12. Balancování 2. část

Měla jsem silné pokušení ulít se na zbytek dne, alespoň z tělocviku, ale varovný instinkt mě zastavil. Věděla jsem, že kdybych teď zmizela, Mike a ostatní budou předpokládat, že jsem s Edwardem. A Edward si dělal starosti ohledně času, který spolu strávíme veřejně… kdyby to špatně dopadlo. Odmítla jsem se tou myšlenkou dál zabývat a místo toho jsem se soustředila na to, abych kvůli němu udělala nějaká bezpečnostní opatření.

Intuitivně jsem věděla - a cítila, že i on to ví - že zítřek bude zlomový. Náš vztah nemůže jako dosud nadále balancovat na ostří nože. Spadneme na jednu nebo na druhou stranu, bude záležet naprosto na jeho rozhodnutí nebo jeho instinktech. Moje rozhodnutí už bylo dané, padlo ještě dřív, než jsem mohla udělat vědomou volbu, a nezbývá mi, než se jím řídit. Protože nebylo nic děsivějšího, nic nesnesitelnějšího než pomyšlení, že se od něj odvrátím. To bylo nemožné.

Svědomitě jsem šla na hodinu. Nedokázala bych upřímně říct, co se dělo při biologii, moje mysl byla příliš zaměstnaná myšlenkami na zítřek. V tělocvičně se mnou Mike zase mluvil; přál mi, abych si to v Seattlu užila. Opatrně jsem mu vysvětlovala, že jsem svůj výlet zrušila, protože můj náklaďáček mi dělá starosti.

"Půjdeš na ples s Cullenem?" chtěl vědět a najednou byl vážný.

"Ne, já na ples vůbec nepůjdu."

"Co budeš tedy dělat?" zeptal se s velkým zájmem.

Měla jsem sto chutí mu říct, že mu do toho nic není. Místo toho jsem s lehkým srdcem zalhala.

"Napřed prát a pak se budu učit na test z trigonometrie, jinak ho neudělám."

"Bude ti Cullen pomáhat s učením?"

"Edward," zdůraznila jsem, "mi s učením pomáhat nebude. Odjel někam na víkend." Lži přicházejí přirozeněji než obvykle, všimla jsem si překvapeně.

"Aha," ožil. "Víš, stejně bys mohla jít na ples s naší partou - to by bylo prima. Všichni bychom si s tebou zatancovali," sliboval.

V duchu jsem si představila Jessičin obličej, a můj tón byl ostřejší, než bylo nutné.

"Já na ples nejdu, Miku, je to jasné?"

"Fajn," zase pohasl. "Jen jsem to nabízel."

Když školní den konečně skončil, šla jsem bez nálady na parkoviště. Nijak zvlášť se mi nechtělo jít domů pěšky, ale nechápala jsem, jak by dokázal sehnat moje auto. Pak jsem ovšem zase začala věřit, že pro něj není nic nemožné. Ten druhý instinkt se ukázal jako správný - náklaďáček byl na stejném místě, kde Edward dnes ráno zaparkoval svoje Volvo. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, jak jsem otvírala nezamčené dveře a viděla klíček v zapalování.

Na mém sedadle byl složený kousek bílého papíru. Vzala jsem ho a zabouchla dveře, než jsem ho otevřela. Byla tam dvě slova napsaná jeho elegantním rukopisem. Opatruj se.

Hřmotný zvuk startujícího náklaďáčku mě vyděsil. Musela jsem se sama sobě zasmát.

Když jsem dojela domů, klika u dveří byla zamčená, zástrčka odemčená, tak jak jsem to nechala dnes ráno. Uvnitř jsem šla přímo do prádelny. Taky vypadala přesně tak, jak jsem ji opustila. Prohrabala jsem koš s prádlem, a když jsem našla svoje džíny, zkontrolovala jsem kapsy. Prázdné. Možná jsem svůj klíček přece jen pověsila na místo, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou.

Řídila jsem se stejným nutkáním, které mě donutilo lhát Mikovi, a zavolala jsem Jessice pod záminkou, že jí chci popřát hodně štěstí na plese. Když mi přála to samé zítra s Edwardem, řekla jsem jí, že z toho sešlo. Zdálo se, že je z toho zklamanější, než by jako nestranný pozorovatel měla být. Potom jsem se rychle rozloučila.

