Zírala jsem na toho kluka s hlubokým hlasem, poněkud zaražená, ale on se díval stranou k tmavému lesu za námi. Říkal, že Cullenovi sem nechodí, ale jeho tón napovídal něco víc - že to nemají dovoleno; mají vstup zakázán. Jeho chování ve mně zanechalo divný dojem, a tak jsem se snažila ho ignorovat, ale bez úspěchu.
"Tak co, už tě Forks dohání k šílenství?" přerušil Jacob moji meditaci.
"Ach, řekla bych, že je to slabé slovo," ušklíbla jsem se. Chápavě se zakřenil.
Pořád jsem se zaobírala tou krátkou poznámkou o Cullenových a najednou mě něco napadlo. Byl to hloupý plán, ale neměla jsem žádný lepší nápad. Doufala jsem, že mladý Jacob je ještě nezkušený, pokud jde o holky, takže neprokoukne moje jistě žalostné pokusy o flirtování.
"Nechceš se se mnou projít po pláži?" zeptala jsem se a snažila se napodobit způsob, jakým se Edward díval zpod svých řas. Nemohlo to mít ani zdaleka podobný efekt, to jsem si byla jistá, ale Jacob vyskočil dost ochotně.
Jak jsme šli k severu podél pestrobarevných kamenů k vlnolamu z naplaveného dříví, mraky konečně semkly řady přes oblohu, takže moře ztmavlo a teplota poklesla. Strčila jsem si ruce hluboko do kapes bundy.
"Takže tobě je kolik, šestnáct?" zeptala jsem se a snažila se nevypadat jako idiot, když jsem mrkala řasami, jak jsem to viděla u holek v televizi.
"Zrovna mi bylo patnáct," přiznal se, ale bylo vidět, že mu to zalichotilo.
"Vážně?" Předstírala jsem překvapení. "Myslela bych si, že jsi starší."
"Jsem na svůj věk vysoký," vysvětloval.
"Jezdíváš hodně do Forks?" zeptala jsem se koketně, jako kdybych doufala, že řekne ano. Mně samotné to znělo pitomě. Bála jsem se, že se na mě znechuceně obrátí a obviní mě, že si z něj utahuju, ale pořád vypadal polichoceně.
"Ani moc ne," připustil zamračeně. "Ale až budu mít hotové auto, budu moct jezdit, kolikrát budu chtít - teda až si udělám řidičák," dodal.
"Kdo byl ten druhý kluk, s kterým mluvila Lauren? Vypadal trochu starý na to, aby chodil s námi." Naschvál jsem se přiřadila k mladším ve snaze dát najevo, že dávám přednost Jacobovi.
"To je Sam - je mu devatenáct," informoval mě.
"A co to povídal o doktorově rodině?" zeptala jsem se nevinně.
"O Cullenových? No, oni do rezervace nemají jezdit." Uhnul pohledem, zadíval se do dálky k James Island a potvrdil tak, co jsem si myslela, že jsem v Samově hlase slyšela.
"Proč ne?"
Pohlédl zpátky na mě a kousal si ret. "Ouha. Já o tom nemám nikde vykládat."
"No, ale já to nikomu nepovím, jsem jenom zvědavá," pokusila jsem se o okouzlující úsměv a přemítala, jestli moc netlačím na pilu.
On mi ovšem úsměv oplatil a opravdu se tvářil okouzleně. Pak zvedl jedno obočí a jeho hlas byl ještě chraplavější než předtím.
"Máš ráda strašidelné historky?" zeptal se zlověstně.
"Miluju je," horovala jsem a snažila se propalovat ho očima.
Jacob došel k blízkému naplavenému stromu, kterému trčely do vzduchu kořeny jako ochablé nohy velkého bledého pavouka. Zlehka se opřel o jeden ze zkroucených kořenů, zatímco já jsem si sedla vedle něj na kmen. Díval se dolů na kameny, v koutcích jeho širokých rtů si pohrával úsměv. Viděla jsem, že se snaží dobře to podat. Soustředila jsem se na to, aby mi ten živý zájem, který jsem cítila, byl vidět na očích.
