla krabí tyčinka, pod tím nastrouhaná mrkev se zelím. Čekaly jsme na sushi a při tom jsme se stresovaly, aby nám nepřinesli něco úplně jiného, ale naštěstí přinesli správné jídlo. Chvíli to ale trvalo, mezitím jsem si zkracovala volnou chvíli pozorováním páru u vedlejšího stulo. Asi byli na sushi taky poprvé, číšník jim všechno vysvětloval, jak se drží hůlky, jak se to správně jí a tk dále, což já jsem taky potřebovala vědět :D. Pak nám to přinesli. Šest sushi každé, vedle toho hromádka wasabi a hromádka zázvoru a pak ještě plátky něčeho žlutého, co už jsem zapoměla, co to bylo. Číšnice se nás zeptala na to, jestli jsme na sushi poprvé, nacož jsme se přiznaly. Vysvětlila nám, že do mističky, která tam byla připravená se nalije sójová omáčka a do ní se rozmíchá wasabi. To přesně jsme udělaly. Pak se do toho sushi namáčí. Snědly jsme si předkrm a pak jsme se pustily do sushi. Bylo to mooc dobré, akorát jednou jsem to sushi v omáčce s wasabi celé vykoupala a pak mi málem uhořela huba. Pak jsem si na to ještě dala zázvor, který taky zrovna nemiluju, ale přežila jsem to. Po chvíli jsem si všimla, že pán od vedlejšího stolu to vzdal a tak mu přinesli vydličku :D. Snědly jsme to a pak přišlo na řadu placení. Přinesla nám lístek v takových těch deskách. Já jsem na to byla zvyklá už z restaurací z dovolených s našima, Šajda to viděla poprvé. Pak se číšnice zdekovala a odešla. Nakonec jsme usoudily, že slevu asi nepoužijeme, ještě jsme jim tam nechaly dýško, páč to stálo 280 dohromady a dávat tam drobáky bylo blbý, takže super. Pak jsme šly nakupovat. Zjistily jsme, že v žádném obchodě teď neprodávají rifle s nízkým pasem, což Šajdu, která si nový rifle chtěla koupit, totálně doštvalo. Opustily jsme Olympii a jely do Vaňkárny. Kus od Vaňkárny jsme si nakoupily spoustu kravin (od gumiček po dárek pro Šajdinu ségru) a pak jsme hledaly gatě ještě ve Vaňkárně. Nic. Na uklidnění jsme si musely koupit ovoce v čokošce, já meruňky v jogurtu, slunečnici v bílé polevě a jablkový rolky a Šajda švestky v čokoládě a kokosový hrudky v jogurtu, pak jsem si ještě koupila sypanej čínskej zelenej čaj s jasmínem a valily jsme na trolej. Teď si tady piju čajík, jím slunečnicu, fetuju vonný tyčinky, kterýma jsem zasmradila celej barák (fotr za to sprdnul bratra... :D) a je mi fáájn... Zejtra ještě půjdu na zumbu a pak na zkoušku zpěvu... Béézva :D

Když si tak člověk čmárá...

Pastelky jsou úžasná věc. Pastelky, tužka a guma jsou mí kamarádi a to už po dlouhatánskou dobu. Už jako malá jsem milovala omalovánky. Měli jsme jich doma obrovskou hromadu a já jsem celý den vymalovávala. Pak přišla éra fixek. Jenže fixky dokážou často zradit. Sice se nezlomí, ale brzy se vypíší. Navíc dělají příšerné mapy, nedá se s němi pořádně stínovat, prostě jsou na houby. Proto v poslední době fixy nijak nepoužívám, prostě je nemám ráda. Zato pastelky používám čím dál častěji. Když jsem začínala s pořádným kreslením doma (už si nečmáráte jen tak z nudy... dobře, čmáráte si jen tak z nudy, ale většinou víte, co chcete nakreslit...), používala jsem ze začátku nejdříve tužku nebo uhel. To bylo poměrně jednoduché a vyhovovalo mi to. Jenže u některých obrázků je to taky na houby. Potřebují být barevné, aby vynikly všechny detaily, vyšla najevo podstata obrázku a také to, jestli mají být optimistické nebo naopak pesimistické. A tak jsem začala vybarvovat pastelkama. Tím se toho dá hooodně moc zkazit. Můžete přetáhnou, splést si barvu nebo se vám to vybarvení prostě nelíbí a ve většině případů to nejde vygumovat. První pokusy dopadly špatně. Litovala jsem, že jsem to nenechala pouze černobílé. Ale po troše cviku už to bylo lepší, stálo to za to. Dodnes se mi daří vybarvováním věci kazit, ale častěji se mi to zase vybarvené líbí daleko víc, takže ten risk za to stojí. Důležité je mít pořádné ozeřávátko!!! (té nesmyslné věty na závěr si nevšímejte, jsem trochu mimo, to ta vonná tyčinka s vůní vanilky, kterou jsem si tady zapálila...)

