16. Carlise 1. část

Vedl mě zpátky do místnosti, kterou předtím označil za Carlisleovu pracovnu. Chviličku postál přede dveřmi.

"Pojďte dál," pozval nás Carlisleův hlas.

Edward otevřel dveře do místnosti s vysokým stropem a vysokými, na západ otočenými okny. Stěny byly zase obložené, tentokrát tmavším dřevem. Většinu místa na stěnách ovšem zabíraly dlouhé police knih, které mi sahaly vysoko nad hlavu. Tolik knih jsem viděla snad jenom ve veřejné knihovně.

Carlisle seděl na kožené židli za velkým mahagonovým psacím stolem. Právě vkládal záložku mezi stránky tlusté knihy, kterou držel v ruce. Místnost byla taková, jak jsem si vždycky představovala pracovnu univerzitního děkana - jenomže Carlisle vypadal na takovou funkci příliš mladý.

"Co pro vás můžu udělat?" zeptal se příjemně a zvedl se ze židle.

"Chtěl jsem ukázat Belle něco z naší historie," řekl Edward. "No, vlastně tvoji historii."

"Nechtěli jsme vás rušit," omlouvala jsem se.

"Ale mě vůbec nerušíte. Kde chcete začít?"

"U Vozky," odpověděl Edward, položil mi jednu ruku zlehka na rameno a otočil mě čelem zpátky ke dveřím, kterými jsme právě prošli. Pokaždé, když se mě sebeméně dotkl, moje srdce hlasitě zareagovalo. Tady před Carlislem to bylo ještě trapnější.

Stěna, ke které jsme stáli čelem, se od ostatních lišila. Místo polic s knihami na ní visely spousty zarámovaných obrázků všech velikostí, některé byly v živých barvách, jiné zašlé, jednobarevné. Hledala jsem v tom nějakou logiku, nějaký jednotící motiv, který ta sbírka měla společný, ale ve svém spěšném pátrání jsem nenašla nic.

Edward mě přitáhl k protější levé straně a postavil mě před malou čtvercovou olejomalbu v obyčejném dřevěném rámečku. Ten obrázek na sebe mezi většími a jasnějšími kusy nijak neupozorňoval; byl vyvedený v nejrůznějších tónech tmavě hnědé a bylo na něm namalováno miniaturní město plné příkře se svažujících střech, s tenkými věžičkami na několika roztroušených věžích. V popředí tekla široká řeka, přeťatá mostem pokrytým stavbičkami, které vypadaly jako drobné katedrály.

"Londýn v padesátých letech sedmnáctého století," prohlásil Edward.

"Londýn mého mládí," dodal Carlisle, který stál pár kroků za námi. Trhla jsem sebou; neslyšela jsem ho přiblížit se. Edward mi zmáčkl ruku.

"Povíš ten příběh sám?" zeptal se Edward. Otočila jsem se trochu, abych viděla Carlisleovu odpověď.

Setkal se s mým pohledem a usmál se. "Rád bych," odpověděl. "Ale ve skutečnosti už mám trochu zpoždění. Dnes ráno volali z nemocnice - doktor Snow je nemocný a zůstal doma. Navíc ty příběhy znáš stejně dobře jako já," dodal a usmál se na Edwarda.

Byla to podivná kombinace - každodenní starosti městského lékaře, který se zarazil uprostřed diskuse o svém mládí v sedmnáctém století v Londýně.

Také mi nijak nepřidávalo vědomí, že mluví nahlas jenom kvůli mně.

Po dalším vřelém úsměvu, který mi věnoval, Carlisle odešel z místnosti.

Dlouhou chvíli jsem si prohlížela malý obrázek Carlisleova rodného města.

"Co se stalo pak?" zeptala jsem se nakonec a pohlédla na Edwarda, který se na mě díval. "Když si uvědomil, k čemu u něj došlo?"

Pohlédl zpátky na obrazy a já jsem se podívala, abych viděla, který z nich ho zaujal teď. Byla to větší krajina v nevýrazných podzimních barvách - prázdná, zastíněná louka v lese, se skalnatým kopcem v pozadí.

"Když pochopil, čím se stal," řekl Edward tiše, "vzbouřil se proti tomu. Snažil se zničit sám sebe. Ale to není tak snadné."

"Jak?" Nechtěla jsem to říct nahlas, ale navzdory mému šoku se mi to slovo vydralo z úst.