"Znáš nějaké staré příběhy o tom, odkud pocházíme - myslím my Quileuté?" začal.
"Vlastně ne," přiznala jsem.
"No, existuje spousta legend, některé se údajně datují až k potopě světa - staří Quileuté prý přivázali své kánoe k vrcholkům nejvyšších stromů na hoře, aby přežili jako Noe se svou archou." Usmál se, aby mi ukázal, jak málo těm historkám věří. "Jiná legenda tvrdí, že pocházíme z vlků - a že vlci jsou pořád naši bratři. Je proti kmenovému zákonu je zabíjet.
A pak jsou historky o studených," hlas mu klesl trochu níž.
"Studených?" zeptala jsem se a tentokrát jsem svůj zájem nepředstírala.
"Ano. Existují historky o studených stejně staré jako legendy o vlcích, ale některé jsou mnohem mladší. Podle legendy můj vlastní pradědeček některé ze studených znal. On to byl, kdo s nimi uzavřel smlouvu, podle které se drží dál od našeho území." Zvedl oči v sloup.
"Tvůj pradědeček?" povzbuzovala jsem ho.
"Byl starší kmene, jako můj otec. Víš, studení jsou přirozenými nepřáteli vlka - no, vlastně ne vlka, ale vlků, kteří se změní v lidi, jako naši předkové. Vy byste jim říkali vlkodlaci."
"Vlkodlaci mají nepřátele?"
"Jenom jednoho."
Upřeně jsem se na něj koukala a doufala, že skryju svoji netrpělivost za obdiv.
"Takže chápeš," pokračoval Jacob, "studení jsou tradičně naši nepřátelé. Ale tahle tlupa, která přišla na naše území v dobách mého pradědečka, byla jiná. Nelovili stejným způsobem jako ostatní jejich druhu - nepředstavovali pro kmen nebezpečí. Takže s nimi můj pradědeček uzavřel příměří. Když slíbí, že se budou držet z dosahu našich pozemků, nepředáme je bledým tvářím." Zamrkal na mě.
"Když nebyli nebezpeční, tak proč…?" Snažila jsem se to pochopit, snažila jsem se, aby neviděl, jak beru jeho strašidelný příběh vážně.
"Pro člověka je vždycky riziko pohybovat se v dosahu studených, i když jsou civilizovaní, jako byl tenhle klan. Nikdy nevíš, kdy nad nimi hlad zvítězí a oni se neovládnou." Naschvál zdůraznil hrozbu ve svém tónu.
"Jak to myslíš, civilizovaní?"
"Tvrdili, že neloví lidi. Prý byli místo toho nějak schopní lovit zvířata."
Snažila jsem se udržet svůj hlas nevzrušený. "A jak do toho zapadají Cullenovi? Jsou jako ti studení, které znal tvůj pradědeček?"
"Ne," dramaticky se odmlčel. "Jsou to ti samí."
Musel si myslet, že výraz na mé tváři je strach vyvolaný jeho historkou. Usmál se potěšeně a pokračoval.
"Je jich teď víc, nová žena a nový muž, ale zbytek jsou ti samí. V dobách mého pradědečka už znali jejich vůdce, Carlislea. On už tu byl a zase odešel dokonce ještě předtím, než přišli tvoji lidé." Potlačoval úsměv.
"A co tedy jsou?" zeptala jsem se nakonec. "Co jsou ti studení zač?"
Temně se usmál.
"Pijí krev," odpověděl mrazivým hlasem. "Tvoji lidé jim říkají upíři."
Po jeho odpovědi jsem zírala do divokého vlnobití a nebyla jsem si jistá, co můj obličej prozrazuje.
"Máš husí kůži," zasmál se potěšeně.
"Jsi dobrý vypravěč," zalichotila jsem mu a pořád jsem zírala do vln.
"Pěkně bláznivé, nemyslíš? Není divu, že táta nechce, abychom o tom s někým mluvili."