Charlie byl u večeře duchem nepřítomen, říkala jsem si, že mu asi dělá starosti něco v práci, nebo to možná bylo kvůli basketbalovému zápasu, nebo mu jenom chutnaly ty lasagne - u Charlieho bylo těžko říct.

"Víš, tati…" začala jsem a vytrhla ho z jeho snění.

"Co je, Bello?"

"Myslím, že máš pravdu s tím Seattlem. Myslím, že počkám, až se mnou bude moct jet Jessica nebo někdo jiný."

"Aha," řekl překvapeně. "No, tak dobře. Takže chceš, abych zůstal doma?"

"Ne, tati, nemusíš měnit svoje plány. Mám na práci milion věcí… domácí úkoly, praní… musím jít do knihovny a na nákup. Budu mít co dělat celý den… ty jeď a užij si to."

"Víš to jistě?"

"Naprosto, tati. Navíc v mrazáku začíná nebezpečně ubývat ryb - zbývá nám zásoba tak na dva, nanejvýš na tři roky."

"S tebou je vážně snadné žít, Bello." Usmál se.

"O tobě se dá říct to samé," odpověděla jsem a taky jsem se zasmála. Ten smích mi nešel tak docela od srdce, ale zdálo se, že si toho nevšiml. Cítila jsem se tolik provinile, že ho podvádím, že jsem málem poslechla Edwardovu radu a pověděla mu, kam se chystám. Málem.

Po večeři jsem poskládala oblečení a nastrkala do sušičky další várku. Bohužel to byla taková práce, která zaměstná jen ruce. Moje mysl měla rozhodně příliš volného času a vymykala se kontrole. Zmítala jsem se mezi očekáváním tak napjatým, že to až hraničilo s bolestí, a zákeřným strachem, který nahlodával moje odhodlání. Musela jsem si stále připomínat, že jsem si vybrala a že už od toho neustoupím. Vytahovala jsem z kapsy jeho vzkaz mnohem častěji, než bylo nutné, abych absorbovala ta dvě slovíčka, která napsal. Chce, abych byla v bezpečí, opakovala jsem si znovu a znovu. Já se prostě budu držet víry, že tato jeho touha nakonec převládne nad všemi ostatními. Konec konců, co jiného mám na výběr - odříznout ho od svého života? Nesnesitelné. Navíc od té doby, co jsem přijela do Forks, se skutečně zdá, že se můj život točí jen kolem něho.

Ale tenký hlásek vzadu v mysli se znepokojoval, přemítal, jestli by to moc bolelo… kdyby to špatně dopadlo.

Ulevilo se mi, když bylo dost pozdě, aby bylo přijatelné jít si lehnout. Věděla jsem, že jsem moc vystresovaná, abych mohla usnout, takže jsem udělala něco, co nikdy předtím. Vědomě jsem si vzala strašně silný prášek na spaní - takový, co mě vyřadí na dobrých osm hodin. Normálně bych si takové chování odpustila, ale zítřek bude dost komplikovaný i tak, natož abych ještě byla jako praštěná palicí z nedostatku spánku. Zatímco jsem čekala, až prášek zabere, vysoušela jsem si umyté vlasy, až byly dokonale rovné, a přemýšlela, co si zítra vezmu na sebe.

Když jsem měla všechno na ráno nachystané, konečně jsem si lehla do postele. Cítila jsem se jak na jehlách; neustále jsem se převracela. Vstala jsem a přehrabala krabici s cédéčky, až jsem našla sbírku Chopinových nokturn. Potichoučku jsem je pustila, pak jsem si znovu lehla a soustředila se na uvolňování jednotlivých částí těla. Někde uprostřed toho cvičení prášky zabraly a já jsem se ráda ponořila do nevědomí.

* * *

Brzy ráno jsem se probudila ze spánku, který byl díky práškům hluboký a beze snů. Ačkoliv jsem byla dobře odpočinutá, zmocnilo se mě zase to samé hektické šílenství jako včera večer. Spěšně jsem se oblékla, uhladila si límeček kolem krku, tak dlouho popotahovala hnědý svetr, dokud jsem nebyla spokojená, jak mi splývá přes džíny. Potají jsem vrhla letmý pohled z okna a viděla jsem, že Charlie už odjel. Oblohu zahalovala tenká vrstva mraků jako z bavlny. Nevypadaly moc trvale.