Tenhle obrázek mám rozkreslený už hoodně dlouho, jenže pořád nemám čas ho dodělat. Zatím je to jen tužkou, z části momentálně obtažené, pak se vrhnu na vybarvování (samozřejmě pastelkama). Zatím tam pastelka není, ale chtěla jsem sem hodit nějaký obrázek, pokud možno nový, takže pokud můj blog neznáte, tak nějaké další obrázky mám ve složce Moje kresby, kde už jsou převážně vybarvené pastelkama... Jinak se nemůžu rozhodnout, jakou barvou mu vybarvím ten obleček... Teď především pro ty, co Kuro znají, aby poradili, jakou barvou mu mám vybarvit hadry (je to někdy po smrti Madam Red...).

Nákres

Až to dodělám, dám sem konečnou verzi, ale to si asi ještě chvilku počkáte...

Znakovka a naše škola

V pondělí, 26. 9. se u nás na škole uskutečnila přednáška se sluchově postiženým Sergejem Josefem Bovkunem (jeho jméno je veřejně známé a tak si dovoluju jej zveřejňovat). Momentálně prý vyučuje v mateřské škole v Praze pro sluchově postižené a také dělá dejme tomu moderátora ve zprávách v znakové řeči. U nás na škole měl přednášku obecně o sluchově postižených, o jejich životě, o svém životě, o tom, co mohou dělat a co nemohou a tak různě. Já jsem se na ni už předem dost těšila, protože jsme se s Bábou naučily pár znaků a obecně mě tato problematika dost zaujala a obecně jsem se zajímala o neslyšící a tak, i když jen okrajově (mohl za to především seriál Sign a jedna kamarádka, která má znakovku jako dobrovolný předmět ve škole... Taky bych chtěla!). Nachystali jsme si třídu, přednáška byla v naší, a šlo se na to. Přednáška byla jen pro sextu a septimu. Na začátku vešel do třídy a my jsme ještě čekaly na druhou třídu, než přijdou. Mezi tím se rozjela debata na téma "ten hluchej borec" a to o něm bez něj. V klidu se tam řešil normálním hlasem, protože se nikdo nemusel bát, že ho uslyší, takže věty styl: "Je celkem hezkej!!!" případně: "Takovej chudák roztomilej..." což spolužák říkal kousek od něj byla vážně zajímavá. Ale když jsme se dostali do hloubky přednášky, zjistili jsme, že na tom nejsou zas tak špatně, jak jsme si mysleli. Pan Sergej si s sebou přivedl i tlumočnici a to profesionální, která nám překládala každé jeho slovo - Naďu Dingovou... tedy znak. Jeho jazyk nebyl rozhodně jednoduchý, tím myslím, že neměl málo slov, používal opravdovou škálu výrazů, překladatelka to asi neměla lehké, ale jak už jsem říkala, byla to profesionálka a jedna z nejlepších v republice... Sergej měl hluché rodiče i hluchou sestru, jeho národním jazykem byl znakový jazyk, ale češtinu se učí. I mluvit. Prý to potřebuje například u doktora a tak podobně. Jak jsem zjistila, znakový jazyk není jen jeden pro všechny státy, každý má vlastní a to dost rozdílný, i když existuje jeden globální, který však není moc rozšířený. Co mě nejvíc dostalo byla věc, že mají dokonce i nářečí, například že tramvaj a šalina se řekne jinak. To jsem tedy rozhodně nečekala. On sám prý dělá všechny normální věci, jak nám zdůrazňoval, může klidně řídit, rád řídí a dokonce si při řízení může i povídat a to buď jednou rukou nebo občas řídí kolenem a používá obě (k otázce "Jaké máte auto, že dokážete řídit kolenem?" se nikdo zřejmě neodvážil... :D). Bavili jsme se o kultuře, že mají vlastní divadla, webové stránky, dokonce i písničky, básničky, rukolamy ale prý nemají... :D (otázka spolužáka :D). Krom