14. Duch nad hmotou 1. část

Uměl dobře řídit, když udržel rychlost v rozumné míře, to jsem musela přiznat. Jako tolik věcí, ani tohle mu, zdá se, nedělalo žádné potíže. Sotva se díval na silnici, přesto se pneumatiky nevychýlily ani o centimetr ze středu pruhu. Řídil jednou rukou, druhou držel mou ruku na sedadle. Někdy se podíval do zapadajícího slunce, někdy pohlédl na mě - na můj obličej, na moje vlasy vlající z otevřeného okna, na naše propletené ruce.

Naladil na rádiu stanici se starými písničkami a zpíval nahlas písničku, kterou jsem nikdy neslyšela. Znal každé slovo.

"Máš rád hudbu z padesátých let?" zeptala jsem se.

"Muzika v padesátých letech byla dobrá. Mnohem lepší než v šedesátých, nebo v sedmdesátých, br!" otřásl se. "Osmdesátá léta byla snesitelná."

"Řekneš mi někdy, kolik je ti let?" zeptala jsem se váhavě, nechtěla jsem pokazit jeho veselou náladu.

"Záleží na tom hodně?" Jeho úsměv, k mé úlevě, zůstával bez mráčku.

"Ne, ale pořád si říkám…" ušklíbla jsem se. "Nic tě v noci neudrží vzhůru tolik jako nevyřešené tajemství."

"Nevím, jestli tě to nerozruší," přemýšlel pro sebe. Díval se do slunce; minuty ubíhaly.

"Zkus to," řekla jsem nakonec.

Povzdechl si a pak se mi podíval do očí, jako kdyby na čas úplně zapomněl na silnici. To, co v nich viděl, ať to bylo cokoliv, ho muselo povzbudit. Podíval se do slunce - světlo zapadajícího kotouče se odráželo od jeho kůže v rubínově zabarvených jiskřičkách - a promluvil.

"Narodil jsem se v Chicagu v roce 1901." Odmlčel se a po očku se na mě podíval. Dala jsem si pozor, abych se netvářila překvapeně, a trpělivě jsem čekala na zbytek. Zlehka se usmál a pokračoval. "Carlisle mě našel v nemocnici v létě 1918. Bylo mi sedmnáct a umíral jsem na španělskou chřipku."

Uslyšel, jak jsem zadržela dech, ačkoliv to bylo sotva slyšitelné mým vlastním uším. Podíval se mi znovu do očí.

"Nepamatuju si to moc dobře, už je to dávno, a lidské vzpomínky vyblednou." Na chvilku se myšlenkami někde zatoulal, pak pokračoval. "Pamatuju si, jaké to bylo, když mě Carlisle zachránil. Není to snadná věc, rozhodně nic, na co bys mohla zapomenout."

"Co tvoji rodiče?"

"Ti na tu nemoc už umřeli. Byl jsem sám. Proto si mě vybral. Věděl, že ve všem tom zmatku epidemie si nikdo ani nevšimne, že jsem pryč."

"Jak tě… zachránil?"

Pár vteřin uplynulo, než odpověděl. Zdálo se, že si pečlivě vybírá slova.

"Bylo to těžké. Ne každý má to sebeovládání nutné pro to, aby se to podařilo. Ale Carlisle byl vždycky ten nejlidštější, nejsoucitnější z nás… Myslím, že v průběhu celé historie bys nenašla jemu podobného," odmlčel se. "Pro mě to bylo prostě velmi, velmi bolestivé."

Z toho, jak měl zaťaté rty, jsem pochopila, že na tohle téma už víc neřekne. Potlačila jsem svou zvědavost, ačkoliv mě silně ponoukala. Bylo ještě tolik věcí, které jsem si na toto konkrétní téma potřebovala promyslet, věcí, které mi teprve začínaly docházet. Jeho bystrá mysl bezpochyby už pochopila každý aspekt, který mně zatím unikal.

Jeho tichý hlas mě vytrhl z myšlenek. "Udělal to z osamělosti. To je obvykle důvod volby. Byl jsem první v Carlisleově rodině, ačkoliv brzy poté našel Esme. Spadla z útesu. V nemocnici ji přinesli rovnou do márnice, ačkoliv její srdce stále tlouklo."