Snědla jsem snídani, aniž bych věděla, co jím, a pak jsem se spěchala umýt. Znovu jsem vykoukla z okna, ale nic se nezměnilo. Zrovna jsem si dočistila zuby a měla jsem namířeno zpátky dolů, když mi tiché zaklepání rozbušilo srdce.

Honem jsem běžela otevřít; trochu mi dělala potíže obyčejná zástrčka, ale nakonec jsem dveře otevřela dokořán, a tam stál on. Jakmile jsem se mu podívala do obličeje, celé to neklidné vzrušení opadlo a nahradil je klid. Vydechla jsem úlevou - včerejší strachy se zdály vyloženě bláznivé, když byl teď tady.

Napřed se neusmíval - jeho obličej byl vážný. Ale když si mě prohlédl, jeho výraz se odlehčil a on se zasmál.

"Dobré ráno," uchechtl se.

"Co se děje?" pohlédla jsem dolů, abych se ujistila, že jsem nezapomněla nic důležitého, jako třeba boty nebo kalhoty.

"Pasujeme k sobě," zasmál se znovu. Uvědomila jsem si, že má na sobě dlouhý lehký hnědý svetr, pod kterým bylo vidět bílý límeček, a modré džíny. Zasmála jsem se s ním a zakryla tajný osten lítosti - proč on musí vypadat jako model z přehlídkových mol, když já nemůžu?

Zamkla jsem za sebou dveře, zatímco on šel k náklaďáčku. Počkal vedle dveří spolujezdce s trpitelským výrazem, kterému bylo snadné porozumět.

"Máme dohodu," připomněla jsem mu nesmlouvavě, vyšplhala jsem se na místo řidiče a natáhla se, abych mu odemkla dveře.

"Kam to bude?" zeptala jsem se.

"Zapni si pás - už tak jsem nervózní."

Vrhla jsem na něj uličnický pohled, ale poslechla jsem.

"Tak kam?" opakovala jsem s povzdechem.

"Jeď na stojedničku severní," poručil.

Bylo překvapivě obtížné soustředit se na silnici, když jsem na tváři cítila jeho pohled. Kompenzovala jsem to tím, že jsem přes ještě spící město jela opatrněji než obvykle.

"Máš v plánu dostat se z Forks ještě před soumrakem?"

"Tenhle náklaďák je dost starý na to, aby tvému autu dělal dědečka - měj trochu úcty," opáčila jsem.

Navzdory jeho řečem jsme se brzy ocitli za hranicemi města. Trávníky a domy nahradily hustý podrost a zeleně obalené kmeny stromů.

"Zaboč doprava na stodesítku," poručil mi ve chvíli, kdy jsem se ho chtěla zeptat. Tiše jsem poslechla.

"Teď pojedeme, dokud silnice neskončí," slyšela jsem v jeho hlasu úsměv, ale tolik jsem se bála, abych nesjela ze silnice a nedokázala tak, že má pravdu, že jsem se na něj nemohla podívat, abych se přesvědčila.

"A co tam bude, až skončí silnice?" přemítala jsem.

"Lesní cesta."

"Půjdeme pěšky?" zeptala jsem se v obavách. Díky bohu jsem si obula tenisky.

"Tobě to vadí?" Znělo to, jako by to očekával.

"Ne," snažila jsem se, aby ta lež zněla důvěryhodně. Ale jestli si myslí, že můj náklaďáček je pomalý…

"Neboj, je to asi jen sedm kilometrů nebo tak, a nemáme žádný spěch."

Sedm kilometrů. Neodpověděla jsem, aby neslyšel, jak se mi v panice láme hlas. Sedm kilometrů zrádných kořenů a uvolněných kamenů, které se snaží vymknout mi kotníky nebo mě jinak zneškodnit. Tohle bude pokořující.

Chvíli jsme jeli mlčky, jak jsem rozjímala o té nadcházející hrůze.

"Na co myslíš?" zeptal se netrpělivě po několika okamžicích.

Znovu jsem zalhala. "Jenom přemítám, kam jedeme."

"Je to takové místo, kam rád chodím, když je hezké počasí." Oba jsme vykoukli z okna na ztenčující se mraky, když promluvil.

"Charlie říkal, že bude dneska teplo."

"A řekla jsi Charliemu, co budeš dělat?" zeptal se.

"Ne."