tohoto jsme se dozvěděli i spoustu věcí z historie neslyšících. Byly to opravdu kruté časy pro ně, až nám některým nad tou debilitou některých zůstává rozum stát (například pokus naučit všechny sluchově postižené normální řeč, zrušení všech škol pro ně a dokonce zákaz používání znakového jazyka), naštěstím momentálně už je to poměrně dobré. Musím uznat, že začátky sice byly váhavé, ale nakonec jsme ho otázkami až zahltili. Museli jsme se hlásit, protože překladatelka k nám byla zády a on nás neslyšel, když jsme něco říkali, takže když někdo něco jen tak řekl a nepřihlásil se, Sergej pokračoval ve výkladu a překladatelka ho musela zastavit, protože on nevěděl, že něco říkáme. Nechyběla ani hra a to Tichá pošta, u které jsme se rozhodně pobavili. Byly 3 skupiny po 4 lidech, ukázal větu o třech znacích, dvakrát a ti první z řady je museli ukázat těm dalším. No vypadalo to opravdu komicky, jak některým z toho vyšlo něco úplně jiného :D. Jedna spolužačka také byla vybrána pro to, aby si zkusila takovou komunikaci s neslyšícím. Nejdřív k němu přišla, poklepala mu na rameno, zamávala mu. To bylo všechno správně. Pak chtěl aby ukázala něco dalšího. Ukázala, že "Já a ty půjdeme tam..." ukázala nejdřív na sebe, pak na něj a pak na dveře. A on prý: "No? A kam půjdeme? Musíš do toho dát emoce v obličeji, protože já teď nevím, jestli to bude něco příjemného nebo jestli se mám bát... Jestli půjdeme třeba na oběd nebo někam na rande nebo tak..." No my všichni kolem jsme byli mrtví :D On sám ukazoval neustále v obličeji emoce, což je prý velice důležité pro význam znaků. Nejdříve některé znaky vypadaly komicky, ale zvykla jsem si na to a mooc se mi to líbilo. Naučili jsme se i nějaké znaky, dokonce i větu: Já umím mluvit a ty umíš znakovat. Příp. Já neumím znakovat nebo Jak se máš, Jak se jmenuješ a tak dále. Také nám ukazoval některé rozdíly, říkal nám o třech pravidlech znakování: Místo, tvar ruky a výraz v obličeji. Na všech těchto bodech záleží význam znaků a to jsou mezi některými opravdu malé rozdíly...

Další věc, která mě dost překvapila bylo třeba to, že svým známým dávají jména - speciální znaky a to tím, že je pojmenují podle něčeho, co je charakterizuje nebo co je na nich výrazné, ale musí se lépe znát (ukazoval nám například Paroubka - ukázal bradavici na tváři a otrávenej obličej a nám to bylo všem jasné a to to nemusela překladatelka ani překládat :D a další... :D) a to stejné je u měst a zemí a obecných názvů. Nakonec od nás dostal pero v kragičce s logem našeho gymplu, s čímž prohlásil, že je to jak pro našeho prezidenta. Nenápadně si ho strčil do kapsy a prohlásil, že panu prezidentovi by se určitě taky líbilo... :D No rozhodně jsem si to hoodně užila, bolely mě tváře od smíchu a od toho, jak jsem se pořád usmívala a dozvěděla jsem se strašlivě moc věcí, které mě zajímaly. Musím uznat, že jsme byly poměrně vděčné publikum, získal ocenění správným potleskem ve znakovém jazyku a vypadal celkem spokojeně. S Bábou jsme uvažovaly o tom, že by byla vážně sranda, kdyby nás vybraly do té konverzace a my by jsme mu vyznakovaly, ať jde s náma na benzínku, případně jestli abstinuje, další slovo, které jsme se naučily byl blázen, to by se mu určitě taky líbilo :D (samo takové užitečné věci). Ale tak on nás zase naučit "Ty vole!" ve znakovce, takže taky dobrý :D.