"Takže tedy musíš umírat, aby ses stal…" Nikdy jsme to slovo neřekli, a já jsem ho teď nedokázala vyslovit.

"Ne, to jenom Carlisle. Nikdy by to neudělal nikomu, kdo má jinou volbu." Úcta v jeho hlasu byla hluboká, kdykoliv o otci promluvil. "Říká ovšem, že je to snadnější," pokračoval, "když je krev slabá." Podíval se na tmavou silnici a já jsem cítila, že se to téma zase uzavírá.

"A Emmett a Rosalie?"

"Carlisle přivedl Rosalii do naší rodiny jako třetí. Až mnohem později mi došlo, že doufal, že Rosalie se mi stane tím, čím pro něj byla Esme - vždycky měl všechno důkladně rozmyšlené." Zakoulel očima. "Ale já jsem ji nikdy nebral jinak než jako sestru. Rosalie si pak o dva roky později našla Emmetta. Byla na lovu - tenkrát jsme byli v Apalačských horách a ona našla medvěda, který se ho chystal dorazit. Přinesla ho zpátky Carlisleovi, více než sto mil, protože se bála, že by to sama nedokázala. Teprve teď začínám chápat, jak těžká pro ni ta cesta byla." Vrhl významný pohled směrem ke mně a zvedl naše ruce, stále propletené, aby mi hřbetem ruky přejel po tváři.

"Ale dokázala to," povzbuzovala jsem ho a uhýbala pohledem před nesnesitelnou krásou jeho očí.

"Ano," zašeptal. "Viděla v jeho obličeji něco, co jí dodalo dost síly. A od té doby jsou spolu. Někdy žijí odděleně od nás, jako manželé. Ale čím mladší předstíráme, že jsme, tím déle můžeme zůstat na daném místě. Městečko Forks nám připadalo dokonalé, tak jsme se tu zapsali na střední školu." Zasmál se. "Předpokládám, že jim za pár let budeme muset jít na svatbu, znovu."

"A Alice a Jasper?"

"Alice a Jasper jsou dvě velmi vzácné bytosti. Oba si vypěstovali svědomí, jak tomu říkáme, bez nějakého vnějšího vedení. Jasper patřil do jiné… rodiny, do velmi odlišné rodiny. Měl z toho depresi a začal se toulat na vlastní pěst. Alice ho našla. Jako já, i ona má některé dary nad běžný rámec našeho druhu."

"Vážně?" přerušila jsem ho fascinovaně. "Ale tys říkal, že jsi jediný, kdo dokáže číst lidem myšlenky."

"To je pravda. Ona umí jiné věci. Ona věci vidí - věci, které se možná stanou, které přicházejí. Ale je to velmi subjektivní. Budoucnost není vytesaná do kamene. Věci se mění."

Jeho čelist se napjala, když tohle říkal, a jeho oči střelily do mého obličeje a zase pryč tak rychle, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem si to jenom nevymyslela.

"Jaké věci vidí?"

"Viděla Jaspera a poznala, že ji hledá, dřív než to poznal on sám. Viděla Carlislea a naši rodinu a společně si nás našli. Je velmi citlivá na náš druh. Vždycky například vidí, když se přiblíží nějaká skupina našeho druhu. A vidí i hrozbu, kterou by ta skupina mohla představovat."

"Je hodně takových… vašeho druhu?" Byla jsem překvapená. Kolik jich může chodit mezi námi neodhalených?

"Ne, moc ne. Ale většina se neusadí na jednom místě. Jenom takoví jako my, ti, kdo se vzdali lovení lidí -" střelil pohledem směrem ke mně - "mohou trvale žít společně s lidmi. Našli jsme jenom jednu další rodinu, jako je ta naše, v jedné malé vesnici na Aljašce. Nějakou dobu jsme žili společně, ale bylo nás tam tolik, že by si nás lidé mohli všimnout. Ti z nás, kteří žijí… jinak, mají tendenci žít pospolu."

"A ti ostatní?"

"To jsou většinou kočovníci. Všichni jsme tak někdy žili. Po čase tě to unaví, jako všechno. Ale tu a tam na někoho narazíme, protože většina z nás dává přednost severu."