"Ale Jessica si myslí, že spolu jedeme do Seattlu?" Zdálo se, že ho ta představa rozveseluje.

"Ne, řekla jsem jí, že jsi to zrušil - což je pravda."

"Nikdo neví, že jsi se mnou?" Teď to znělo rozzlobeně.

"To záleží na tom… předpokládám, že jsi to pověděl Alici?"

"To moc pomůže, Bello," odsekl.

Předstírala jsem, že jsem to neslyšela.

"Jsi tolik v depresi z Forks, že máš sebevražedné sklony?" zeptal se, když jsem ho ignorovala.

"Říkal jsi, že by mohlo způsobit potíže, kdybys… kdybychom spolu byli veřejně," připomněla jsem mu.

"Takže ty si děláš starosti ohledně potíží, které by to mohlo způsobit mně - kdybys ty nepřišla domů?" Jeho hlas byl stále rozzlobený a kousavě sarkastický.

Přikývla jsem a dívala se na silnici.

Zamumlal si něco šeptem, ale mluvil tak rychle, že jsem mu nerozuměla.

Po zbytek jízdy jsme mlčeli. Cítila jsem vlny zuřivého nesouhlasu, které z něj vyzařovaly, ale nenapadlo mě nic, co bych řekla.

A pak silnice skončila, zúžila se na úzkou pěšinu s malým dřevěným ukazatelem. Zaparkovala jsem na úzké krajnici a vystoupila jsem. Bála jsem se, protože se na mě zlobil a já už jsem neměla řízení jako záminku, abych se na něj nemusela dívat. Bylo teplo, tepleji než kdy ve Forks bylo ode dne mého příjezdu, téměř dusno pod těmi mraky. Stáhla jsem si svetr a uvázala si ho kolem pasu, ráda, že pod ním mám lehké tričko bez rukávů - obzvlášť když mám před sebou sedm kilometrů chůze.

Slyšela jsem, jak zabouchl dveře a ohlédla jsem se, abych viděla, že si taky sundal svetr. Měl namířeno opačným směrem, do hustého lesa vedle auta.

"Tudy," řekl a podíval se na mě přes rameno, oči stále znepokojené. Vykročil do temného lesa.

"A co lesní cesta?" Panika v mém hlase se nedala přeslechnout, jak jsem spěchala kolem auta za ním, abych ho dohonila.

"Říkal jsem, že na konci silnice je lesní cesta, ne že po ní půjdeme."

"Nepůjdeme po pěšině?" zeptala jsem se zoufale.

"Nedovolím, aby ses ztratila." Otočil se s výsměšným úsměvem a já jsem spolkla zajíknutí. Jeho bílá košile byla bez rukávů, měl ji rozepnutou, takže hladká bílá kůže jeho krku přecházela nerušené do mramorových kontur hrudi a dokonalé svalstvo už se nerýsovalo pod oblečením, ale bylo krásně vidět. Je příliš dokonalý, uvědomila jsem si s hlodavým pocitem zoufalství. Nepřipadá v úvahu, že by toto božské stvoření bylo určeno pro mě.

Díval se na mě, zmatený mým zmučeným výrazem.

"Chceš jet domů?" zeptal se tiše a v jeho hlasu zněla jiná bolest než moje.

"Ne." Rychle jsem ho dohonila. Nechtěla jsem promarnit jedinou sekundu toho času, který s ním mám vyměřený.

"Co se děje?" zeptal se s něhou v hlase.

"Na chození mě neužije," odpověděla jsem hluše. "Budeš muset být velmi trpělivý."

"Umím být trpělivý - když se hodně snažím." Usmál se a díval se mi přitom do očí. Pokoušel se mi zvednout náladu, zbavit mě toho náhlého, nevysvětleného splínu.

Snažila jsem se mu úsměv oplatit, ale moc se mi to nepovedlo. Pozoroval můj obličej.

"Vezmu tě domů," slíbil. Nemohla jsem říct, jestli ten slib je bezvýhradný, nebo omezený na okamžitý odjezd. Věděla jsem, že si myslí, že mám strach, a zase jsem byla vděčná, že jsem jediný člověk, jehož myšlenky nedokáže číst.

"Jestli chceš, abych se trmácela sedm kilometrů džunglí a došla tam před západem slunce, tak bys měl jít první," řekla jsem kysele. Zamračil se na mě, snažil se pochopit můj tón a výraz.