Když jsme šli domů, prohlásila jedna kamarádka, že se jí ta znakovka strašlivě líbí a že chce nějakýho hluchýho v blízkosti, od kterýho by se to mohla naučit, takže taky bezva :D.

Dnes (úterý) jsme dostali za úkol napsat nějaké krátké poznatky z přednášky, jestli se nám to líbilo a tak. Spolužákův poslední bod byl: "Už by mi tolik nevadilo, kdybych ohluchnul..." :D Ach jo... Ještě pár odkazů...

slovník

zprávy - Sergej

foto - Sergej - poslední fotka, ten úplně vpravo

Traband - i s paní tlumočnicí - písničky

Křtění cédka Trabantu - pusťe si i ten druhej díl :D

Vlaštovka - písnička, která se mi vážně líbí... Ne jen ta :D Začíná to se mnou být vážně špatné, teď už poslouchám i písně pro neslyšící, co to bude příště??? :D

Stránka pro neslyšící děti - doporučená stránka od Sergeje

Samota? Ne, ne...

"Bez společnosti nežiju!" říkala jsem jednu dobu. Opravdu jsem mívala celé víkendy strašlivé depky, když jsem musela být zavřená doma a nevidět se s kamarádkama a s lidmi, se kterými bych si mohla povídat o věcech, co bych chtěla já (což znamená, že do této skupiny nezapadají rodiče a podobně, alespoň v mém případě...). Teď už jsem na tom trošku jinak. Ne, že bych přestávala mít ráda společnost, potřebuju někoho, s kým bych si mohla popovídat (jsem příšerně ukecaná), ale začíná se mi zvětšovat averze vůči škole a téměř každý další den v ní je pro mě utrpením (vysvětlení - nemám čas chodit pařit a tak jako mí vrstevníci, takže spojka mezi mnou a společností je buď ve škole nebo v kroužcích, kterých mám taky požehnaně...). Což o to, občas je to zábava, ale příšerně mě momentálně vysiluje, doslova ze mě vycucává energii a většinou i dobrou náladu. Společnost se nezměnila, mám tam pořád své skvělé kamarádky a podobně, ale ve škole toho po nás chtějí čím dál tím víc a já už to prostě nedávám. Minulý týden jsem neměla ve školním týdnu ani chvilku volného času. Pokaždé jsem chtěla jít brzy spát, ale nemohla jsem, takže jsem byla mrtvá ještě z toho. Nakonec jsem se nesmírně těšila na víkend, jenže ten jsem strávila na dvou narozeninových oslavách, čtením čtenářského deníku a opravovaním chyb, rýsováním odporného obrazce do deskriptivní geometrie a učením všech dalších předmětů, takže jsem z víkendu neměla opět nic. Většina prohlásí, že zítra je svátek a máme volno, jenže já musím cosi natáčet na našem Svatováclavském běhu, takže dopoledne a kus odpoledne v háji a v pátek píšem velkou z dějáku (ve čtvrtek přijedu dom tak v 9, protože máme taneční...) a musím se doučit fyziku a něminu, nemluvě o chemii, takže bezva (ten děják jsem se ještě před chvilkou snažila učit, ale byla jsem z té školy tak zhnusená, že to prostě nešlo a špatnou náladu mi nezpravila ani čokoláda...). Navíc můj další víkend má vypadat podobně, takže bezva. Každopádně, když se řekne společnost, záleží na tom, jaká. Většinu asi napadne společnost opačného pohlaví. Když jsem byla mladší, vždycky jsem záviděla mým vrstevnicím, že už chodí/chodily s klukem a o mě žádný nestojí. Teď už to ale vidím trochu jinak. Upřímně po některých zkušenostech, ať už mých nebo cizích o něj nestojím. Prostě zatím jsou to pro mě jen starosti navíc a ty já rozhodně nepotřebuju. Navíc s tou mou časovou krizí by to taky nedělalo dobrotu. Momentálně kluka na chození prostě nepotřebuju a hotovo. Ale s kamarádkami je to jiné, bez těch bych se neobešla. Kdyby tam ve škole nebyly ony, asi by mě tam nikdo nedokopal a já už bych to dávno zabalila. Jsem příšerně společenská osoba, potřebuju pořád někoho kolem sebe a ještě k tomu jsem strašlivě ukecaná osoba. Opravdu, moje heslo většinou, když se s někým seznamuju je: "Jsem příšerně ukecaná a dokážu mluvit pořád. Pokud by tě to nebavilo, nebo pokud bys chtěl něco říct, musíš mě zastavit, protože jinak nepřestanu." Většinou je to pravda, ale na druhou stranu už hodně lidí prohlásilo, že je baví mě poslouchat, že umím dobře vyprávět, takže ať klidně mluvím. Kamarádka zase prohlásila, že je vždycky ve stresu, když se mnou někam jde a já nic neříkám, že to je pro ni strašlivě depresivní (prostě nezvyk :D).Takže takhle. Ještě nevím, co budu dělat za práci, i když už mám představu, ale rozhodně nebudu moct dělat něco někde sama. Takže asi tak... Co Vy a společnost??