"Skákal z velkých výšek," prozradil Edward bezvýrazným hlasem. "Snažil se utopit v oceánu… ale teprve v novém životě začínal, a byl velmi silný. Je úžasné, že i když byl upírem teprve krátce, dokázal odolat… lovení. Tehdy je instinkt nejsilnější, překoná všechno. Ale on se sám sobě tak hnusil, že měl sílu snažit se zabít sám sebe vyhladověním."

"To je možné?" Můj hlas byl slabý.

"Ne, je jen velmi málo způsobů, jak můžeme být zabiti."

Otevřela jsem pusu, abych se zeptala, ale on promluvil dřív než já.

"Takže byl velmi vyhladovělý a nakonec zeslábl. Odtáhl co nejdál od lidského osídlení, protože poznal, že také jeho síla vůle ochabuje. Měsíce se toulal po nocích, hledal nejodlehlejší místa, nenáviděl sám sebe.

Jednou v noci prošlo kolem místa, kde se ukrýval, stádo jelenů. Byl tak divoký žízní, že bez přemýšlení zaútočil. Síla se mu vrátila a on si uvědomil, že existuje i jiná možnost, než být divým netvorem, kterého se bál. Cožpak nejedl zvěřinu i ve svém předchozím životě? V následujících měsících se zrodila jeho nová filosofie. Dokázal existovat, aniž by se stal démonem. Znovu našel sám sebe.

Začal lépe využívat čas. Byl vždycky inteligentní, nadšený do učení. Teď měl před sebou neomezený čas. V noci studoval, ve dne plánoval. Přeplaval do Francie a -"

"On přeplaval do Francie?"

"Lidé plavou přes La Manche každou chvíli, Bello," připomněl mi trpělivě.

"To je pravda, myslím. Jenom to znělo legračně v tom kontextu. Pokračuj."

"Plavání je pro nás snadné -"

"Pro vás je snadné všechno," zabrblala jsem.

S pobaveným výrazem vyčkával.

"Už tě nebudu přerušovat, slibuju."

Výhružně se zachechtal a dokončil větu. "Protože, technicky vzato, nepotřebujeme dýchat."

"Vy -"

"Ne, ne, slíbilas mi to." Zasmál se a položil mi svůj studený prst zlehka na rty. "Chceš slyšet ten příběh, nebo ne?"

"Nemůžeš na mě něco takhle vybalit a pak čekat, že nic neřeknu," zamumlala jsem přes jeho prst.

Zvedl ruku a položil mi ji na krk. Tep se mi zrychlil, ale nedala jsem se.

"Vy nemusíte dýchat?" zeptala jsem se.

"Ne, není to nutné. Jenom zvyk," pokrčil rameny.

"Jak dlouho dokážeš vydržet… bez dýchání?"

"Předpokládám, že nekonečně dlouho; nevím. Je to trochu nepohodlné - ochuzovat se o čich."

"Trochu nepohodlné," opakovala jsem.

Nevěnovala jsem svému výrazu pozornost, ale něco v něm ho přimělo zvážnět. Spustil ruku k tělu a zůstal stát bez pohnutí, s očima zabodnutýma do mého obličeje. Ticho se prodlužovalo. Jeho rysy byly nehybné jako kámen.

"Co je?" zašeptala jsem a dotkla se jeho ztuhlého obličeje.

Jeho obličej pod mou rukou zjihl a on si povzdechl. "Pořád čekám, že se to stane."

"Co se má stát?"

"Vím, že nadejde chvíle, kdy něco řeknu nebo ty něco uvidíš, a pohár přeteče. Pak ode mě s křikem utečeš." Pousmál se, ale jeho oči byly vážné. "Nebudu ti bránit. Chci, aby se to stalo, protože chci, abys byla v bezpečí. Na druhou stranu chci být s tebou. Ty dvě touhy je nemožné smířit…" Odmlčel se a díval se mi do obličeje. Čekal.

"Já nikam neuteču," slíbila jsem.

"Uvidíme," řekl a znovu se usmál.

Zamračila jsem se na něj. "Tak pokračuj - Carlisle plaval do Francie."

Odmlčel se, vracel se zpátky ke svému příběhu. Jeho oči zadumaně bleskly k dalšímu obrázku - byl ze všech nejbarevnější, v nejzdobnějším rámu a největší; byl dvakrát tak široký jako dveře, vedle kterých visel. Na plátně se to hemžilo jasnými postavami v nabíraných róbách, proplétajícími se kolem dlouhých sloupů a naklánějícími se z mramorových balkonů. Nedokázala jsem poznat, jestli je to výjev z řecké mytologie, nebo jestli postavy vznášející se v mracích mají být biblické.

