A pak zvonění oznámilo oběd. Jak jsem vyskočila ze své židle a chvatně nahrnula učebnice do tašky, můj oživlý výraz musel Jessiku trknout.
"Ty s námi dnes sedět nebudeš, viď?" uhodla.
"Myslím, že ne." Nemohla jsem si být jistá, že mi Edward zase nevhodně nezmizí.
Ale za dveřmi učebny španělštiny, opřený o zeď - svou krásou podobný řeckému bohu - stál Edward a čekal na mě. Jessica na něj pohlédla, zakoulela očima a odešla.
"Uvidíme se později, Bello." Její hlas byl nabitý narážkami. Možná budu muset vypnout zvonění na telefonu.
"Ahoj," jeho hlas byl pobavený a podrážděný současně. Poslouchal, to bylo jasné.
"Čau."
Nenapadlo mě nic, co bych dalšího měla říct, a on nemluvil - předpokládala jsem, že čeká na příležitost - takže jsme šli do jídelny mlčky. Jít s Edwardem během frmolu o polední přestávce mi hodně připomínalo můj první den tady; každý na mě zíral.
Vedl mě do fronty a pořád ještě nepromluvil, ačkoliv po mně každých pár vteřin šlehl hloubavým pohledem. Zdálo se mi, že na jeho tváři podráždění vítězí nad pobavením. Nervózně jsem si pohrávala se zipem na bundě.
Přistoupil k pultu a naplnil podnos jídlem.
"Co to děláš?" namítla jsem. "Snad to nebereš všechno pro mě?"
Zavrtěl hlavou a postoupil dopředu, aby zaplatil jídlo.
"Půlka je pro mě, samozřejmě."
Zvedla jsem obočí.
Vedl mě na to samé místo, kde jsme už jednou předtím seděli. Z druhé strany dlouhého stolu na nás pobaveně zírala skupinka maturantů, jak jsme si sedli proti sobě. Edward si toho nevšímal.
"Vezmi si, co chceš," nabídl a postrčil podnos ke mně.
"Jsem zvědavá," začala jsem, vzala si jablko a otáčela ho v rukou, "co bys dělal, kdyby tě někdo nutil sníst nějaké jídlo?"
"Ty jsi pořád zvědavá." Zašklebil se a zavrtěl hlavou. Zadíval se mi do očí a neuhýbal pohledem, zatímco zvedl z podnosu plátek pizzy, schválně si ukousl velké sousto, rychle žvýkal a pak polkl. Dívala jsem se s očima vykulenýma.
"Kdyby tě někdo nutil jíst bláto, taky bys to dokázala, viď?" zeptal se blahosklonně.
Nakrčila jsem nos. "Jednou jsem to udělala… z přinucení," přiznala jsem. "Nebylo to tak špatné."
Zasmál se. "Myslím, že mě to nepřekvapuje." Zdálo se, že něco za mým ramenem upoutalo jeho pozornost.
"Jessica analyzuje všechno, co dělám - později ti to podrobně rozebere." Postrčil zbytek pizzy ke mně. Zmínka o Jessice mu vrátila do rysů náznak předchozího podráždění.
Odložila jsem jablko a ukousla si pizzy. Dívala jsem se stranou, věděla jsem, že začne sám.
"Takže ta servírka byla pěkná, říkáš?" zeptal se jako by nic.
"Ty sis toho vážně nevšiml?"
"Ne. Nevěnoval jsem jí pozornost. Měl jsem plnou hlavu jiných věcí."
"Chudák holka." Teď jsem si mohla dovolit být velkorysá.
"Něco z toho, co jsi řekla Jessice… no, dělá mi to starosti." Nenechal se rozptýlit. Hlas měl nakřáplý a díval se na mě zpod svých řas ustaranýma očima.
"Nepřekvapuje mě, že jsi slyšel něco, co se ti nelíbilo. Víš, co se říká o těch, kdo poslouchají potají," připomněla jsem mu.
"Varoval jsem tě, že budu poslouchat."
"A já jsem varovala tebe, že nebudeš chtít slyšet všechno, co si myslím."
