5.Krevní skupina 2. část

"A ať uděláš, co uděláš, hlavně nevyndávej tu ruku z kapsy," varovala jsem ho. Pořád mi bylo tak na omdlení. Skulila jsem se na bok, položila si tvář na mrazivý vlhký cement chodníku a zavřela oči. Zdálo se, že to trochu pomáhá.

"Páni, ty jsi ale zelená, Bello," řekl Mike nervózně.

"Bello?" zavolal z dálky jiný hlas.

Ne! Prosím, ať si ten hrozně povědomý hlas jenom představuju!

"Co se jí stalo - je zraněná?" Jeho hlas byl teď blíž a zněl rozrušeně. Nepředstavovala jsem si to. Stiskla jsem pevně oči a doufala, že umřu. Nebo že se přinejmenším pozvracím.

Mike zněl vystresovaně. "Myslím, že omdlela. Nevím, co se stalo, ani se nepíchla do prstu."

"Bello." Edwardův hlas byl přímo vedle mě, teď se mu ulevilo. "Slyšíš mě?"

"Ne," zasténala jsem. "Jdi pryč."

Zasmál se do hrstí.

"Vedl jsem ji na ošetřovnu," vysvětloval Mike defenzivním tónem, "ale ona nechce jít dál."

"Já ji tam vezmu," prohlásil Edward. Slyšela jsem stále v jeho hlase úsměv. "Můžeš se vrátit do třídy."

"Ne," protestoval Mike. "Mám to udělat já."

Najednou pode mnou chodník zmizel. Rychle jsem v šoku otevřela oči. Edward mě zvedl do náručí tak snadno, jako kdybych vážila pět kilo, a ne pětapadesát.

"Postav mě na zem!" Prosím, prosím, ať se na něj nepozvracím. Vyrazil dřív, než jsem se zmohla na slovo.

"Hej!" zavolal Mike, už deset kroků od nás.

Edward ho ignoroval. "Vypadáš hrozně," řekl mi a křenil se.

"Postav mě zpátky na chodník," zasténala jsem. Kolébavý pohyb jeho chůze mi neprospíval. Držel mě strnule od těla, celou mou váhu nesl jenom na pažích - nezdálo se, že by mu to vadilo.

"Takže ty omdlíváš, když vidíš krev?" zeptal se. Zdálo se, že ho to pobavilo.

Neodpověděla jsem. Znovu jsem zavřela oči, ze všech sil jsem potlačovala nevolnost a tiskla rty k sobě.

"A to ani nejde o tvou vlastní krev," pokračoval a bavil se.

Nevím, jak otevřel dveře, když mě nesl, ale najednou bylo teplo, takže jsem věděla, že jsme uvnitř.

"Propána," zajíkl se ženský hlas.

"Omdlela při biologii," vysvětloval Edward.

Otevřela jsem oči. Byli jsem v kanceláři. Edward dlouhými kroky obešel pult ke dveřím ošetřovny. Paní Copeová, zrzavá recepční v přijímací kanceláři, běžela napřed, aby mu je otevřela. Babičkovská ošetřovatelka překvapeně vzhlédla od románu, jak mě Edward vnesl do místnosti a jemně mě položil na šustivý papír, který pokrýval hnědou vinylovou matraci na jediném lůžku. Pak ustoupil a postavil se ke stěně, co nejdál to v té úzké místnosti bylo možné. Jeho oči byly živé, vzrušené.

"Je jenom trochu bledá," uklidňoval vyplašenou sestřičku. "Zjišťují si při biologii krevní skupiny."

Sestřička vědoucně přikývla. "Vždycky se někdo najde."

Potlačil smích.

"Jenom si na minutku lehni, drahoušku; to přejde."

"Já vím," vzdychla jsem. Nevolnost už polevovala.

"Stává se ti to často?" zeptala se.

"Občas," přiznala jsem. Edward zakašlal, aby zakryl další smích.

"Ty už se můžeš vrátit do třídy," řekla mu.

"Já s ní mám zůstat." Prohlásil to s tak neochvějnou autoritou, že sestřička sice našpulila rty, ale už o tom s ním nediskutovala.

"Přinesu ti na čelo trochu ledu, drahoušku," řekla mi a pak odspěchala z místnosti.

"Měl jsi pravdu," zasténala jsem a zavřela oči.

"To já obvykle mívám - ale v čem konkrétně tentokrát?"