"Carlisle doplaval do Francie a pokračoval dál po Evropě, do tamních univerzit. V noci studoval hudbu, vědu, lékařství - a našel v tom své povolání, své pokání - v zachraňování lidských životů." Jeho výraz nabyl posvátné úcty, téměř oddanosti. "Nedokážu adekvátně popsat ten boj; Carlisleovi trvalo dvě století mučivého úsilí, než zdokonalil své sebeovládání. Teď je imunní k pachu lidské krve a je schopný dělat práci, kterou miluje, bez utrpení. Práce v nemocnici mu přináší veliký klid a pokoj…" Edward zíral dlouhou chvíli do prázdna. Pak si náhle vzpomněl, proč tu stojí. Poklepal prstem na velký obraz před námi.

"Studoval v Itálii, když tam objevil ostatní. Byli mnohem civilizovanější a vzdělanější než ta strašidla z londýnských kanálů."

Dotkl se poměrně klidné čtveřice postav namalované na nejvyšším balkonu, která nevzrušeně pozorovala chaos pod sebou. Pozorně jsem si skupinku prohlédla a udiveně jsem se zasmála, když jsem si všimla, že toho muže se zlatými vlasy znám.

"Solimena byl Carlisleovými přáteli velmi inspirován. Často je maloval jako bohy," zachechtal se Edward. "Aro, Marcus, Caius," říkal a ukazoval ostatní tři, dva s černými vlasy, jednoho se sněhobílými. "Noční patroni umění."

"Co se s nimi stalo?" přemítala jsem nahlas, koneček prstu zabodnutý ve vzduchu centimetr od postav na plátně.

"Pořád tam žijí." Pokrčil rameny. "Jako už kdovíkolik tisíciletí. Carlisle s nimi pobýval jenom krátkou dobu, jenom několik desítek let. Velmi obdivoval jejich civilizovanost, jejich kultivovanost, ale oni se neustále snažili vyléčit jeho averzi k "přirozenému zdroji potravy", jak tomu říkali. Snažili se ho přesvědčit a on se zase snažil přesvědčit je, ale k ničemu to nevedlo. Tehdy se Carlisle rozhodl, že to zkusí v Novém světě. Snil o tom, že najde tvory, jako je sám. Byl velmi osamělý, víš.

Dlouho nikoho nenacházel. Ale protože se strašidla stala postavami z pohádek, zjistil, že mezi nepodezíravými lidmi může žít, jako by byl jeden z nich. Začal praktikovat medicínu. Ale společenství, po kterém toužil, se mu nedostávalo; vztah s člověkem nemohl riskovat.

Když udeřila chřipková epidemie, pracoval po nocích v jedné nemocnici v Chicagu. Už několik let se v mysli zaobíral jednou myšlenkou a byl téměř odhodlaný k činu - když nemůže najít druha, nějakého si stvoří. Nebyl si absolutně jistý, jak došlo k jeho vlastní transformaci, takže váhal. A naprosto odmítal ukrást život někomu tak, jak byl ukraden jemu. V takovém stavu mysli našel mě. Já jsem neměl žádnou naději; nechali mě na oddělení s umírajícími. Carlisle ošetřoval už moje rodiče a věděl, že nikoho nemám. Rozhodl se, že to zkusí…"

Jeho hlas, který teď zněl skoro jako šepot, se odmlčel. Nepřítomně se zadíval ven západními okny. Přemítala jsem, co se mu teď asi honí hlavou, Carlisleovy vzpomínky, nebo jeho vlastní? Tiše jsem čekala.

Když se vrátil zpátky ke mně, jeho výraz rozjasňoval něžný andělský úsměv.

"A tak jsme se vrátili zase na začátek," uzavřel.

"Takže ty jsi vždycky žil s Carlislem?" divila jsem se.

"Téměř vždycky." Položil mi ruku zlehka kolem pasu a táhl mě s sebou ven ze dveří. Podívala jsem se zpátky na stěnu s obrazy a říkala si, jestli si budu moct někdy poslechnout všechny příběhy.

Edward už nic neříkal, když jsme procházeli halou, tak jsem se zeptala: "Téměř?"

Povzdechl si, zdálo se, že se mu nechce odpovídat. "No, měl jsem typický záchvat vzpurného dospívání - asi deset let poté, co jsem se… narodil… nebo byl stvořen, říkej tomu, jak chceš. Nebyl jsem tak zaujatý jeho životem v abstinenci a měl jsem mu za zlé, že drží na uzdě můj apetit. Takže jsem na čas odešel a žil na vlastní pěst."

"Vážně?" Byla jsem překvapená, ačkoliv bych asi měla být spíš vystrašená.