Po chvíli to vzdal a vedl mě do lesa.

Nebylo to tak těžké, jak jsem se bála. Pěšina byla většinou rovná a on mi přidržoval z cesty kapradiny a pavučiny mechu. Když nás cesta vedla přes spadané stromy nebo velké balvany, pomáhal mi, přizvedal mě za loket a pak mě okamžitě pustil, když už jsem měla cestu volnou. Jeho studený dotyk na mé kůži pokaždé způsobil, že mi srdce začalo zběsile bušit. Dvakrát, když se to stalo, jsem na jeho obličeji zachytila pohled, který mě přesvědčil, že to nějak dokáže slyšet.

Snažila jsem se nedat se unášet jeho dokonalostí, pokud to bylo možné, ale častokrát jsem uklouzla. Pokaždé mě jeho krása naplnila smutkem.

Po většinu času jsme šli mlčky. Příležitostně mi položil náhodně vybranou otázku, ke které se nedostal během posledních dvou dnů vyptávání. Ptal se na moje narozeniny, na moje učitele ze základní školy, na zvířátka, která jsem chovala v dětství - a já jsem musela přiznat, že poté, co jsem zahubila tři rybičky po sobě, jsem na chov domácích mazlíčků musela rezignovat. Tomu se zasmál, hlasitěji, než jsem byla zvyklá - z prázdného lesa se k nám odrážela zvonivá ozvěna.

Procházka mi zabrala většinu dopoledne, ale on na sobě vůbec nedal znát žádné známky netrpělivosti. Les se kolem nás prostíral v nekonečném labyrintu starých stromů a já jsem začala být nervózní, že už nikdy nenajdeme cestu zpátky. On byl dokonale v pohodě, bylo mu pohodlně v zeleném přítmí, nikdy se nezdálo, že by pociťoval nějaké pochybnosti ohledně směru.

Po několika hodinách se světlo prosakující přes baldachýn stromů změnilo, temně olivový tón přešel do světlejšího jadeitového odstínu. Z pošmourného rána se vyloupl slunečný den, jak to Edward předpověděl. Poprvé od té doby, co jsme vstoupili do lesa, jsem začala cítit záchvěvy vzrušení - které se rychle změnily v netrpělivost.

"To už jsme tady?" žertovala jsem a naoko jsem se mračila.

"Skoro." Usmál se nad změnou mé nálady. "Vidíš to světlo před sebou?"

Nakoukla jsem do hustého lesa. "Hm, měla bych?"

Usmál se. "Možná je trochu brzy na tvoje ano."

"Čas na návštěvu u optika," zamumlala jsem. Jeho úsměv byl zřetelnější.

Ale po dalších několika stech metrů jsem už i já viděla, jak se mezi stromy před námi prosvětlilo a zářilo to žlutě, už ne zeleně. Zrychlila jsem tempo, moje nedočkavost rostla s každým krokem. Nechal mě teď jít první a tiše mě následoval.

Došla jsem až k tomu světlu a přes poslední kousek kapradin jsem vstoupila na to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla. Louka byla malá, dokonale kulatá a rostlo na ní plno kvítí - fialového, žlutého a měkce bílého. Někde blízko jsem slysela bublající hudbu pramínku. Slunce bylo přímo v nadhlavníku, osvětlovalo mýtinu září máslově zlatého jasu. Pomalu jsem v posvátné úctě kráčela měkkou trávou, pohupujícími se květinami a měkkým, zlatavým vzduchem. Pootočila jsem se, aby se kochal se mnou, ale nestál tam, kde jsem ho čekala. Otočila jsem se dokola, náhle vyděšená, a hledala jsem ho. Nakonec jsem ho uviděla, pořád pod hustým stínem baldachýnu na kraji mýtiny, jak se na mě obezřetně dívá. Až pak jsem si vzpomněla na to, co mi krása louky vymetla z hlavy - na Edwardovu záhadu se sluncem, kterou mi slíbil dneska objasnit.

Udělala jsem krok zpátky k němu, oči napjaté zvědavostí. Díval se na mě obezřetně, váhavě. Povzbudivě jsem se usmála, pokynula mu rukou a udělala jsem další krok k němu. Zvedl varovně ruku a já jsem zaváhala, zhoupla jsem se na patách.

Edward se zhluboka nadechl a pak vystoupil do jasné záře poledního slunce.