"Proč?"

Teď už jsme zaparkovali u nás před domem a on vypnul motor. Bylo velmi ticho a tma; nebyl žádný měsíc. Světlo na verandě nesvítilo, takže jsem podle toho poznala, že otec ještě není doma.

"Měla jsi dnes odpoledne oči otevřené?" utahoval si ze mě. "Myslíš, že bych ve slunečním světle mohl chodit po ulicích, aniž bych působil dopravní nehody? Není náhodou, že jsme si vybrali Olympijský poloostrov, jedno z nejméně slunečných míst na světě. Je hezké, když můžeš ve dne chodit ven. Nevěřila bys, jak po víc než osmdesáti letech noční doba unavuje."

"Takže odtud pocházejí ty legendy?"

"Pravděpodobně."

"A Alice přišla taky z jiné rodiny, jako Jasper?"

"Ne, a to je tajemství. Alice si vůbec nepamatuje svůj lidský život. A neví, kdo ji stvořil. Probudila se sama. Ať ji udělal kdokoliv, odešel, a nikdo z nás nepochopil, proč, nebo jak to mohl udělat. Kdyby neměla ten jiný smysl, kdyby neviděla Jaspera a Carlislea a nepoznala, že jednoho dne bude patřit k nám, pravděpodobně by se z ní stala naprostá divoška."

Bylo toho tolik, co jsem potřebovala promyslet, tolik, na co jsem se ještě chtěla zeptat. Ale k mým velkým rozpakům mi zakručelo v břiše. Byla jsem tak zaujatá tím rozhovorem, že jsem si ani nevšimla, že mám hlad. Teď mi došlo, že mám hlad jako vlk.

"Promiň, zdržuju tě od večeře."

"Jsem v pohodě, vážně."

"Nikdy jsem nestrávil moc času s někým, kdo potřebuje jíst. Zapomínám."

"Chci zůstat s tebou." Bylo snadnější mluvit ve tmě, věděla jsem, že jak to vyslovím, můj hlas mě zradí, prozradí, jak beznadějně jsem mu propadla.

"Nemůžu jít dovnitř?" zeptal se.

"Ty bys chtěl?" Nedokázala jsem si představit, jak tohle božské stvoření sedí na ošuntělé židli v otcově kuchyni.

"Ano, jestli to nevadí." Slyšela jsem, jak se dveře tiše zavřely, a téměř současně stál u mých dveří a otevíral mi je.

"Velmi lidské," pochválila jsem ho.

"Něco se mi vybavuje."

Šel vedle mě nocí, tak tiše, že jsem po něm soustavně musela pokukovat, abych se ujistila, že tam pořád je. Ve tmě vypadal mnohem normálněji. Stále bledý, stále jako sen ve své kráse, ale už ne to fantaskní jiskřivé stvoření našeho sluncem zalitého odpoledne.

Došel ke dveřím dřív než já a otevřel mi. Zastavila jsem se napůl cesty na prahu.

"Dveře byly odemčené?"

"Ne, použil jsem klíč pod okapem."

Vstoupila jsem dovnitř, rozsvítila světlo na verandě a otočila se, abych se na něj podívala s obočím zdviženým. Byla jsem si jistá, že jsem ten klíč před ním nikdy nepoužila.

"Byl jsem na tebe zvědavý."

"Tys mě špehoval?" Ale nějak jsem nedokázala do svého hlasu napumpovat dostatečné rozhořčení. Lichotilo mi to.

Netvářil se kajícně. "Co jiného se dá v noci dělat?"

Nechala jsem to zatím být a šla jsem chodbou do kuchyně. Byl tam dřív než já, nepotřeboval vést. Posadil se zrovna na tu židli, na které jsem se snažila si ho představit. Jeho krása rozsvítila kuchyni. Chviličku mi trvalo, než jsem se dokázala podívat jinam.

Soustředila jsem se na přípravu své večeře, vyndala jsem si z ledničky lasagne od včerejška, položila jeden čtverec na talíř a ohřála ho v mikrovlnce. Talíř kroužil dokola a naplňoval kuchyni vůní rajčat a oregana. Neodtrhovala jsem oči od jídla, když jsem promluvila.