"Ulejvání vážně neškodí." Trénovala jsem pravidelné dýchání.

"Tam venku jsi mě na chviličku vystrašila," přiznal po odmlce. Pronesl to tak, jako kdyby se svěřoval s pokořující slabostí. "Myslel jsem, že Newton táhne tvoje mrtvé tělo ven, aby ho pohřbil v lese."

"Ha, ha." Pořád jsem měla oči zavřené, ale každou minutou jsem se cítila normálněji.

"Upřímně - viděl jsem mrtvoly s lepší barvou. Už jsem se bál, že budu muset pomstít tvou vraždu."

"Chudák Mike. Vsadím se, že je naštvaný."

"Naprosto mě nenávidí," řekl Edward vesele.

"To nemůžeš vědět," oponovala jsem, ale pak mě napadlo, jestli opravdu nemůže.

"Viděl jsem jeho obličej - bylo to poznat."

"Jak to, že jsi mě viděl? Myslela jsem, že jsi za školou." Teď už mi bylo skoro dobře, ačkoliv to zvedání žaludku by pravděpodobně odeznělo rychleji, kdybych předtím obědvala. Na druhou stranu bylo možná štěstí, že jsem měla žaludek prázdný.

"Seděl jsem v autě a poslouchal cédéčko." Taková normální odpověď - to mě překvapilo.

Slyšela jsem vrznout dveře, otevřela jsem oči a uviděla sestřičku se studeným obkladem v ruce.

"Tady máš, drahoušku." Položila mi ho na čelo. "Vypadáš líp," dodala.

"Myslím, že už je mi dobře," řekla jsem a posadila se. Jenom trochu hučení v uších, žádné motání hlavy. Mátově zelené stěny zůstávaly, kde měly.

Viděla jsem, že mě chce zase položit, ale právě v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř strčila hlavu paní Copeová.

"Máme tu dalšího," oznámila.

Seskočila jsem na zem, abych uvolnila lůžko dalšímu invalidovi.

Podala jsem obklad zpátky sestře. "Tady máte, já už to nepotřebuju."

A pak dveřmi vklopýtal dovnitř Mike, který tentokrát podpíral pobledlého Leea Stephense, dalšího kluka z naší biologické třídy. Ustoupili jsme s Edwardem ke zdi, abychom jim udělali místo.

"Ach ne," zamumlal Edward. "Jdi ven do kanceláře, Bello."

Udiveně jsem se na něj podívala.

"Věř mi - běž."

Otočila jsem se, chytila dveře, než se zavřely, a vystřelila jsem z ošetřovny. Cítila jsem Edwarda přímo za sebou.

"Ty jsi mě opravdu poslechla." Byl ohromený.

"Cítila jsem krev," řekla jsem a nakrčila nos. Leeovi nebylo špatně z toho, že se díval na jiné lidi, jako mně.

"Lidé krev nedokážou cítit," oponoval.

"No, já to dokážu - právě z toho se mi dělá nanic. Páchne to jako rez… a sůl."

Zíral na mě s neproniknutelným výrazem.

"Co je?" zeptala jsem se.

"To nic."

Pak přišel Mike, podíval se napřed na mě, pak na Edwarda. Pohled, který mu věnoval, potvrzoval Edwardova slova o nenávisti. Podíval se podmračeně zpátky na mě.

"Ty vypadáš líp," obvinil mě.

"Hlavně drž ruku v kapse," varovala jsem ho znovu.

"Už to nekrvácí," zamručel. "Jdeš zpátky do třídy?"

"Děláš si legraci? To bych se mohla rovnou otočit a vrátit se sem."

"Jo, to asi jo… Takže pojedeš tenhle víkend? Na pláž?" Při těch slovech střelil dalším pohledem k Edwardovi, který stál u pultu plného poházených papírů, nehybný jako socha, a zíral do prázdna.

Snažila jsem se o co nejpřátelštější tón. "Jasně, říkala jsem, že jsem pro."

"Máme sraz v deset v tátově obchodě." Jeho oči znovu kmitly k Edwardovi, zřejmě ho napadlo, jestli neprozradil příliš informací. Řečí těla dával jasně najevo, že to pozvání není určeno pro všechny.

"Budu tam," slíbila jsem.

"Tak se uvidíme na tělocviku," řekl a nejistě se vydal ke dveřím.

