12. Balancování 1. část

"Billy!" zavolal Charlie, jakmile vystoupil z auta.

Otočila jsem se k domu a pokynula Jacobovi, zatímco jsem se skláněla pod verandu. Slyšela jsem Charlieho, jak je za mnou hlasitě zdraví.

"Budu dělat, že jsem tě za tím volantem neviděl, Jacobe," pokáral ho nesouhlasně.

"My v rezervaci dostáváme řidičák brzo," odpověděl Jacob, zatímco já jsem odemykala dveře a rozsvěcovala světlo na verandě.

"To určitě," smál se Charlie.

"Musím se nějak přemisťovat." Snadno jsem rozeznala Billyho zvučný hlas, navzdory těm rokům. Jeho zvuk ve mně najednou vzbudil pocit, že jsem mladší, ještě dítě.

Šla jsem dovnitř, nechala za sebou dveře otevřené a rozsvítila jsem, než jsem si pověsila bundu. Pak jsem stála ve dveřích a dívala se úzkostlivě, jak Charlie a Jacob pomáhají Billymu z auta na invalidní vozík.

Ustoupila jsem z cesty, jak ti tři spěchali dovnitř a setřásali déšť.

"To je překvapení," říkal Charlie.

"Už je pozdě," odpověděl Billy. "Doufám, že nejedeme nevhod." Jeho tmavé oči zase šlehly ke mně, jejich výraz byl nečitelný.

"Ne, je to skvělé. Doufám, že můžete zůstat na zápas."

Jacob se zakřenil. "Myslím, že takový je plán - nám se televize minulý týden rozbila."

Billy se zašklebil na syna. "A Jacob se samozřejmě nemohl dočkat, až zase uvidí Bellu," dodal. Jacob se zamračil a sklopil hlavu, zatímco já jsem potlačovala osten výčitky. Možná jsem byla na pláži až moc přesvědčivá.

"Máte hlad?" zeptala jsem se a otočila se ke kuchyni. Nemohla jsem se dočkat, až budu moct uniknout Billyho pátravému pohledu.

"Nejedli jsme, než jsme jeli," odpověděl Jacob.

"A co ty, Charlie?" zavolala jsem přes rameno, jak jsem mizela za rohem.

"Jasně," odpověděl, jeho hlas se přesouval směrem k obývacímu pokoji a televizi. Slyšela jsem Billyho vozík, jak ho následuje.

Sendviče s grilovaným sýrem byly na pánvi a já jsem krájela na plátky rajče, když jsem ucítila někoho za sebou.

"Tak jak jde život?" zeptal se Jacob.

"Celkem dobře." Usmála jsem se. Jeho nadšení bylo těžké odolat. "A co ty? Dodělal jsi to auto?"

"Ne," zamračil se. "Pořád mi chybí součástky. Tohle jsme si půjčili." Ukázal palcem směrem k přednímu dvoru.

"Promiň. Neviděla jsem žádný… cože jsi to vlastně sháněl?"

"Hlavní válec." Usmál se. "Je něco v nepořádku s náklaďákem?" zeptal se najednou.

"Ne."

"Aha. Jenom se ptám, protože jsi v něm nepřijela."

S pohledem upřeným na pánev jsem nadzvedla okraj sendviče, abych zkontrolovala spodní stranu. "Svezl mě kamarád."

"Pěkné svezení." Jacobův hlas byl obdivný. "Ale řidiče jsem nepoznal. Myslel jsem, že tu znám většinu lidí."

Nedbale jsem přikývla a držela oči sklopené, zatímco jsem obracela sendviče.

"Zdá se, že ho můj táta odněkud zná."

"Jacobe, mohl bys mi podat pár talířů? Jsou ve skříňce nad dřezem."

"Jasně."

V tichosti vyndal talíře. Doufala jsem, že už to nechá být.

"Tak kdo to byl?" zeptal se a položil přede mne na pult dva talíře.

Povzdechla jsem si poraženě. "Edward Cullen."

K mému překvapení se zasmál. Podívala jsem se na něj. Vypadal trochu rozpačitě.

"Hádám, že tím se to tedy vysvětluje," řekl. "Říkal jsem si, proč se táta chová tak divně."