Pochopil. Neurčitě jsem si uvědomovala, že míříme k dalšímu ramenu schodů, ale nevěnovala jsem moc pozornost svému okolí.

"To tě neodpuzuje?"

"Ne."

"Proč ne?"

"No, asi… zní to rozumně."

Vyštěkl smíchem, hlasitěji než předtím. Stáli jsme teď nahoře na schodech, v další obložené hale.

"Od chvíle svého znovuzrození," zašeptal, "jsem měl výhodu, že jsem věděl, co si každý kolem mě myslí, jak člověk, tak upír. Proto mi trvalo deset let, než jsem se Carlisleovi vzepřel - dokázal jsem číst jeho dokonalou upřímnost, pochopit přesně, proč žije tak, jak žil.

Trvalo mi jenom pár let, než jsem se ke Carlisleovi a jeho způsobu života vrátil. Myslel jsem, že budu osvobozen od… deprese… která doprovází svědomí. Protože jsem znal myšlenky své kořisti, dokázal jsem přejít ty nevinné a sledovat jenom ty zlé. Když jsem pronásledoval temnou uličkou vraha, který se lepil na paty mladé dívce - když jsem ji zachránil, pak jsem jistě nebyl takový netvor."

Otřásla jsem se, jak jsem si příliš živě představila, co popisoval - ta ulička v noci, ta vyděšená dívka, ten temný muž za ní. A Edward, Edward lovící, hrozivý a nádherný jako mladý bůh, nezadržitelný. Byla by vděčná, ta dívka, nebo vyděšenější než předtím?

"Ale jak šel čas, začal jsem vidět, jaký jsem netvor. Nedokázal jsem uniknout dluhu tolika zmařených lidských životů, bez ohledu na to, jak ospravedlněných. A vrátil jsem se ke Carlisleovi a Esme. Přivítali mě zpátky jako ztraceného syna. To bylo víc, než jsem si zasloužil."

Zastavili jsme se před posledními dveřmi v hale.

"Můj pokoj," oznámil, otevřel a táhl mě dovnitř.

Jeho pokoj vedl na jih, měl okno přes celou stěnu jako ta velká místnost pod ním. Celá zadní strana domu musí být ze skla. Výhled měl na řeku Sol Duc, vinoucí se nedaleko, přes nedotčený les k pohoří Olympic Mountains. Hory byly mnohem bližší, než bych si myslela.

Západní stěna pokoje byla úplně pokryta policemi s cédéčky. Byl zásobený lépe než obchod s hudebními nosiči. V rohu stála složitá hi-fi souprava, taková ta, co bych se jí bála dotknout, protože bych určitě něco rozbila. Nebyla tam žádná postel, jenom široká černá kožená pohovka vybízející k poležení. Podlaha byla pokryta tlustým zlatým kobercem a na stěnách visela těžká látka o něco tmavšího odstínu.

"Dobrá akustika?" hádala jsem.

Zasmál se a přikývl.

Zvedl dálkové ovládání a pustil stereo. Hrálo tiše, ale jemná jazzová skladba zněla, jako kdyby ta kapela byla v pokoji s námi. Šla jsem si prohlédnout jeho ohromující hudební sbírku.

"Jak to máš seřazené?" zeptala jsem se, neschopná najít v titulech nějaký řád a smysl.

Nedával pozor.

"Hm, podle roku, a v tom roce pak podle osobní preference," řekl nepřítomně.

Otočila jsem se a on se na mě díval s podivným výrazem v očích.

"Co je?"

"Myslel jsem, že ucítím… úlevu. Když ti všechno prozradím, když před tebou nebudu mít žádná tajemství. Ale nečekal jsem, že ucítím víc než to. Líbí se mi to. Mám z toho… radost." Pokrčil rameny a lehce se usmál.

"To jsem ráda," řekla jsem a úsměv mu oplatila. Bála jsem se, aby nezačal litovat, že mi všechno prozradil. Bylo dobré vědět, že to tak není.

Ale pak, jak pořád zkoumavě rozebíral můj výraz, mu úsměv pohasl a čelo se mu zvrásnilo.

"Pořád čekáš na ten útěk a křik, viď?" hádala jsem.

Na rtech se mu mihl úsměv a on přikývl.

"Nechci ti brát iluze, ale vážně nejsi tak děsivý, jak si myslíš. Abych pravdu řekla, mně vůbec děsivý nepřipadáš," lhala jsem nenuceně.

Zarazil se a zvedl obočí. Očividně mi nevěřil. Pak blýskl širokým, uličnickým úsměvem.