Můžu Vás požádat o tanec?

Takto má vypadat správné požádání muže o tanec a to doprovázeno ještě menší úklonou. Ve zkratce - první lekce tanečních je za mnou a nad moje očekávání jsem si to užila a bylo to super. Jdeme na to :D

Takže, taneční jsme měli ve čtvrtek v pět a to v taneční škole DYNAMIC. Ten čas byl dost na houby, protože jsem ve 3 končili v těláku a většina z nás se nestihla dostat dom. Aby toho nebylo málo, tak si ještě naši páni profesoři v těláku, který máme poslední 2 hodiny odpoledne, vymysleli, že budeme běhat holky 3 a kluci 5 kilometrů. Samozřejmě, musíte chápat, že jsme celý den, co jsme to věděli nadávali, protože to od profesorů opravdu nebylo hezké... Přežila jsem běh, úplně tuhá jsem se doplížila do třídy a nedokázala jsem udělat nic jiného, než si sednout, sundat si boty, umýt si xicht a rozdělat si banán. To ovoce je vážně asi kouzelné, protože mě dokonale nakoplo. Pak jsem do sebe narvala ještě jakejsi dýňovej rohlík či co s marmeládkou a už jsem byla celkem v poho. Pak jsem na sebe začala rvát šaty, když přišla Kubi z plavání (jsme rozdělení na půlky a ona je v té druhé). Začala se taky oblékat (oblíkaly jsme se v podstatě prosklené třídě s oknama na 2 strany a to v prvním patře, jedna strana vedla do ulice, ale vůbec nám to nevadilo...). Oblíkly jsme se, namalovaly, udělala jsem si svůj úžasný drdol na hlavě, který se překvapivě začal rozpadat až za hodinu => když jsem přijela na místo. Nejhorší bylo dostat se do silonek a pak jít na těch mejch poměrně malejch podpatkách (já podpatky vůbec nenosím, protože jsem dost velká...) na trolej. Po tom běhu jsem myslela, že zdechnu. V troleju byla půlka třídy. Dost mě uklidnilo, že většina měla nějaký takový šaty jako já, takže jsem si tam nepřipadala nepatřičně, jak jsem předpokládala. Celou cestu jsme s holkama depkovaly. Teď to trochu zkrátím. Přeneseme se do doby, kdy už jsme seděli všichni v sálu a začínalo se. Komentovala to naše nová lektorka a říkala nám nějaká základní pravidla společenského chování. Nejlepší útržky: "Takže přijdete k dámě, neodtáhne te ji za vlasy ani za ruku, ani za nic jiného, ukloníte se a zeptáte se větou "Mohu Vás požádat o tanec?" a pak jí můžete ještě políbit ruku. Ona vám jí podá. Ale NEBUDETE jí slintat až na záda, jen to NAZNAČÍTE!!! A dáma nebude dělat žádné vofuky, přijme nastavenou paži a pak se budete spolu procházet dokolečka, dokud vás nezastavím. Pánové vedou koncerzaci, třeba o počasí..." Tak takhle nějak to vypadalo. Seděla jsem tam, s naprostou depkou, že si pro mě nikdo nepřijde a dívala se na to, jak moje kamarádky jedna po druhé mizí a já tam zůstala snad poslední. Jenže pak si pro mě někdo přišel. Požádal mě tím slušným způsobem o tanec, i když mu to ještě moc nešlo, obdařil mě zářivým úsměvem a já mu podala svou