"To je pravda." Předstírala jsem nevinný výraz. "Nemá Cullenovy rád."

"Pověrčivý starý chlap," zamumlal Jacob šeptem.

"Myslíš, že něco řekne Charliemu?" vyhrkla jsem zmateně.

Jacob na mě na chvíli koukal a já jsem nedokázala přečíst výraz v jeho temných očích. "Pochybuju," odpověděl nakonec. "Myslím, že ho Charlie minule pořádně setřel. Od té doby spolu moc nemluvili - dnes večer je to takové usmíření, myslím. Neřekl bych, že o tom zase začne."

"Aha," prohodila jsem a snažila se o lhostejný tón.

Když jsem odnesla Charliemu jídlo, zůstala jsem s nimi v předním pokoji a předstírala, že sleduju zápas, zatímco Jacob mi pořád něco vykládal. Ve skutečnosti jsem poslouchala rozhovor obou mužů. Pátrala jsem po nějaké známce toho, že mě Billy chce prásknout, a snažila se přijít na to, jak bych ho zastavila, kdyby s tím opravdu začal.

* * *

Byl to dlouhý večer. Měla jsem spoustu úkolů, které zůstaly nedodělané, ale bála jsem se nechat Billyho s Charliem o samotě. Nakonec zápas skončil.

"Přijedeš zase brzy s kamarády na pláž?" zeptal se Jacob, zatímco strkal svého otce přes práh.

"Nevím jistě," pokrčila jsem rameny.

"To byla zábava, Charlie," řekl Billy.

"Tak zase přijeď na příští zápas," nabídl mu Charlie.

"Jasně, jasně," řekl Billy. "Přijedeme. Dobrou noc." Jeho oči se posunuly ke mně a jeho úsměv zmizel. "Dávej na sebe pozor, Bello," dodal vážně.

"Díky," zamumlala jsem a dívala se stranou.

Namířila jsem si ke schodům, zatímco Charlie mával ze dveří.

"Počkej, Bello," řekl.

Nakrčila jsem se. Prozradil Billy něco, než jsem za nimi přišla do obývacího pokoje?

Ale Charlie byl uvolněný, stále se usmíval z nečekané návštěvy.

"Neměl jsem šanci si s tebou dneska večer promluvit. Jak ses měla?"

"Dobře," zaváhala jsem s jednou nohou na prvním schodě a hledala podrobnosti, které mu můžu bez obav povědět. "Moje badmintonové družstvo vyhrálo všechny čtyři zápasy."

"Páni, nevěděl jsem, že umíš hrát badminton."

"No, já vlastně neumím, ale můj spoluhráč je vážně dobrý," přiznala jsem.

"Kdo je to?" zeptal se s náhlým zájmem.

"Ehm… Mike Newton," odpověděla jsem neochotně.

"No jo - říkala jsi, že jste s tím Newtonovic klukem kamarádi." Ožil. "Milá rodina." Na chviličku se zamyslel. "Proč jsi ho nepozvala na ten sobotní ples?"

"Tati!" zasténala jsem. "On tak nějak chodí s mou kamarádkou Jessikou. Navíc víš, že neumím tancovat."

"No jo," zamumlal. Pak se na mě omluvně usmál. "Takže je asi dobře, že budeš v sobotu pryč… měl jsem v plánu jít rybařit s klukama ze stanice. Počasí má být opravdu teplé. Ale jestli bys chtěla svůj výlet odložit, dokud s tebou nebude moct někdo jet, zůstanu doma. Vím, že tě tady moc nechávám samotnou."

"Tati, vedeš si skvěle," usmála jsem se a doufala, že moje úleva není vidět. "Nikdy mi nevadilo být sama - jsem ti až moc podobná." Zamrkala jsem na něj a on se usmál tím svým úsměvem s vějířky vrásek kolem očí.

* * *

Tu noc jsem spala lépe, příliš unavená, aby se mi zase zdály sny. Když jsem se probudila do perlově šedého rána, byla jsem v dokonale blažené náladě. Napjatý večer s Billym a Jacobem mi teď připadal docela neškodný; rozhodla jsem se, že ho prostě pustím z hlavy. Přistihla jsem se, jak si pískám, zatímco jsem si stahovala přední část vlasů do sponky, a později zase, když jsem seskakovala ze schodů. Charlie si toho všiml.

