Když jsem dojela domů, rozhodla jsem se, že k večeři udělám kuřecí enchiladas. Příprava trvá dlouho a alespoň mě to zaměstná. Zatímco jsem dusila cibuli a chilli papričky, zazvonil telefon. Skoro jsem se bála to zvednout, ale mohl by to být Charlie nebo máma.
Byla to Jessica; a byla radostí celá pryč; Mike ji po škole odchytil a přijal její pozvání. Krátce jsem se s ní radovala, zatímco jsem míchala. Musela jít, chtěla zavolat Angele a Lauren, aby jim to taky oznámila. Navrhla jsem - s nenucenou nevinností -, že by třeba Angela, ta nesmělá dívka, s kterou jsem chodila na biologii, mohla pozvat Erika. A Lauren, namyšlená holka, která mě u stolu u oběda vždycky ignorovala, by mohla pozvat Tylera; slyšela jsem, že je pořád ještě volný. Jess usoudila, že je to skvělý nápad. Teď, když si byla Mikem jistá, zněla její slova opravdu upřímně, když říkala, že ji mrzí, že nemůžu jít na ples s nimi. Vymluvila jsem se na ten Seattle.
Když jsem zavěsila, snažila jsem se soustředit na večeři - zvláště na krájení kuřete na kostičky; nechtěla jsem si udělat další výlet na pohotovost. Ale hlava se mi točila, snažila se analyzovat každé slovo, které Edward dneska pronesl. Jak to myslel, že bude lepší, když nebudeme přáteli?
Žaludek se mi zkroutil, když jsem si uvědomila, jak to asi myslel. Musí vidět, jak ho baštím; určitě nechce, aby to pokračovalo… takže nemůžeme být ani přáteli… protože on se o mě vůbec nezajímá.
Samozřejmě, že se o mě nezajímá, pomyslela jsem si hněvivě, v očích mě pálilo - opožděná reakce na cibuli. Nejsem zajímavá. A on ano. Zajímavý… a úžasný… a tajemný… a dokonalý… a krásný… a zřejmě schopný zvedat jednou rukou dodávky v životní velikosti.
No, to bude v pohodě. Můžu ho nechat na pokoji. Nechám ho na pokoji. Odpykám si ve zdejším očistci svůj trest, který jsem si sama uložila, a pak mi snad nějaká škola na Jihozápadě nebo možná na Havaji nabídne stipendium. Soustředila jsem své myšlenky na slunečné pláže a palmy, když jsem dokončovala enchiladas a dávala je do trouby.
Charlie se zatvářil podezíravě, když přišel domů a ucítil zelený pepř. Nemohla jsem mu dávat vinu - nejbližší poživatelné mexické jídlo měli pravděpodobně v jižní Californii. Ale byl to policajt, i když maloměstský, takže měl dost odvahy poprvé okusit. Zdálo se, že mu to chutná. Byla legrace sledovat, jak mi pomalu začíná důvěřovat, pokud jde o vaření.
"Tati?" zeptala jsem se, když už téměř dojedl.
"No, Bello?"
"Ehm, jenom jsem chtěla, abys věděl, že od soboty za týden pojedu do Seattlu… nevadí?" Nechtěla jsem žádat o dovolení - vytvářelo to nevhodný precedens -, ale prosté oznámení mi připadalo hrubé, tak jsem to na konci zvedla do otázky.
"Proč?" Znělo to překvapeně, jako kdyby si nedokázal představit něco, co Forks nemůže nabídnout.
"No, chtěla jsem si opatřit pár knížek… knihovna tady je dost omezená, a možná se podívat po něčem na sebe." Měla jsem víc peněz, než jsem byla zvyklá, protože díky Charliemu jsem nemusela platit za auto. Tedy ne že by mě náklaďáček nestál dost u benzínové pumpy.
"Náklaďák asi bude mít slušnou spotřebu," řekl, jako by odpovídal na moje myšlenky.
"Já vím, zastavím se v Montessanu a v Olympii - a v Tacomě, když budu muset."
"To pojedeš úplně sama?" zeptal se a já jsem nemohla poznat, jestli mě podezírá, že mám potají nějakého kluka, nebo se jenom bojí kvůli potížím s autem.
"Ano."
"Seattle je velké město - mohla by ses ztratit," dělal si starosti.
"Tati, Phoenix je pětkrát větší než Seattle - a umím číst v mapě, tak se neboj."
"Nechceš, abych jel s tebou?"
Snažila jsem se, aby na mně nepoznal, že skrývám zděšení.
"To je v pohodě, tati, pravděpodobně strávím celý den ve zkušebních kabinkách - děsná nuda."
"Aha, dobře." Myšlenka na to, jak vysedává v obchodech s dámským oblečením, ho okamžitě odradila.
"Dík," usmála jsem se na něj.
"Vrátíš se včas na ples?"
Grrr. Jenom v takhle malém městečku může otec vědět, kdy jsou středoškolské plesy.
"Ne - já netancuju, tati." Kdo jiný než on by to měl pochopit - potíže s rovnováhou jsem nezdědila po matce.
Pochopil. "No, to je pravda," došlo mu.
Když jsem druhý den ráno dojela do školy, schválně jsem zaparkovala co nejdál od stříbrného Volva. Nechtěla jsem se vydávat všanc příliš velkému pokušení, abych mu nakonec nedlužila nové auto. Když jsem vystupovala z kabiny, nervózně jsem si pohrávala s klíčky, a ony mi upadly do kaluže u nohou. Jak jsem se shýbala, abych si je podala, odkudsi vylétla bílá ruka a popadla je dřív než já. Rychle jsem se napřímila. Edward Cullen stál přímo vedle mě, nenuceně se opíral o moje auto.