"Zatím čau," odpověděla jsem. Ještě jednou se na mě podíval, kulatý obličej lehce našpulený, a pak vyšel pomalu ze dveří, ramena svěšená. Zaplavila mě vlna soucitu. Přemítala jsem, že jeho zklamaný obličej uvidím znovu… v tělocvičně.

"Tělák," zasténala jsem.

"To můžu zařídit." Nevšimla jsem si, že se Edward postavil vedle mě, ale mluvil mi teď do ucha. "Posaď se a vypadej bledě," zašeptal.

To nebylo nic těžkého; vždycky jsem byla bledá a předchozí slabost mi zanechala na obličeji lehký povlak potu. Posadila jsem se na jednu z rozskřípaných skládacích židlí a opřela si hlavu o zeď s očima zavřenýma. Záchvaty mdloby mě vždycky vyčerpávaly.

Slyšela jsem, jak Edward tiše mluví u pultu.

"Paní Copeová?"

"Ano?" Neslyšela jsem ji vrátit se ke stolu.

"Bella má příští hodinu tělocvik, a já myslím, že se ještě necítí dost dobře. Tak jsem si říkal, že bych ji teď odvezl domů. Myslíte, že byste ji mohla z hodiny omluvit?" Jeho hlas byl jako tekutý med. Dokázala jsem si představit, jak neodolatelný má asi pohled.

"Vy také potřebujete omluvit, Edwarde?" zašvitořila paní Copeová. Proč tohle taky neumím?

"Ne, já mám paní Goffovou, té to nebude vadit."

"Dobře, já se o to postarám. Vy se rychle zotavte, Bello," zavolala na mě. Slabě jsem přikývla a jenom něco zahučela.

"Můžeš jít, nebo chceš, abych tě zase nesl?" Zády k recepční byl jeho pohled sarkastický.

"Půjdu sama."

Opatrně jsem vstala, a pořad mi bylo dobře. Podržel mi dveře se zdvořilým úsměvem, ale výsměšnýma očima. Vyšla jsem ven do studené, jemné mlhy, která se právě začala snášet. Bylo to příjemné - poprvé jsem si tu vlhkost neustále padající z nebe užívala - jak mi to omývalo obličej do čista od lepkavého potu.

"Díky," řekla jsem, když za mnou vyšel ven. "To snad stojí i za tu nevolnost, když se člověk ulije z tělocviku."

"Kdykoliv." Zíral přímo před sebe, mhouřil oči do deště.

"Takže pojedeš? Mám na mysli tuhle sobotu?" Doufala jsem, že pojede, ačkoliv se to zdálo nepravděpodobné. Nedokázala jsem si ho představit, jak se skládá do auta s ostatními spolužáky; nepatřil s nimi do stejného světa. Ale už jenom ta naděje ve mně vzbudila první záchvěv nadšení, které jsem pro ten výlet pocítila.

"Kam přesně vlastně všichni jedete?" Pořád se díval před sebe, bez výrazu.

"Dolů do La Push, k přístavu." Prohlížela jsem si jeho obličej a snažila se ho přečíst. Přimhouřil oči do tenoučkých špehýrek.

Pak se na mě podíval koutkem oka a zahořkle se usmál. "Vážně si nemyslím, že mě někdo pozval."

Povzdechla jsem si. "Právě jsem tě pozvala já."

"My dva už radši tento týden nebudeme Mika víc popouzet. Nechceme, aby ztratil nervy." Jeho oči tančily; ta představa se mu líbila víc, než by měla.

"Mika vzal čert," zamumlala jsem a spíš přemýšlela o tom, jak řekl to "my dva". Líbilo se mi to víc, než by mělo.

Teď jsme byli blízko parkoviště. Zabočila jsem doleva ke svému náklaďáčku. Něco mě chytlo za bundu a strhlo zpátky.

"Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se rozzlobeně. Svíral mi bundu v hrsti jedné ruky.

Byla jsem zmatená. "Jedu domů."

"Neslyšela jsi mě, že jsem slíbil, že tě tam v pořádku dopravím? Myslíš, že tě nechám v tomhle stavu řídit?" Jeho hlas byl stále rozhořčený.

"V jakém stavu? A co moje auto?" stěžovala jsem si.

"Postarám se, aby ho Alice po škole vyzvedla." Táhl mě za bundu ke svému autu. Měla jsem co dělat, abych neupadla. A kdyby, on by mě pravděpodobně prostě táhl dál.