"Máš dneska ráno veselou," komentoval nad snídaní.

Pokrčila jsem rameny. "Je pátek."

Spěchala jsem, abych byla připravená odejít vteřinku po Charliem. Tašku jsem měla nachystanou, boty obuté, zuby vyčištěné, ale ačkoliv jsem spěchala ke dveřím hned, jakmile jsem si byla jistá, že bude Charlie z dohledu, Edward byl rychlejší. Čekal ve svém nablýskaném autě, okénka stažená, motor vypnutý.

Tentokrát jsem neváhala a rychle nastoupila na místo spolujezdce, abych co nejdřív viděla jeho obličej. Usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem, který mi zastavil dech i srdce. Nedokázala jsem si představit, že by anděl mohl být půvabnější. Nebylo na něm nic, co by se dalo zlepšit.

"Jak ses vyspala?" zeptal se. Přemítala jsem, jestli má ponětí, jaký má sexy hlas.

"Dobře. Jak ses měl v noci ty?"

"Příjemně." Jeho úsměv byl pobavený; připadala jsem si, jako bych nepostřehla nějaký vnitřní vtip.

"Můžu se zeptat, co jsi dělal?" zeptala jsem se.

"Ne," zakřenil se. "Dnešek je ještě můj."

Chtěl dneska vědět o lidech: víc o Renée, o jejích zájmech, o tom, co jsme dělaly společně ve volném čase. A pak o jediné babičce, kterou jsem poznala, o mých nemnoha přátelích ze školy - uvedl mě do rozpaků, když se ptal na kluky, s kterými jsem chodila. Ulevilo se mi, že jsem nikdy s nikým nechodila, takže konverzace na tohle téma nebude trvat dlouho. Zdál se z mého nedostatku romantických historek stejně překvapený jako Jessica s Angelou.

"Takže tys nikdy nepoznala nikoho, koho bys chtěla?" zeptal se vážným tónem, který mě vedl k úvahám, na co asi myslí on.

Byla jsem zdráhavě upřímná. "Ne ve Phoenixu."

Jeho rty se stiskly k sobě do tvrdé přímky.

Seděli jsme zrovna v jídelně. Den kolem mě ubíhal v rozmazané šmouze, už jsem si na to začínala zvykat. Využila jsem jeho krátkou odmlku, abych si ukousla dalamánku.

"Měl jsem tě dneska nechat jet autem," prohlásil zničehonic, zatímco jsem žvýkala.

"Proč?" zeptala jsem se.

"Po obědě odjedu s Alicí."

"Aha." Zamrkala jsem, překvapená a zklamaná. "To nevadí, pěšky to není daleko."

Netrpělivě se na mě zamračil. "Nenechám tě jít domů pěšky. Dojedeme pro tvůj náklaďáček a necháme ti ho tady."

"Nemám s sebou klíčky," povzdechla jsem si. "A procházka mi vážně nevadí." Vadilo mi to, že přijdu o svůj čas s ním.

Zavrtěl hlavou. "Tvůj náklaďáček tu bude stát a klíčky budou v zapalování - pokud se nebojíš, že by je někdo mohl ukrást." Při té představě se zasmál.

"V pořádku," souhlasila jsem a našpulila rty. Byla jsem si naprosto jistá, že mám klíčky v džínách, které jsem měla na sobě ve středu a které leží pod hromadou oblečení v prádelně. I kdyby se k nám domů vlámal, nebo co to měl v úmyslu, nikdy je nenajde. Zdálo se, že v mém souhlasu cítí výzvu. Sebejistě se usmál.

"A kam vlastně jedeš?" zeptala jsem se tak bezstarostně, jak jen jsem dokázala.

"Na lov," odpověděl ponuře. Jestli s tebou mám být zítra sám, učiním všechna předběžná opatření, která můžu." Jeho obličej se zachmuřil… a najednou byl prosebný. "Můžeš to pořád ještě zrušit, víš."