"To jistě, to jsi mě varovala," souhlasil, ale jeho hlas byl stále hrubý. "Nemáš ovšem tak docela pravdu. Já chci vědět, co si myslíš - všechno. Jenom si přeju… aby sis některé věci nemyslela."
Zamračila jsem se. "To je docela rozdíl."
"Ale o to v tuto chvíli zrovna nejde."
"Tak o co jde?" Nakláněli jsme se teď k sobě přes stůl. Své velké bílé ruce měl složené pod bradou; já jsem si pravou rukou objímala krk. Musela jsem si připomínat, že jsme v přeplněné jídelně, kde se na nás pravděpodobně dívá mnoho očí. Bylo snadné ponořit se do naší vlastní soukromé, napjaté bublinky.
"Vážně věříš, že tobě na mně záleží víc, než mně záleží na tobě?" zamumlal a naklonil se ke mně při těch slovech ještě blíž, jeho temně zlaté oči byly pronikavé.
Snažila jsem se vzpomenout si, jak se vydechuje. Musela jsem se podívat jinam, než se mi to vybavilo.
"Už to zase děláš," zabručela jsem.
Vykulil překvapeně oči. "Co?"
"Omamuješ mě," přiznala jsem a snažila se soustředit, když jsem se podívala zpátky na něj.
"Aha." Zamračil se.
"To není tvoje chyba," povzdechla jsem si. "Nemůžu si pomoct."
"Odpovíš na mou otázku?"
Podívala jsem se dolů. "Ano."
"Ano, odpovíš, nebo ano, vážně si to myslíš?" Byl zase podrážděný.
"Ano, vážně si to myslím." Oči jsem měla sklopené, sledovala jsem vzor nepravých dřevěných let natištěných na laminu. Ticho se vleklo. Paličatě jsem odmítala být první, kdo ho tentokrát prolomí, a tvrdě jsem bojovala proti pokušení kouknout se, jak se tváří.
Nakonec promluvil, hlas měl sametově měkký. "Mýlíš se."
Vzhlédla jsem a uviděla, že jeho oči jsou něžné.
"To nemůžeš vědět," nesouhlasila jsem šeptem. Zavrtěla jsem hlavou v pochybách, ačkoliv se mi po jeho slovech srdce rozbušilo a hrozně moc jsem jim chtěla věřit.
"Co tě vede k takovému přesvědčení?" Jeho křišťálově průzračné topazové oči byly pronikavé - snažil se - marně, jak jsem předpokládala - vyčíst pravdu přímo v mé mysli.
Oplácela jsem mu pohled a usilovně jsem se snažila zachovat si chladnou hlavu, abych našla nějaký způsob, jak to vysvětlit. Jak jsem pátrala po slovech, viděla jsem, že je čím dál netrpělivější; začal se mračit, frustrovaný z mého mlčení. Sundala jsem ruku z krku a zvedla jeden prst.
"Nech mě přemýšlet," naléhala jsem. Jeho výraz se vyjasnil, byl spokojený, když viděl, že mám v úmyslu odpovědět. Položila jsem ruku na stůl a přisunula k ní tu druhou, takže jsem dlaně stiskla k sobě. Dívala jsem se na své ruce, spojovala a rozpojovala prsty, a konečně jsem promluvila.
"No, když pominu to, co je zřejmé, tak někdy…" zaváhala jsem. "Nevím to jistě - já myšlenky číst neumím - ale někdy se zdá, jako by ses loučil, i když říkáš něco jiného." Nedokázala jsem lépe shrnout pocit úzkosti, který ve mně jeho slova někdy vzbuzovala.
"Vnímavá," zašeptal. A moje úzkost se zase vrátila, vyplavala na povrch, protože potvrzoval můj strach. "To je ovšem přesně to, proč se mýlíš," začal vysvětlovat, ale pak přimhouřil oči. "Co tím myslíš, 'to, co je zřejmé'?"
"No, vždyť se na mě podívej," řekla jsem - zbytečně, protože už se díval. "Jsem naprosto obyčejná - no, až na ty zápory, že občas utíkám hrobníkovi z lopaty a jsem tak neohrabaná, že to až hraničí s postižením. A pak se podívej na sebe." Mávla jsem rukou k němu, abych poukázala na všechnu tu jeho ohromující dokonalost.