"Pusť!" naléhala jsem. Ignoroval mě. Klopýtala jsem po obrubnících přes mokrý chodník, až jsme došli k Volvu. Tam mě konečně pustil - dopadla jsem na dveře spolujezdce.

"Ty jsi tak neodbytný!" zabručela jsem.

"Je otevřeno," odpověděl. Sedl si za volant.

"Jsem naprosto schopná jet domů sama!" Stála jsem vedle auta a zuřila. Teď pršelo hustěji a já jsem si nenasadila kapuci, takže mi voda stékala z vlasů na záda.

Spustil automatické okénko a naklonil se ke mně přes sedadlo. "Nastup si, Bello."

Neodpověděla jsem. V duchu jsem počítala svoje možnosti dostat se k náklaďáčku, než mě dohoní. Musela jsem přiznat, že moc šancí nemám.

"Prostě tě odtáhnu zpátky," pohrozil, protože uhodl můj plán.

Snažila jsem se udržet to málo důstojnosti, co jsem mohla, zatímco jsem nastupovala k němu do auta. Nebyla jsem moc úspěšná - vypadala jsem jako poloutopené kotě a boty mi vrzaly.

"Tohle naprosto není nutné," řekla jsem upjatě.

Neodpověděl. Pohrál si s kontrolkami, zapnul topení a ztlumil hudbu. Když vyjížděl z parkoviště, byla jsem odhodlaná potrestat ho mlčením - seděla jsem s pusou našpulenou - ale pak jsem poznala, co to hraje za hudbu, a moje zvědavost byla silnější než moje úmysly.

"Měsíční svit?" zeptala jsem se překvapeně.

"Ty znáš Debussyho?" opáčil stejně překvapeně.

"Moc ne," přiznala jsem. "Máma hraje doma spoustu klasické hudby - znám jenom svoje oblíbené."

"Taky je to jedna z mých oblíbených." Zíral ven do deště, ponořený do myšlenek.

Poslouchala jsem hudbu, opřená o světle šedé kožené sedadlo. Bylo nemožné nereagovat na povědomou, uklidňující melodii. Déšť rozmazával všechno za oknem do šedých a zelených šmouh. Začalo mi docházet, že jedeme velmi rychle; auto se ovšem pohybovalo tak klidně, tak hladce, že jsem tu rychlost necítila. Poznat se dala jen podle toho, jak město za oknem letělo nazpátek.

"Jaká je tvoje matka?" zeptal se mě najednou.

Podívala jsem se na něj a viděla, že si mě měří zvědavým pohledem.

"Vypadá hodně jako já, ale je hezčí," odpověděla jsem. Zvedl obočí. "Já mám v sobě příliš z Charlieho. Ona je víc společenská a odvážnější. Je nezodpovědná a lehce excentrická, a je to velice nevyzpytatelná kuchařka. Je to moje nejlepší kamarádka." Odmlčela jsem se. Mluvit o ní mě rozesmutňovalo.

"Kolik je ti, Bello?" A jeho hlas zněl kdovíproč frustrovaně, to jsem nechápala. Zastavil a já jsem si všimla, že už jsme doma. Déšť byl tak silný, že jsem dům sotva viděla. Jako by auto bylo ponořené v řece.

"Je mi sedmnáct," odpověděla jsem, trochu zmatená.

"Nevypadáš na sedmnáct."

Jeho tón byl vyčítavý; rozesmálo mě to.

"Co je?" zeptal se, znovu zvědavý.

"Moje mamka vždycky říká, že jsem se narodila pětatřicetiletá a že se každý rok víc přibližuju střednímu věku." Zasmála jsem se a pak jsem si povzdychla. "No, někdo holt musí být dospělý." Na chviličku jsem se odmlčela. "Ty taky zrovna nevypadáš na třeťáka," poznamenala jsem.

Udělal obličej a změnil téma.

"Tak proč si tvoje matka vzala Phila?"

Byla jsem překvapená, že si pamatuje to jméno; zmínila jsem ho jenom jednou, téměř před dvěma měsíci. Chvilku mi trvalo, než jsem odpověděla.

"Moje matka… je na svůj věk velmi mladá. Myslím, že s Philem se cítí ještě mladší. Každopádně je do něj blázen." Zavrtěla jsem hlavou. Ta přitažlivost pro mě byla tajemstvím.

"Schvaluješ to?" zeptal se.