"Jak často?" zeptala jsem se naoko lhostejně.

"Hmmm?" Znělo to, jako kdybych ho vytáhla z nějakého proudu myšlenek.

Stále jsem se neotáčela. "Jak často sem chodíš?"

"Chodím sem skoro každou noc."

Otočila jsem se na patě, ohromená. "Proč?"

"Jsi zajímavá, když spíš," prohlásil věcně. "Mluvíš ze spaní."

"Ne!" zalapala jsem po dechu a horko mi zalilo obličej až po kořínky vlasů. Chytila jsem se kuchyňského pultu, abych neupadla. Věděla jsem, že mluvím ze spaní, samozřejmě; matka si ze mě kvůli tomu dělala legraci. Ale nenapadlo mě, že bych s tím měla mít starosti tady ve Forks.

Okamžitě se zatvářil zkroušeně. "Moc se na mě zlobíš?"

"Přijde na to!" Znělo to sípavě, jako kdybych měla vyražený dech. Taky jsem se tak cítila.

Čekal.

"Na co?" naléhal.

"Na to, co jsi slyšel!" zakvílela jsem.

Okamžitě stál tiše vedle mě a opatrně bral mé ruce do svých.

"Nezlob se!" prosil. Sklonil svůj obličej k mému a zadíval se mi do očí. Byla jsem na rozpacích, snažila jsem se odtrhnout pohled.

"Stýská se ti po mamince," zašeptal. "Máš o ni starost. A když prší, jsi z toho zvuku neklidná. Hodně jsi mluvívala o domově, ale teď už to není tak časté. Jednou jsi řekla, 'Je to moc zelené'." Tiše se zasmál, doufal, jak jsem pochopila, že už se nebudu zlobit.

"A dál?" zeptala jsem se.

Věděl, na co narážím. "Říkala jsi moje jméno," přiznal.

Povzdechla jsem si poraženě. "Mockrát?"

"Kolik přesně je podle tebe mockrát?"

"Ach ne!" Svěsila jsem hlavu.

Přitáhl si mě k tělu, měkce, přirozeně.

"Nebuď z toho nesvá," zašeptal mi do ucha. "Kdybych já vůbec dokázal snít, zdálo by se mi o tobě. A já se za to nestydím."

Pak jsme oba uslyšeli zvuk pneumatik na cihlové příjezdové cestě a viděli, jak světlomety probleskly předními okny a halou a posvítily na nás. Ztuhla jsem mu v náruči.

"Měl by tvůj otec vědět, že jsem tady?" zeptal se.

"Nevím jistě…" Snažila jsem se rychle si to promyslet.

"Tak někdy jindy.

A byla jsem sama.

"Edwarde!" zasyčela jsem.

Slyšela jsem zachichotání, jako by tam byl duch, a pak nastalo ticho.

Otcův klíč se otočil ve dveřích.

"Bello?" zavolal. Dřív mi to vadilo; kdo jiný by tu měl být? Najednou se nezdálo, že by se tolik mýlil.

"Jsem tady." Doufala jsem, že neuslyší hysterický podtón v mém hlasu. Popadla jsem večeři z mikrovlnky a když vcházel dovnitř, už jsem seděla u stolu. Jeho kroky zněly po dnu stráveném s Edwardem tak hlasitě.

"Můžeš mi taky trochu nandat? Jsem utahaný jako kůň." Postavil se na paty holínek, aby si je stáhl, a přidržoval se opěradla židle, na které předtím seděl Edward.

Vzala jsem si jídlo s sebou a krájela ho. Mezitím jsem mu ohřívala večeři. Sousta mě pálila na jazyku. Nalila jsem dvě sklenice mléka, zatímco se jeho lasagne ohřívaly a honem jsem se napila, abych uhasila to pálení. Když jsem postavila sklenici, všimla jsem si, že se mléko chvěje, a uvědomila jsem si, že se mi třese ruka. Otec usedl na židli a ten kontrast mezi ním a tím, kdo tam seděl předtím, byl komický.

"Díky," řekl, když jsem položila jídlo před něj na stůl.