Obočí se mu na okamžik rozzlobeně vyklenulo, ale pak se zase vyhladilo, jak se mu v očích objevil chápavý výraz. "Ty sebe samu nevidíš moc jasně, víš. Připustím, že máš naprostou pravdu ohledně těch záporných věcí," ponuře se uchechtl, "ale neslyšela jsi, co si o tobě myslel každý kluk v téhle škole ten první den."
Zamrkala jsem, celá ohromená. "Tomu nevěřím…" zamumlala jsem si pro sebe.
"Věř mi aspoň tentokrát - ty jsi všechno možné, jenom ne obyčejná."
Moje rozpaky byly mnohem silnější než moje radost z jeho procítěného pohledu, když tohle říkal. Rychle jsem mu připomněla svůj původní argument.
"Ale já se neloučím," poukázala jsem.
"Nechápeš? To právě dokazuje, že mám pravdu. Mně na tobě záleží víc, protože když to dokážu," zavrtěl hlavou, zdálo se, že s tou myšlenkou bojuje, "jestliže je správné odejít, abych tě udržel v bezpečí, pak radši budu trpět sám, než abych ti ublížil."
Podívala jsem se nasupeně. "A nemyslíš, že já bych udělala to samé?"
"Ty by ses takhle nikdy nemusela rozhodovat."
Najednou se jeho nepředvídatelná nálada změnila; rozpustilý, odbourávající úsměv změnil jeho rysy. "Samozřejmě, udržovat tě v bezpečí mi začíná připadat jako práce na plný úvazek, která vyžaduje mou stálou přítomnost."
"Dneska se mě ještě nikdo ze světa sprovodit nepokoušel," připomněla jsem mu, vděčná za odlehčenější téma. Nechtěla jsem, aby ještě mluvil o rozchodu. Kdybych musela, asi bych si sama přivodila nějaké nebezpečí, jen abych si ho udržela nablízku… Zahnala jsem tu myšlenku dřív, než ji jeho rychlé oči mohly z mého obličeje vyčíst. Rozhodně by mě dostala do maléru.
"Přesto," dodal.
"Přesto," přitakala jsem; hádala bych se, ale teď jsem chtěla, aby očekával katastrofy.
"Mám pro tebe další otázku." Jeho obličej byl stále uvolněný.
"Střílej."
"Opravdu musíš jet tuhle sobotu do Seattlu, nebo to byla jenom výmluva, abys nemusela odmítat všechny své obdivovatele?"
Ušklíbla jsem se při té vzpomínce. "Víš, já jsem ti tu věc s Tylerem ještě nezapomněla," varovala jsem ho. "To je tvoje chyba, že si dělal iluze, že s ním půjdu na stužkovací slavnost."
"No, našel by příležitost, jak si s tebou promluvit, i beze mě - já jsem jenom vážně chtěl vidět, jak se budeš tvářit," uchechtl se. Byla bych rozzlobenější, kdyby jeho smích nebyl tak úchvatný. "Kdybych tě pozval já, odmítla bys i mě?" zeptal se a stále se pro sebe smál.
"To asi ne," připustila jsem. "Ale později bych to zrušila - předstírala bych nemoc nebo vyvrtnutý kotník."
Byl zmatený. "Ale proč, prosím tě?"
Smutně jsem zavrtěla hlavou. "Tys mě asi nikdy neviděl v tělocvičně, ale myslela bych si, že to pochopíš."
"Máš na mysli skutečnost, že nedokážeš přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž bys našla něco, oč zakopneš?"
"Samozřejmě."
"To by nebyl problém." Byl velmi sebejistý. "Všechno záleží na tom, kdo tě vede." Viděl, že chci protestovat, a umlčel mě. "Ale ještě jsi mi neodpověděla - jsi rozhodnutá jet do Seattlu, nebo by ti nevadilo, kdybychom podnikli něco jiného?"
Jakmile mluvil o "nás", byla jsem se vším svolná.