"Záleží na tom?" opáčila jsem. "Chci, aby byla šťastná… a ona chce jeho."

"To je velmi nesobecké… myslím," uvažoval.

"Cože?"

"Byla by stejně ohleduplná ona k tobě, co myslíš? Bez ohledu na to, koho by sis vybrala?" Najednou byl napjatý, upřeně se mi díval do očí.

"Asi ano," zajíkla jsem se. "Ale ona je rodič, konec konců. To je trochu rozdíl."

"Takže nikoho příliš děsivého," popichoval.

Zakřenila jsem se. "Jak to myslíš, děsivého? Mnohonásobný piercing obličeje a rozsáhlé tetování?"

"To je jedna definice, předpokládám."

"Jaká je tvoje definice?"

Ale on mou otázku ignoroval a položil mi další. "Myslíš, že já bych mohl být děsivý?" Povytáhl jedno obočí a lehká stopa úsměvu mu rozsvítila obličej.

Na chvilku jsem se zarazila a přemýšlela, jestli bude lepší pravda, nebo lež. Rozhodla jsem se vytasit s pravdou. "Hmmm… myslím, že bys mohl být, kdybys chtěl."

"Teď se mě bojíš?" Úsměv zmizel a jeho nebeský obličej byl najednou vážný.

"Ne." Ale odpověděla jsem moc rychle. Úsměv se vrátil.

"Takže, budeš mi teď ty vyprávět o své rodině?" zeptala jsem se, abych ho rozptýlila. "To bude určitě mnohem zajímavější příběh než ten můj."

Byl okamžitě ve střehu. "Co chceš vědět?"

"Cullenovi tě adoptovali?" ověřovala jsem si.

"Ano."

Na chvíli jsem zaváhala. "Co se stalo s tvými rodiči?"

"Zemřeli před mnoha lety." Jeho tón byl věcný.

"To je mi líto," zamumlala jsem.

"Já si je ani pořádně nepamatuju. Carlisle a Esme už jsou mými rodiči dlouho."

"A ty je máš moc rád." To nebyla otázka. To bylo zřejmé ze způsobu, jak o nich mluvil.

"Ano," usmál se. "Nedokázal bych si představit dva lepší lidi."

"Máš velké štěstí."

"Já vím, že mám."

"A tvůj bratr a sestra?"

Podíval se na hodiny na palubní desce.

"Můj bratr a sestra a taky Jasper a Rosalie budou dost naštvaní, když budou muset stát v dešti a čekat na mě."

"A jo, promiň, asi musíš jet." Nechtělo se mi vystoupit z auta.

"A ty pravděpodobně chceš svůj náklaďák zpátky dřív, než pan policejní ředitel Swan přijede domů, abys mu nemusela vykládat o nehodě při biologii." Uculil se na mě.

"Jsem si jistá, že už o tom slyšel. Ve Forks se nic neutají." Povzdechla jsem si.

Zasmál se a v jeho smíchu byl osten.

"Užij si to na pláži… přeju ti dobré počasí na opalování." Podíval se ven na dešťovou clonu.

"Zítra se neuvidíme?"

"Ne. Začneme s Emmettem víkend o den dřív."

"Co budete dělat?" Na to se přece přítel může zeptat, ne? Doufala jsem, že zklamání není na mém hlasu příliš znát.

"Vyjedeme si na divoko do rezervace Goat Rocks, na jih od Mount Rainier."

Vzpomněla jsem si, jak Charlie říkal, že Cullenovi jezdí často stanovat.

"No, tak si to užij." Snažila jsem se, aby to znělo nadšeně. Ale nemyslím, že bych ho oblafla. V koutcích rtů mu pohrával úsměv.

"Uděláš pro mě tenhle víkend něco?" Otočil se a podíval se mi zpříma do obličeje plnou silou svých žhoucích zlatých očí.

Bezmocně jsem přikývla.

"Neuraž se, ale zdá se, že patříš k lidem, co přitahují nehody jako magnet. Takže… snaž se nespadnout do oceánu a nenech se přejet nebo tak něco, ano?" Usmál se uličnicky.

Při těch slovech moje bezmocnost pominula. Podívala jsem se na něj nasupeně.

"Uvidím, co budu moct dělat," odsekla jsem a vyskočila do deště. Vší silou jsem za sebou práskla dveřmi.

Jak odjížděl, stále se usmíval.