Ještě jsem nedovedla natolik ovládnout svůj výraz, abych se na něj dokázala podívat. "Neboj, já to na tebe nepovím."
"Asi jsem právě porušil úmluvu," zasmál se.
"Já si to vezmu do hrobu," slíbila jsem mu a pak jsem se zachvěla.
"Ale vážně, Charliemu nic neříkej. Dost se rozzlobil, když slyšel, že někteří z nás nechodí do nemocnice od té doby, co tam doktor Cullen začal pracovat."
"Neřeknu, samozřejmě."
"Tak co, myslíš, že jsme parta pověrčivých domorodců, nebo co?" zeptal se uličnickým tónem, ale se stopou obav. Pořád jsem se dívala na oceán.
Pak jsem se otočila a usmála se na něj co nejnormálněji jsem dokázala.
"Ne. Ale myslím, že umíš moc dobře vyprávět strašidelné historky. Pořád mám husí kůži, vidíš?" zvedla jsem ruku.
"Týjo." Usmál se.
A pak nás zvuk plážových kamenů ťukajících o sebe upozornil, že se někdo blíží. Zvedli jsme hlavu současně a spatřili jsme Mika a Jessiku asi padesát metrů od nás, jak jdou k nám.
"Tady jsi, Bello," zavolal Mike s úlevou a mával rukou nad hlavou.
"To je tvůj kluk?" zeptal se Jacob, který si všiml žárlivého podtónu v Mikově hlasu. Byla jsem překvapená, že je to tak znát.
"Ne, to tedy není," zašeptala jsem. Byla jsem Jacobovi nesmírně vděčná a byla jsem ochotná udělat mu co největší radost. Z opatrnosti jsem se otočila a zamrkala na něj, aby to Mike neviděl. Usmál se, naplněný pýchou, kterou vyvolalo mé neobratné flirtování.
"Takže až si udělám řidičák…" začal.
"Musíš se na mě přijet do Forks podívat. Můžeme si někam zajít." Cítila jsem se provinile, když jsem to říkala, protože jsem věděla, že jsem ho využila. Ale Jacob se mi opravdu líbil. Mohli bychom být snadno přáteli.
Mike došel až k nám, Jessica se za ním táhla jako ocásek. Viděla jsem, jak si pohledem změřil Jacoba; jeho zjevné mládí ho uspokojilo.
"Kde jste byli?" zeptal se, ačkoliv měl odpověď přímo před sebou.
"Jacob mi vyprávěl nějaké místní historky," prozradila jsem. "Bylo to vážně zajímavé."
Vřele jsem se na Jacoba usmála a on mi úsměv oplatil.
"No," odmlčel se Mike a bedlivě hodnotil situaci, jak se má dívat na naše kamarádění. "My už balíme - vypadá to, že bude brzy pršet."
Všichni jsme se podívali na zamračené nebe. Rozhodně to vypadalo na déšť.
"Dobře." Vyskočila jsem. "Už jdu."
"Bylo hezké tě zase vidět," řekl Jacob a já jsem pochopila, že se snaží Mika trochu poškádlit.
"Vážně bylo. Až příště pojede Charlie na návštěvu za Billym, pojedu s ním," slíbila jsem.
Po tváři se mu roztáhl úsměv. "To bude bezva."
"A díky," dodala jsem upřímně.
Natáhla jsem si kapuci, zatímco jsme se trmáceli přes kameny k parkovišti. Spadlo pár kapek a tam, kde přistály, zůstaly na kamenech černé skvrnky. Když jsme došli k Suburbanu, ostatní už nakládali všechno zpátky do aut. Schoulila jsem se na zadní sedadlo vedle Angely a Tylera a oznámila, že už jsem seděla vepředu cestou sem. Angela jenom koukala z okna na eskalující bouřku a Lauren se vrtěla na prostředním sedadle, aby zaujala Tylerovu pozornost, takže jsem si mohla prostě položil hlavu na sedadlo a zavřít oči. Vehementně jsem se snažila nemyslet.
Žádné komentáře:
Okomentovat