"Jsem ochotná zvážit i jiné možnosti," připustila jsem. "Ale chci tě požádat o laskavost."
Podíval se obezřetně, jako vždycky, když jsem žádala něco, co dopředu neznal. "O jakou?"
"Můžu řídit já?"
Zamračil se. "Proč?"
"No, hlavně proto, že když jsem řekla Charliemu, že jedu do Seattlu, tak se výslovně zeptal, jestli jedu sama, a tehdy jsem odpověděla ano. Kdyby se zase zeptal, pravděpodobně bych mu nelhala, i když myslím, že se znovu nezeptá, ale když nechám náklaďáček doma, tak mu to bude podezřelé. A navíc mě tvoje řízení děsí."
Obrátil oči v sloup. "Ze všech věcí, které by tě mohly děsit, si vybereš zrovna moje řízení." Znechuceně zavrtěl hlavou a pak se na mě znovu vážně podíval. "Ty nechceš říct svému otci, že strávíš den se mnou?" V jeho otázce byl podtón, kterému jsem nerozuměla.
"U Charlieho méně vždy znamená více." O tom jsem byla přesvědčená. "Kam vůbec pojedeme?"
"Počasí bude pěkné, takže se budu držet stranou od lidí… a ty můžeš zůstat se mnou, jestli budeš chtít." Zase nechával volbu na mně.
"Ukážeš mi, cos měl na mysli o tom slunci?" zeptala jsem se, vzrušená představou, že mi odhalí další z tajemství.
"Ano." Usmál se, pak se odmlčel. "Ale jestli nechceš být… se mnou o samotě, přesto bych byl radši, kdybys nejezdila sama do Seattlu. Děsím se pomyšlení na potíže, do kterých by ses dokázala dostat v tak velkém městě."
To se mě dotklo. "Phoenix je třikrát větší než Seattle - jen podle počtu obyvatel. Podle skutečné rozlohy -"
"Jasně," přerušil mě, "ale ve Phoenixu jsi to evidentně ještě neměla spočítané. Takže bych byl radši, kdybys zůstala se mnou." Jeho oči si zase zahrály tu nefér hru na omamování.
Nedokázala jsem oponovat, ať jeho očím, nebo jeho pohnutkám, a stejně šlo o čistě akademickou debatu. "Náhodou, mně nevadí být s tebou o samotě."
"Já vím," povzdechl si, zadumaný. "Ale měla bys o tom říct Charliemu."
"Proč bych to proboha dělala?"
Jeho oči byly najednou zuřivé. "Abych měl aspoň malou pohnutku přivézt tě zpátky!"
Polkla jsem. Ale po chvilce přemýšlení jsem si byla jistá. "Myslím, že to risknu."
Hněvivě vydechl a podíval se jinam.
"Mluvme o něčem jiném," navrhla jsem.
"O čem si chceš povídat?" zeptal se. Byl stále rozzlobený.
Rozhlédla jsem se kolem nás, abych se přesvědčila, že nás nikdo nemůže poslouchat. Jak jsem vrhala pohledy po místnosti, zachytila jsem oči jeho sestry Alice, která se na mě dívala. Ostatní se dívali na Edwarda. Rychle jsem se podívala stranou, zpátky na něj, a zeptala jsem se na první věc, která mě napadla.
"Proč jste minulý víkend jeli do těch Goat Rocks… na lov? Charlie říkal, že to není dobré místo na táboření, kvůli medvědům."
Zíral na mě, jako kdyby mi unikalo něco naprosto evidentního.
"Medvědi?" vydechla jsem a on se usmál. "No ale medvědi nemají lovnou sezónu," dodala jsem upjatě, abych zakryla svůj šok.
"Kdybys pozorně četla zákony, všimla by sis, že se v nich mluví jenom o lovu se zbraní," informoval mě.
Pobaveně sledoval, jak mi to pomalu dochází.
"Medvědi?" zopakovala jsem ztěžka.
"Emmett má nejradši grizzlyho." Jeho hlas byl stále ledabylý, ale jeho oči pozorně sledovaly mou reakci. Snažila jsem se dát se dohromady.
