9. Teorie 1. část

"Můžu položit jen jednu další otázku?" zaprosila jsem, když zprudka vyrazil po tiché silnici. Zdálo se, že řízení vůbec nevěnuje pozornost.

Povzdechl si.

"Jednu," souhlasil. Semknul rty pevně k sobě do obezřetné linky.

"No… říkal jsi, že jsi věděl, že jsem nešla do knihkupectví a vyrazila jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak jsi to poznal."

Podíval se stranou a rozvažoval.

"Myslela jsem, že veškerá vyhýbavost jde stranou," zamručela jsem.

Téměř se usmál.

"Tak dobře. Šel jsem za tvou vůní." Podíval se na silnici, takže jsem měla čas ovládnout emoce. Nedokázala jsem vymyslet přijatelnou odpověď, takže jsem to odložila na pozdější promyšlení. Snažila jsem se znovu soustředit. Nechtěla jsem, aby teď přestal, když konečně začal věci vysvětlovat.

"A pak jsi nezodpověděl mou první otázku…" zdržovala jsem.

Podíval se na mě nesouhlasně. "Kterou?"

"Jak to funguje - to čtení v mysli? Můžeš číst v mysli kohokoliv, kdekoliv? Jak to děláš? Můžou i ostatní z tvé rodiny…?" Připadala jsem si hloupě, když jsem předstírala, že stojím o objasnění.

"To je víc než jedna," poukázal. Jednoduše jsem zaklesla prsty do sebe a vyčkávavě jsem se na něj zadívala.

"Ne, to umím jenom já. A nedokážu slyšet kohokoli kdekoli. Musím být dost blízko. Čím líp 'hlas' toho dotyčného znám, tím dál ho mohu slyšet. Ale přesto to není víc než pár kilometrů," odmlčel se zamyšleně. "Je to trochu jako být ve velké hale plné lidí, kde všichni mluví najednou. Je to jenom šum - bzukot hlasů na pozadí. Dokud se nesoustředím na jeden hlas; pak je to, co si ten člověk myslí, zřetelné.

Většinou to ale vypínám - ono to může dost rozptylovat. A pak je taky snadnější působit normálně," při tom slově se zamračil, "aby se mi nestalo, že nedopatřením odpovídám na něčí myšlenky, a ne na slova."

"A čím to je, že mě slyšet nemůžeš?" zeptala jsem se zvědavě.

Podíval se na mě s nevyzpytatelným pohledem.

"Nevím," zamumlal. "Jediná odpověď, která mě napadá, je ta, že tvoje mysl asi nefunguje stejným způsobem jako mysl všech ostatních. Jako kdyby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké." Široce se na mě usmál, jak ho to najednou pobavilo.

"Moje mysl nefunguje správně? Jsem divná?" Ta slova mě znepokojovala víc, než by měla - pravděpodobně proto, že jeho spekulace trefily do černého. Vždycky jsem něco takového tušila, a bylo mi nepříjemné, že se mi to potvrzuje.

"Já slyším v duchu hlasy, a ty máš starosti, jestli nejsi divná," zasmál se. "Neboj, to je jenom teorie…" Jeho obličej se napjal. "Což nás přivádí zpátky k tobě."

Povzdechla jsem si. Jak začít?

"Nejde veškerá vyhýbavost stranou?" připomněl mi tiše.

Poprvé jsem se podívala jinam než na jeho obličej, jak jsem se snažila najít vhodná slova. Náhodou jsem si všimla tachometru.

"Panebože!" zakřičela jsem. "Zpomal!"

"Co se děje?" vyděsil se. Ale auto nezpomalilo.

"Jedeš stošedesátkou!" pořád jsem křičela. Vrhla jsem zpanikařený pohled z okna, ale byla moc tma, abych něco viděla. Silnice byla vidět jenom v modravém kuželu jasu světlometů. Les po obou stranách silnice byl jako černá zeď - a tvrdý jako zeď z oceli, kdybychom v téhle rychlosti vylétli ze silnice.

"Klídek, Bello." Obrátil oči v sloup, ale pořád nezpomaloval.

"Chceš nás zabít?" zeptala jsem se.

"Nikam nenarazíme."