ruku. Pak ještě naznačil, že mi ji líbá, no bylo to dost vtipné. Pak jsem se musela zvednout a zařadit do promenády. Jen jsem se modlila, abych se na těch podpatcích nezabila. Zvládla jsem to. Pak jsme se opět slušně představili a já po první minutě zapomněla jeho jméno. Což byl trapas. Pak nám bylo řečeno, že dámy přinesou příště pánům kapesníček a pánové zase naopak dámám nějakou menší pozornost, jako třeba kytku nebo čokoládu. Já upřímně doufám v tu čokoládu, na kytky moc nejsem. Tak jsem se ho zeptala ještě jednou na jméno, jmenuje se Honza. A pak jsme začali waltzem. Ten nemám moc v oblibě a taky mi ze začátku moc nešel. Ale jemu taky ne, to mě uklidnilo. Ruka mu sjela z lopatky, kde ji měl správně podle instrukcí mít někam níž (nepředstavujte si nic úchylného, prostě ju měl pod popatkou kousek) :D a já mu ji automaticky posunula (dva roky našeho tančáku udělaly svoje, i když jsem tam byla totální dřevo, aspoň k něčemu to bylo :D). Snažila jsem se konverzovat, ale přes ten reprák to moc nešlo. Pak jsme se učili jave. Ten mám o něco raději. Vysvětlovala nám, jak to vypadá a tak a Honza už se začal chystat do základního držení jako u waltzu, ale já jen zakroutila hlavou a nastavila mu ruce, které správně chytil. Pak nám základní postoj ukázala, měli jsme ho už správně :D, takže dobrý. Jive mu šel tak středně, většinou nezvedal nohu u přešlapu, takže mu to nevycházelo. Já jsem se mu snažila radit, jako že má dělat třeba menší kroky, protože pak, až to bude v normálním tempu to bude líp stíhat. Hned po mně to řekla lektorka, takže taky dobrý :D. Pořád mu to nevycházelo, tak jsem mu začala počítat, ale nechytal se (jako pořád to bylo lepší než u většiny kolem, jak jsem se dívala... :D). Pak jsem mu vždycky ještě říkala: "Zvedni tu nohu...", ale nic, no nevadilo :D. Celou dobu jsme se na sebe navzájem usmívali, protože jsme nokonverzovali, no bylo to dost zajímavé :D. Pak přišla moje milovaná chacha. Bohužel jsme nedělali ani pořádný základní krok, což mě štvalo, ale co. Chacha mu šla líp. Opět jsem ho povzbuzovala a tak. Pak mě odvedl na místo, poděkoval za tanec a kolem mě si sedly i ostatní kamrádky. A začaly jsme debatovat. Moc jsme toho nestihly, jen jedna říká: "Ten můj pěkně voní..." já: "No, ten můj hulí..." :D takže dobrý. Bába z toho byla hotová ještě dneska... A pak přišla další pánská volenka, kdy jsem byla smířená s tím, že si pro mě už nepřijde, protože chudák ze mně bude mít trauma, především z toho mýho buzerování, i když jsem se snažila krotit... Jenže překvapivě přišel, což se stalo jen některým holkám, že pro ně přišel cizí borec dvakrát. A začalo další kolečko a opáčko. Tentokrát už mu to šlo líp. Opět jsme se místo konverzování na sebe jen usmívali, protože přes ten reprák jsme se neslyšeli. Kolem mě byli vždycky