"To jsi opravdu neměla říkat," zachechtal se.

Zamručel tichým, hrdelním zvukem; rty se mu ohrnuly přes dokonalé zuby. Jeho tělo se najednou pohnulo, přikrčilo se, napjalo se jako lev chystající se ke skoku.

Couvala jsem před ním s nasupeným pohledem.

"Neopovaž se!"

Neviděla jsem, jak na mě skočil - bylo to příliš rychlé. Najednou jsem se ocitla ve vzduchu a pak jsme dopadli na pohovku a přirazili ji ke stěně. Celou tu dobu kolem mě jeho železné paže tvořily ochrannou klec - ani jsem se neducla. Ale přesto jsem lapala po dechu, jak jsem se snažila narovnat.

To mi nedovolil. Stulil si mě v náruči do klubíčka a držel mě pevněji než železné řetězy. Vyděšeně jsem na něj zírala, ale vypadalo to, že se dobře ovládá, čelist měl uvolněnou, jak se usmíval, v očích mu vesele jiskřilo.

"Co jsi říkala?" zamručel rozverně.

"Že jsi hrůzostrašný netvor, celá se třesu," odpověděla jsem, ale můj sarkasmus tak nevyzněl, protože jsem lapala po dechu.

"To už je lepší," pochválil mě.

"Hm." Prala jsem se. "Můžu teď vstát?"

Jenom se zasmál.

"Můžeme dovnitř?" ozval se z haly tichý hlas.

Snažila jsem se vyprostit, ale Edward si mě prostě jenom posunul, abych mu seděla na klíně v nějaké normálnější pozici. Viděla jsem, že je to Alice, za ní stál ve dveřích Jasper. Tváře mi hořely, ale Edward byl v pohodě.

"Pojďte dál." Edward se stále tichounce pochichtával.

Alici zřejmě na našem objetí nepřipadalo nic neobvyklého. Vstoupila - téměř vtančila, její pohyby byly tak půvabné - do středu pokoje, kde se vlnitě svezla na podlahu. Jasper ovšem zůstal stát ve dveřích, jeho výraz byl trošku šokovaný. Zíral Edwardovi do tváře a já jsem přemítala, jestli svou neobvyklou citlivostí ochutnává atmosféru v místnosti.

"Znělo to, jako kdyby sis dával Bellu k obědu, a tak jsme se přišli podívat, jestli se s námi rozdělíš," oznámila Alice.

Na okamžik jsem ztuhla, až jsem si uvědomila, že se Edward kření - buďto nad její poznámkou, nebo nad mojí reakcí, to jsem nedovedla říct.

"Promiň, ale myslím, že mi to samotnému nestačí," odpověděl a přitiskl mě k sobě.

"Vlastně," neubránil se Jasper úsměvu, když vstoupil do pokoje, "Alice tvrdí, že dnes večer bude skutečná bouřka, a Emmett si chce zahrát. Co ty na to?"

Slova byla všechna celkem běžná, ale ten kontext mě zmátl. Usoudila jsem však, že Alice je trochu spolehlivější než předpověď počasí v televizi.

Edwardovi se rozzářily oči, ale váhal.

"Samozřejmě bys měl přivést Bellu," švitořila Alice. Měla jsem dojem, že jsem viděla, jak po ní Jasper vrhl rychlý pohled.

"Chceš jít?" zeptal se mě Edward vzrušeně, s živým výrazem.

"Jasně." Takovou tvář jsem nemohla zklamat. "Ehm, a kam jdeme?"

"Abychom si mohli zahrát, musíme počkat na hrom - uvidíš proč," slíbil.

"Budu potřebovat deštník?"

Všichni tři se nahlas zasmáli.

"Bude?" zeptal se Jasper Alice.

"Ne." Byla si jistá. "Bouřka udeří za městem. Na mýtině by mělo být docela sucho."

"Tak dobře." Nadšení v Jasperově hlasu bylo samozřejmě nakažlivé. Zjistila jsem, že jsem nedočkavá, místo abych byla ztuhlá strachem.

"Pojďme se podívat, jestli půjde Carlisle," Alice plavně vyskočila ke dveřím způsobem, který by každé baleríně zlomil srdce.

"Jako kdybys to nevěděla," škádlil ji Jasper a oba rychle odešli. Jasperovi se podařilo nenápadně za nimi zavřít dveře.

"Co budeme hrát?" ptala jsem se.

"Ty se budeš dívat," upřesnil Edward. "My budeme hrát baseball."

Vykulila jsem oči. "Upíři mají rádi baseball?"

"Je to americký národní sport," prohlásil naoko vážně.