"Hmmm," zabručela jsem a ukousla si další kousek pizzy, abych se mohla podívat jinam. Pomalu jsem žvýkala a pak jsem se dlouze napila coly, aniž bych vzhlédla.
"Takže," řekla jsem po chvíli, když jsem se konečně setkala s jeho nyní napjatým pohledem. "Co máš nejradši ty?"
Zvedl jedno obočí a koutky jeho úst se mu stočily nesouhlasně dolů. "Pumu."
"Aha," pronesla jsem zdvořile nezaujatým tónem a znovu jsem popadla svou limonádu.
"Samozřejmě," řekl a jeho tón odrážel ten můj, "musíme být opatrní, abychom neuváženým lovem nepoškodili životní prostředí. Snažíme se soustředit na oblasti, kde se přemnožují predátoři - akční rádius rozšiřujeme podle potřeby. Tady je vždycky spousta jelenů a losů, a ti by nám stačili, ale co by to bylo za zábavu?" usmál se škádlivě.
"No jasně, co?" zamumlala jsem s dalším kouskem pizzy v puse.
"Počátek jara je Emmettova nejoblíbenější lovná sezóna medvědů - právě se probouzejí ze zimního spánku, takže je snadné je rozdráždit." Usmál se, jak si vzpomněl na nějaký vtip.
"Jasně, není nic zábavnějšího než rozdrážděný grizzly," souhlasila jsem, přikyvujíc.
Ušklíbl se a zavrtěl hlavou. "Pověz mi, co si opravdu myslíš, prosím."
"Snažím se představit si to - ale nemůžu," přiznala jsem. "Jak lovíte medvědy beze zbraní?"
"Ale my máme zbraně." Zablýskl svými lesklými zuby v krátkém hrozivém úsměvu. Potlačila jsem zachvění, než mě stihlo roztřást. "Jenom se na ně nepamatuje v zákonech o lovu. Jestli jsi někdy v televizi viděla útočit medvěda, měla by sis dokázat představit, jak Emmett loví."
Nedokázala jsem potlačit další zachvění, které mi projelo po páteři. Koukla jsem přes jídelnu na Emmetta, vděčná, že se nedívá mým směrem. Tlusté provazce svalů, které mu vystupovaly na pažích a trupu, mi teď připadaly ještě hrozivější.
Edward sledoval můj pohled a zahihňal se. Zírala jsem na něj, vynervovaná.
"Ty jsi taky jako medvěd?" zeptala jsem se potichu.
"Spíš jako ta puma, nebo tak to o mně říkají," prohlásil bezstarostně. "Možná, že to, jakému zvířeti dáváme přednost, o nás nějakým způsobem vypovídá."
Pokusila jsem se o úsměv. "Možná," zopakovala jsem. Ale hlavu jsem měla plnou protiřečících si představ, které jsem nedokázala sjednotit. "Mohla bych to někdy vidět?"
"Absolutně ne!" Obličej mu zbělel ještě více než obvykle a jeho oči byly najednou zuřivé. Opřela jsem se, ohromená, a - ačkoliv bych mu to nikdy nepřiznala - vystrašená jeho reakcí. On se také opřel a založil si ruce na prsou.
"Příliš by mě to vyděsilo?" zeptala jsem se, když jsem zase dokázala ovládat svůj hlas.
"Kdyby to tak bylo, vzal bych tě ven ještě dnes večer," řekl a jeho hlas by řezavý. "Ty potřebuješ zdravou dávku strachu. Nic by ti neprospělo víc."
"Tak proč?" naléhala jsem a snažila se ignorovat jeho rozzlobený výraz.
Dlouhou chvíli se na mě díval.
"Až jindy," řekl nakonec. Vstal jedním plynulým pohybem. "Přijdeme pozdě."
Rozhlédla jsem se kolem a překvapilo mě, že má pravdu a že jídelna už se skoro vylidnila. Když jsem byla s ním, čas a místo kolem mě jako by přestaly existovat, naprosto jsem o nich ztrácela povědomí. Vyskočila jsem a popadla svůj batoh z opěradla židle.
"Takže jindy," souhlasila jsem. Však já na to nezapomenu.
Žádné komentáře:
Okomentovat