"Jak ses dneska měl?" vysypala jsem ze sebe spěšně; umírala jsem touhou uniknout do svého pokoje.

"Dobře. Ryby braly… a co ty? Udělala jsi všechno, co jsi chtěla?"

"Ani ne - venku bylo moc hezky na to, abych zůstávala doma." Znovu jsem si ukousla.

"Byl to hezký den," souhlasil. To je slabé slovo, pomyslela jsem si.

Když jsem dojedla poslední kousek, zvedla jsem sklenici a zhltla zbytek mléka. Překvapilo mě, že si toho Charlie všiml. "Spěcháš?"

"Jo, jsem unavená. Chci si jít brzy lehnout."

"Vypadáš tak trochu rozrušeně," podotkl. Ach jo, proč musí být zrovna tohle večer, kdy vyžaduje mou pozornost?

"Vážně?" To byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla. Rychle jsem odrbala talíře ve dřezu a položila je dnem vzhůru na utěrku, aby oschly.

"Je sobota," přemítal.

Neodpověděla jsem.

"Žádné plány na dnešní večer?"

"Ne, tati, jenom se chci trochu vyspat."

"Žádný z kluků ve městě není tvůj typ, hm?" Byl podezíravý, ale snažil se předstírat, že je v pohodě.

"Ne, žádný z kluků mi ještě nepadl do oka." Dávala jsem si pozor, abych nekladla přílišný důraz na slovo kluků ve své snaze být k němu upřímná.

"Myslel jsem, že třeba Mike Newton… říkala jsi, že je přátelský."

"Je to jen kamarád, tati."

"No, stejně jsi pro ně až moc dobrá. Počkej, až se dostaneš na vysokou, pak se teprve začni rozhlížet." Sen každého otce, že jeho dcera bude z domu dřív, než jí spustí hormony.

"To mi připadá jako dobrý nápad," souhlasila jsem, jak jsem se vydávala nahoru po schodech.

"Dobrou, holčičko," zavolal za mnou. Bezpochyby bude celý večer pečlivě naslouchat a čekat, že se pokusím vytratit se ven.

"Uvidíme se ráno, tati." Uvidíme se, až se budeš o půlnoci vkrádat do mého pokoje, abys mě zkontroloval.

Snažila jsem se, aby můj krok zněl pomalu a unaveně, jak jsem šla nahoru po schodech do pokoje. Zavřela jsem dveře dost hlasitě, aby to slyšel, a pak jsem sprintovala po špičkách k oknu. Otevřela jsem ho dokořán a vyklonila se do tmy. Moje oči pročesávaly temnotu, neproniknutelné stíny stromů.

"Edwarde?" zašeptala jsem a připadala si jako idiot.

Tichá, smějící se odpověď se ozvala za mnou. "Ano?"

Otočila jsem se a ruka mi překvapeně vylétla k hrdlu.

Ležel na mé posteli, široce se usmíval, jednu ruku za hlavou, nohama komíhal přes pelest - obrázek pohody.

"No tohle!" vydechla jsem a podlomila se mi kolena. Sesula jsem se na podlahu.

"Promiň." Stiskl rty k sobě a snažil se zakrýt své pobavení.

"Jen mi dej minutku, abych si nahodila srdce."

Pomalu se posadil, aby mě zase nevyplašil. Pak se naklonil dopředu a natáhl své dlouhé paže, aby mě zvedl, popadl mě nad lokty, jako bych byla batole. Posadil mě na postel vedle sebe.

"Co kdyby sis sedla ke mně," navrhl a položil svou chladnou ruku na mou. "Co tvoje srdce?"

"Ty mi to pověz - jsem si jistá, že ho slyšíš líp než já."

Cítila jsem, jak jeho tichý smích otřásá postelí.

Seděli jsme chvilku mlčky a oba jsme poslouchali, jak se můj srdeční tep zpomaluje. Myslela jsem na to, že mám Edwarda u sebe v pokoji, když je otec doma.

"Můžu se chvilku chovat jako člověk?" zeptala jsem se.

"Jistě." Pokynul rukou, abych si posloužila.

"Zůstaň," poručila jsem a snažila se vypadat přísně.

"Ano, paní učitelko." A změnil se v sochu sedící na kraji mé postele.