Snažila jsem se zklidnit hlas. "Proč tolik spěcháš?"

"Vždycky jezdím takhle." Otočil se, aby se na mě pokřiveně usmál.

"Dívej se na silnici!"

"Nikdy jsem neměl nehodu, Bello - dokonce jsem nikdy ani nedostal pokutu," zakřenil se a zaťukal si na čelo. "Vestavěný detektor radarů."

"Moc vtipné," zuřila jsem. "Charlie je policajt, vzpomínáš? Vychoval mě tak, abych dodržovala dopravní předpisy. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík o kmen nějakého stromu, sám pravděpodobně prostě jen tak odkráčíš."

"Pravděpodobně," souhlasil a krátce, tvrdě se zasmál. "Ale ty ne." Povzdechl si a já se dívala s úlevou, jak ručička tachometru postupně klesá na sto třicet. "Spokojená?"

"Skoro."

"Nesnáším pomalou jízdu," zamumlal.

"Tohle je pomalé?"

"Dost poznámek o mém řízení," odsekl. "Pořád čekám na tvou nejnovější teorii."

Kousala jsem se do rtu. Podíval se na mě, jeho medové oči byly nečekaně něžné.

"Nebudu se smát," slíbil.

"Víc se bojím, že se na mě budeš zlobit."

"Je to tak zlé?"

"Dost, jo."

Čekal. Prohlížela jsem si svoje ruce, abych neviděla jeho výraz.

"Tak do toho." Jeho hlas byl klidný.

"Nevím, jak začít," přiznala jsem.

"Tak začni od začátku… říkala jsi, že jsi na to nepřišla úplně sama."

"Ne."

"Co tě nastartovalo - knížka? Film?" povzbuzoval mě.

"Ne - bylo to v sobotu, na pláži." Dovolila jsem si podívat se mu do obličeje. Tvářil se nechápavě.

"Narazila jsem na starého rodinného přítele - Jacoba Blacka," pokračovala jsem. "Jeho táta a Charlie jsou kamarádi už od mého dětství."

Pořád se tvářil nechápavě.

"Jeho táta je jedním z quileutských starších." Pozorně jsem se na něj podívala. Jeho zmatený výraz okamžitě ztuhl. "Šli jsme se projít -" o svém flirtování jsem radši pomlčela - "a on mi vyprávěl nějaké staré legendy - myslím, že se mě snažil postrašit. Vyprávěl mi jednu…" zaváhala jsem.

"Pokračuj," řekl.

"O upírech." Uvědomila jsem si, že šeptám. Teď jsem se mu do tváře podívat nedokázala. Ale viděla jsem, jak křečovitě svírá volant, až mu kotníky prstů zbělely.

"A okamžitě jsi pomyslela na mě?" Pořád klidný.

"Ne. On… zmiňoval tvou rodinu."

Mlčel, zíral na silnici.

Najednou jsem měla starosti, starosti, abych Jacoba ochránila.

"Podle něj je to jenom hloupá pověra," řekla jsem rychle. "Nečekal, že tomu budu věřit." To mu nestačilo; musela jsem se přiznat. "Byla to moje chyba, přinutila jsem ho, aby mi to řekl."

"Proč?"

"Lauren měla nějakou poznámku na tvou adresu - snažila se mě vyprovokovat. A nějaký starší kluk z kmene odpověděl, že tvoje rodina do rezervace nejezdí, jenomže to znělo, jako kdyby to myslel nějak jinak. Tak jsem vzala Jacoba stranou a vytáhla jsem to z něj," přiznala jsem se s hlavou svěšenou.

Vyrušil mě smíchem. Zírala jsem na něj. Smál se, ale jeho oči byly zuřivé, dívaly se dopředu.

"Jak jsi to z něj vytáhla?" zeptal se.

"Snažila jsem se flirtovat - fungovalo to líp, než bych čekala." Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, jak jsem na to vzpomínala.

"To bych rád viděl." Temně se zachechtal. "A tys mě obvinila, že lidi omamuju - chudák Jacob Black."

Začervenala jsem se a vyhlédla ze svého okna do noci.

"Co jsi dělala pak?" zeptal se po chvilce.

"Hledala jsem na internetu."