Podívala jsem se dolů, protože jsem se obávala přesvědčivé síly jeho očí. Nechtěla jsem se nechat přesvědčit, abych se ho bála, bez ohledu na to, jak skutečné to nebezpečí může být. Na tom nezáleží, opakovala jsem si v duchu.

"Ne," zašeptala jsem a podívala se mu zpátky do obličeje. "Nemůžu."

"Možná máš pravdu," zamumlal bezvýrazně. Barva jeho očí jako by potemněla.

Změnila jsem téma. "Kdy tě zítra uvidím?" zeptala jsem se, sklíčená představou, že mě teď opustí.

"To záleží na tom… je sobota, nechceš si pospat?" nabídl.

"Ne," odpověděla jsem až moc rychle. Potlačil úsměv.

"Tak tedy jako obvykle," rozhodl. "Bude tam Charlie?"

"Ne, zítra jede na ryby." Zářila jsem při vzpomínce, jak se věci výhodně poskládaly do sebe.

Jeho hlas se zostřil. "A když nepřijdeš domů, co si bude myslet?"

"Nemám ponětí," odpověděla jsem v klidu. "Ví, že jsem měla v plánu prát. Možná si bude myslet, že jsem spadla do pračky."

Zamračil se na mě a já jsem se zamračila na něj. Jeho hněv byl ovšem mnohem působivější než můj.

"Co budete dnes večer lovit?" zeptala jsem se, když jsem si byla jistá, že jsem soutěž v nasupenosti prohrála.

"Cokoliv, co v oboře najdeme. Nepojedeme daleko." Zdál se být zmatený mou bezstarostnou poznámkou o jeho tajemství.

"Proč jedeš s Alicí?" divila jsem se.

"Alice mě nejvíc… podporuje." Zamračil se při těch slovech.

"A ostatní?" zeptala jsem se nesměle. "Co oni?"

Jeho obočí se na chviličku svraštilo. "Většinou nevěří."

Rychle jsem koukla za sebe na jeho rodinu. Seděli a dívali se do prázdna různými směry, přesně jako když jsem je viděla tehdy poprvé. Jenomže teď byli čtyři; jejich krásný bratr s bronzovými vlasy seděl proti mně, své zlaté oči ustarané.

"Nelíbím se jim," uhodla jsem.

"V tom to není," nesouhlasil, ale jeho oči byly příliš nevinné. "Nechápou, proč tě nemůžu nechat na pokoji."

Udělala jsem obličej. "Ani já to nechápu, když už jsme u toho."

Edward zavrtěl pomalu hlavou, zvedl oči ke stropu a pak se mi zase podíval do očí. "Říkal jsem ti - ty se vůbec nevidíš taková, jaká jsi. Nikdy v životě jsem nikoho podobného nepotkal. Fascinuješ mě."

Pohlédla jsem na něj, teď jistě žertuje.

Usmál se, když dešifroval můj výraz. "Když má někdo takové výhody, jako mám já," zamumlal a diskrétně se dotkl svého čela, "dokáže chápat lidskou povahu daleko lépe. Lidé jsou předvídatelní. Ale ty… nikdy neuděláš, co očekávám. Ty mě vždycky překvapíš."

Podívala jsem se stranou, oči se mi zatoulaly zpátky k jeho rodině, byla jsem na rozpacích a nespokojená. Kvůli jeho slovům jsem si připadala jako objekt vědeckého experimentu. Chtěla jsem se smát sama sobě, že jsem čekala něco jiného.

"Tohle se dá vysvětlit celkem snadno," pokračoval. Cítila jsem na obličeji jeho oči, ale ještě jsem se na něj nedokázala podívat, bála jsem se, že by na mně poznal můj smutek. "Ale je toho víc… a není snadné to vyjádřit slovy -"

Zatímco mluvil, pořád jsem se dívala na Cullenovy. Najednou se Rosalie, jeho úchvatná blonďatá sestra, otočila a podívala se na mě. Ne, nepodívala - zírala na mě tmavýma, studenýma očima. Chtěla jsem se podívat jinam, ale její pohled mě držel, dokud se Edward neodmlčel v půli věty a šeptem udělal takový hněvivý zvuk. Bylo to skoro jako zasyčení.