nějací spolužáci. Pokaždé se na mě významně podívali a řekli jen "Klášóó?" z čehož jsem nemohla... No, stalo se mi to tak 3x... Pak mě opět odvedl na místo a když jsem si sedla, tak jedna spolužačka před nama říká: "Bábo! Tys měla teda pěknýho borca! A Klášo? Ty toho co pro tebe byl znáš?" "Ne... Proč?" "Ten byl taky hezkej!!! A ještě si pro tebe přišel dvakrát..." Abych pravdu řekla, Honza byl poměrně hezkej. Byl to blonďák, o kousek vyšší než já, měl růžovou kravatu, což pro mě bylo poznávací znamení. Vypadal jako trochu šampónek, prostě typ borca, kterej by o mně normálně ani nezavadil pohledem. Nejsem moc hezká, to o sobě vím, proto jsem měla příšerný depky z toho, že tam zůstanu sedět. A nakonec to dopadlo takhle, což mě dost překvapilo. Třetí tanec byla dámská volenka. Neřekla nám, jak máme borce vyzvat o tanec a tak Šajda říká: "Tak přijdu k tomu borcovi a řeknu mu: "Pikachu, volím si tebe!!!" ."Z toho jsem odpadla, to se nedalo. Já nevěděla, co mám dělat, jesi pro něj jít. Naštěstí mě někdo předběhnul, takže jsem měla problém vyřešen. Se Zitou jsme si vzal každá nějakýho borca a opět jsme opakovali. Opět jsem stála vedle spolužáka. S tím druhým se mi už tak dobře netancovalo. Byl možná o kousek menší a to není nejlepší. Pak přišel na řadu závěrečný ploužák. "Takže, nebudu vám říkat, jak se máte držet, ani jaké máte dělat kroky, ale uvědomte si, že je tady SVĚTLO a že ještě NENÍ PO 10 HODINĚ VEČERNÍ!!!" Ehm, ploužák byl nuda. Bus jsem nestihla, nával v šatně, takže jsme měla ještě hodinu. Tak jsme šly s holkama do KFC. Nemám ráda KFC. Tam jsme si zapomlouvala, za chvilku tam přišlo tak dalších 6 holek z naší třídy, pěkně jsme si popovídali a pak jsem jela dom. U troleju jsem se ještě potkala s Barbuškou, takže jsme si celou cestu povídaly a doma mě čekalo taky úžasné překvapení - nová karta do mobilu a dokonce mi i fakčila! Konečně!!! Takže jsem tam ihned musela natáhnout všechny ty věci, co jsem chtěla a pak někdy kolem 11 jsem šla spát. V pátek jsem byla totálně mrtvá, ale to byl detail, protože čtvrteční odpoledne jsem si užila a to bylo hlavní. Každopádně na mě měli narážky i borci ze třídy. Tak se tak na obědech baví o tanečních, pak zahlídnou mě a říkají: "Zato Kláša si to vyžrala, co?". Zajímavé... Každopádně mi to už začíná vrtat hlavou, protože mě jen tak takové štěstí nepotkává, takže jsem si samozřejmě musela vzpomenout na Carrie, což mě dost zdeptalo. Doufám, že to nebyla nějaká hnusná sázka, ale to by mi neudělali, to vím. Hlavně si to nebudu kazit... Stačilo mi dnešní odpoledne. Jela jsem na mega nákup s fotrem a na parkovišťu u Tesca nám kleklo auto. Baterka. Po hodině a půl se nám za pomocí nějakýho cizího borca podařilo nastartovat a odjet dom. Fotřík vůbec netušil, co to auto má za problém. No nic... Pp :D