"A to tě přesvědčilo?" Z jeho hlasu zazníval pramalý zájem. Ale rukama pořád silně svíral volant.

"Ne. Nic se nehodilo. Většinou to byly hlouposti. A pak…" odmlčela jsem se.

"Co?"

"Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží," zašeptala jsem.

"Že na tom nezáleží?" Jeho tón mě přiměl vzhlédnout - konečně jsem prolomila tu jeho pečlivě udržovanou masku. Jeho obličej byl nevěřícný, jenom s náznakem hněvu, kterého jsem se obávala.

"Ne," řekla jsem tiše. "Nezáleží mi na tom, co jsi."

Do jeho hlasu vstoupil tvrdý, výsměšný tón. "Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?"

"Ne."

Zmlkl, zase se díval přímo před sebe. Jeho obličej byl pochmurný a chladný.

"Ty se zlobíš," vzdychla jsem. "Neměla jsem nic říkat."

"Ne," odporoval, ale jeho tón byl stejně tvrdý jako jeho obličej. "Jsem rád, že vím, co si myslíš - i když to, co si myslíš, je šílené."

"Takže se zase pletu?" provokovala jsem.

"To jsem neměl na mysli. 'Na tom nezáleží'!" citoval a skřípal přitom zuby.

"Mám pravdu?" vydechla jsem.

"Záleží na tom?"

Zhluboka jsem se nadechla.

"Vlastně ne." Odmlčela jsem se. "Ale jsem zvědavá." Můj hlas byl alespoň vyrovnaný.

Najednou se zatvářil odevzdaně. "Na co jsi zvědavá?"

"Kolik je ti let?"

"Sedmnáct," odpověděl okamžitě.

"A jak dlouho je ti sedmnáct?"

Jeho rty se zkroutily, jak zíral na silnici. "Už nějakou dobu," připustil posléze.

"Dobře." Usmála jsem se, měla jsem radost, že je ke mně pořád upřímný. Díval se na mě pozornýma očima, hodně jako předtím, když se bál, že upadnu do šoku. Věnovala jsem mu široký povzbudivý úsměv, a on se zamračil.

"Nesměj se - ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?"

Stejně se zasmál. "Mýtus."

"Slunce tě nespálí?"

"Mýtus."

"Spíš v rakvi?"

"Mýtus." Na chvíli zaváhal a do jeho hlasu vstoupil podivný tón. "Nemůžu spát."

Chviličku mi trvalo, než jsem to strávila. "Vůbec?"

"Nikdy," odpověděl a jeho hlas nebylo téměř slyšet. Otočil se a zamyšleně se na mě podíval. Prohlížel si mě svýma zlatýma očima a já jsem ztratila nit. Zírala jsem na něj, dokud se nepodíval jinam.

"Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku." Jeho hlas byl teď tvrdý, a když se na mě znovu podíval, oči měl chladné.

Zamrkala jsem, stále omámená. "Která to je?"

"Nezajímá tě, co jím?" zeptal se sarkasticky.

"Aha," zamumlala jsem, "tohle."

"Ano, tohle." Jeho hlas byl drsný. "Nechceš vědět, jestli piju krev?"

Trhla jsem sebou. "No, Jacob o tom něco říkal."

"Co Jacob říkal?" zeptal se příkře.

"Říkal, že vy… nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla být nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata."

"Říkal, že nejsme nebezpeční?" Jeho hlas byl hluboce skeptický.

"Ne přesně. Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby."

Díval se dopředu, ale nedokázala jsem říct, jestli kouká na silnici nebo ne.

"Tak co, měl pravdu? O tom, že nelovíte lidi?" Snažila jsem se udržet svůj hlas co nejvyrovnanější.

"Quileuté mají dlouhou paměť," zašeptal.

Brala jsem to jako potvrzení.

"Ale nenech se tím ukolébat," varoval mě. "Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční."

"Nerozumím."

"Snažíme se," vysvětloval pomalu. "Jsme obvykle velmi dobří v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já jsem například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě."

"To je chyba?" Slyšela jsem smutek ve svém hlase, ale nevěděla jsem, jestli ho slyšel také.

"Velmi nebezpečná," zamumlal.