"Jak to děláš?" zeptala jsem se v užaslém podráždění.
"Jak dělám co?" Při těch slovech mi podával klíčky. Jak jsem po nich sahala, upustil mi je do dlaně.
"Objevíš se z ničeho nic."
"Bello, to není moje chyba, že jsi mimořádně nevšímavá." Jeho hlas byl tichý jako obvykle - sametový, tlumený.
Zamračila jsem se do jeho dokonalého obličeje. Jeho oči byly dnes zase světlé, měly hlubokou, zlatě medovou barvu. Pak jsem se musela podívat dolů, abych si posbírala své najednou zamotané myšlenky.
"Co ta dopravní zácpa včera večer?" zeptala jsem se a stále se koukala jinam. "Myslela jsem, že máš předstírat, že neexistuju, a ne mě dráždit až k smrti."
"To bylo kvůli Tylerovi, ne kvůli mně. Musel jsem mu dát šanci." Zahihňal se.
"Ty…" zalapala jsem po dechu. Nedokázala jsem přijít na dost ošklivou nadávku. Chtěla jsem, aby ho můj doběla nažhavený hněv doopravdy spálil, ale zdálo se, že ho to jenom víc pobavilo.
"A nepředstírám, že neexistuješ," pokračoval.
"Takže se vážně snažíš dráždit mě k smrti? Když si se mnou neporadila Tylerova dodávka?"
Jeho hnědýma očima probleskl hněv. Rty se mu stiskly do tvrdé linky, všechny stopy humoru byly pryč.
"Bello, to je naprosto absurdní," řekl a jeho tichý hlas byl studený.
Dlaně mě svrběly - tolik se mi chtělo do něčeho praštit. Byla jsem překvapená sama ze sebe. Většinou netrpím násilnickými sklony. Otočila jsem se zády a vydala se pryč.
"Počkej," zavolal. Šla jsem dál, rozhněvaně jsem cákala v loužích. Ale v tu chvíli byl u mě a snadno se mnou držel krok.
"Omlouvám se, to bylo hrubé," prohlásil. Ignorovala jsem ho. "Netvrdím, že to není pravda," pokračoval, "ale stejně jsem to neměl říkat, byla to hrubost."
"Proč mě nenecháš na pokoji?" zavrčela jsem.
"Chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale tys mě odstavila na vedlejší kolej," zachechtal se. Zdálo se, že se mu vrátila dobrá nálada.
"Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?" zeptala jsem se přísně.
"Děláš to znovu."
Povzdechla jsem si. "Tak fajn. Na co se mě chceš zeptat?"
"Říkal jsem si, jestli od soboty za týden - víš, v den toho jarního plesu -"
"Snažíš se být vtipný?" přerušila jsem ho a přiblížila se k němu. Můj obličej byl celý zmáčený, jak jsem vzhlédla do jeho tváře.
Díval se na mě uličnicky pobaveným pohledem. "Necháš mě prosím tě domluvit?"
Kousla jsem se do rtu, sepjala ruce a zkřížila prsty, abych nemohla udělat nic ukvapeného.
"Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?"
To bylo nečekané.
"Cože?" Nebyla jsem si jistá, kam tím míří.
"Chceš svézt do Seattlu?"
"S kým?" zeptala jsem se, vyvedená z míry.
"Se mnou, samozřejmě." Kladl důraz na každou slabiku, jako kdyby mluvil s mentálně retardovanou osobou.
Byla jsem stále ohromená. "Proč?"
"No, měl jsem v plánu jet do Seattlu v příštích pár týdnech, a abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli tam tvůj náklaďák dojede."
"Můj náklaďák jezdí dobře, díky za tvou starost." Zase jsem se dala do kroku, ale byla jsem příliš překvapená, abych udržela hladinu hněvu na stejné úrovni.
"Ale dokáže tam tvůj nákladák dojet na jednu nádrž?" Znovu se mnou srovnal krok.
"Nechápu, co tobě je do toho." Hloupý majitel nablýskaného Volva.
"Plýtvání neobnovitelnými zdroji je záležitost každého člověka."
"Upřímně, Edwarde," cítila jsem, jak mnou projelo zachvění, když jsem vyslovila jeho jméno, a nenáviděla jsem to. Já tě nechápu. Myslela jsem, že nechceš být můj kamarád."
"Říkal jsem, že by bylo lepší, kdyby z nás nebyli přátelé, ne že jím nechci být."
"Aha, díky, tím se všechno vyjasnilo." Těžký sarkasmus. Uvědomila jsem si, že už zase stojím. Byli jsme teď pod přístřeškem u jídelny, takže jsem se mu mohla snadněji podívat do obličeje. Což rozhodně nepřispělo k jasnosti mých myšlenek.
"Bylo by to pro tebe… rozumnější, kdybys nebyla mou přítelkyní," vysvětloval. "Ale už mě unavuje snažit se držet si od tebe odstup, Bello."
Jeho pohled byl horoucí, když vyslovoval tu poslední větu, a hlas měl zapálený. Nemohla jsem si vzpomenout, jak se dýchá.
"Tak pojedeš se mnou do Seattlu?" naléhal.
Nezmohla jsem se na slovo, jen jsem přikývla.
Krátce se usmál a pak jeho obličej nabyl vážnosti.
"Opravdu by ses ode mě měla držet dál," varoval. "Uvidíme se na hodině."
Naráz se otočil a odcházel zpátky cestou, kterou jsme přišli.
Žádné komentáře:
Okomentovat