Rosalie otočila hlavu a mně se ulevilo, že jsem volná. Podívala jsem se zpátky na Edwarda - a poznala jsem, že vidí zmatek a strach, které mi rozšířily oči.

Jeho obličej byl napjatý, když to vysvětloval. "Je mi to líto. Ona má jenom starost. Víš… nebylo by nebezpečné jen pro mě, kdyby poté, co jsem s tebou veřejně strávil tolik času…" podíval se dolů.

"Kdyby co?"

"Kdyby to skončilo… špatně." Sklonil hlavu a položil si ji do dlaní, jako to udělal ten večer v Port Angeles. Jeho úzkost byla jasná; toužila jsem ho utěšit, ale nevěděla jsem jak. Bezděky jsem k němu natáhla ruku; pak jsem ji ovšem zase rychle položila na stůl, protože jsem se bála, že můj dotyk by mohl všechno jenom zhoršit. Pomalu mi docházelo, že by mě jeho slova měla děsit. Čekala jsem, jestli ten strach přijde, ale jediné, co jsem asi dokázala cítit, byla bolest z jeho bolesti.

A zklamání - zklamání, že Rosalie přerušila to, co se chystal říct. Nevěděla jsem, jak na to znovu přivést řeč. Stále si držel hlavu v dlaních.

Snažila jsem se mluvit normálním hlasem. "A ty teď musíš odjet?"

"Ano." Zvedl obličej; na chvíli byl vážný a pak se jeho nálada změnila a on se usmál. "Je to tak pravděpodobně nejlepší. Pořád nám na biologii zbývá protrpět patnáct minut toho děsného filmu - myslím, že už bych to nesnesl."

Trhla jsem sebou. Alice - krátké inkoustově modré vlasy ve svatozáři špičatých rozcuchů kolem jemného vílího obličeje - mu najednou stála za ramenem. Její křehká postava byla pružná jako proutek, půvabná i v naprostém klidu.

Pozdravil ji, aniž by se na mě přestal dívat. "Alice."

"Edwarde," odpověděla, její vysoký sopránový hlas byl téměř tak přitažlivý jako ten jeho.

"Alice, Bella - Bella, Alice," představil nás a pohyboval zlehka rukou, na tváři pokřivený úsměv.

"Ahoj, Bello." Její zářivé obsidiánové oči byly nečitelné, ale úsměv byl přátelský. "Je hezké tě konečně poznat."

Edward po ní šlehl temným pohledem.

"Ahoj, Alice," zamumlala jsem plaše.

"Jsi připravený?" zeptala se ho.

Jeho hlas byl odměřený. "Skoro. Sejdeme se v autě."

Odešla bez dalšího slova; její chůze byla tak plynulá, tak vlnivá, že jsem pocítila ostrý osten závisti.

"Měla bych říct 'užij si to', nebo to tak neprožíváš?" zeptala jsem se a otočila se zpátky k němu.

"Ne, 'užij si to' funguje stejně dobře jako cokoliv jiného." Usmál se.

"No, tak si to tedy užij." Snažila jsem se, aby to znělo srdečně. Samozřejmě jsem ho neošálila.

"Budu se snažit," stále se usmíval. "A ty se snaž být v bezpečí, prosím tě."

"V bezpečí ve Forks - to je tedy výzva."

"Pro tebe to je výzva." Jeho čelist ztvrdla. "Slib mi to."

"Slibuju, že se budu snažit být v bezpečí," recitovala jsem. "Dnes večer budu prát - to by mělo být plné nebezpečí."

"Nespadni do pračky," posmíval se.

"Vynasnažím se."

Pak vstal a já jsem se taky zvedla.

"Uvidíme se zítra," povzdechla jsem si.

"Připadá ti to jako dlouhá doba, viď?" přemítal.

Pochmurně jsem přikývla.

"Ráno tam budu," slíbil a usmál se svým pokřiveným úsměvem. Natáhl se přes stůl, aby se dotkl mého obličeje, znovu mi zlehka přejel rukou po tváři. Pak se otočil a odcházel. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel.